Byla to zábava poslouchat Francouze podél dlouhých stolů, jak se zaníceně přou o to, jestli chřest voní máslově, či ořechově a zda je k němu lepší bešamelová, nebo spíš béarnaiská omáčka. Třetí hodina chřestových hodů ve Štrasburku pak už ale vyžadovala notnou reportérskou výdrž. „Poslyš,“ ozvala se nakonec Martine, „co vy v Československu vlastně jíte?“
Oprava názvu státu a rychlý exkurz do české kuchyně jde viditelně jedním uchem tam, druhým ven. „Chřest je tak zdravý a lehký. Lahůdka! Měli byste ho jíst,“ skáče Martine do řeči a pak rovnou naváže na jiné téma: „A jak jsi vlastně přežila tu strašnou válku?“ „Válku?“ „No pod tím diktátorem, co vyhnal lidi z Kosova.“
Tahle událost se odehrála na jaře roku 2005. Česko bylo v té době třináct let samostatné, rok členem Evropské unie, pouhých šest hodin autem od Štrasburku a Martine poradkyní starosty. Koktejl její přezíravosti a nabubřelosti byl dráždivý a směšný zároveň. Typická Francouzka, proběhlo hlavou autorky tohoto textu.
Mitterrand a TGV
Podobná reakce by zřejmě v tu chvíli proběhla většinou českých hlav. Země galského kohouta nemá ve zdejších končinách dobrou pověst a také českou politickou reprezentací či médii je přehlížená a někdy i zesměšňovaná. Není přitom důvod, aby si Francie stála v českých…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
