0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Dopisy1. 4. 20127 minut

Dopisy

Arnoldovy nové brýle

Respekt 10/2012

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

V článku Karolíny Vránkové je nesprávná informace. Třeba pasáž: „Prvním, kdo viděl realitu rozšířenou o další informace, byl starý dobrý Terminátor, model T-800. Na svět se díval přes brýle, které mu jej vyhodnocovaly a opatřily popiskami.“ Není to pravda. Terminátor přece cestoval zpátky v čase nahý a v prvních třech dílech si vždy opatřoval místní oblečení. Těžko tedy lze předpokládat, že by třeba v prvním díle sebral pankáčovi brýle s touto technikou, nebo ve třetím dokonce striptérovi. Terminátor byl robot, takže ty údaje se mu zobrazovaly v hlavě a to, co si autorka pamatovala, byl jeho vnitřní pohled.

Imrich Rešeta

Dobré zprávy ze slumů

Respekt 11/2012

Článek uvádí, že podle studie Světové banky globální chudoba ve srovnání s rokem 1990 klesla na polovinu. Konkrétně to má znamenat, že na polovinu klesl podíl lidí živořících s méně než 1,25 dolaru denně na celkovém počtu obyvatel Země. Nejdůležitějším závěrem studie údajně je, že tato tzv. absolutní chudoba v minulých pěti letech poprvé klesala všude na světě.

To ovšem popírá německý politický filozof Thomas Pogge v Respektu 3/2012 v rozhovoru Svět bohatne a chudých přibývá. Podle autora používá Světová banka falešnou metodiku. Vypracovala základní spotřební koš složený podle toho, kolik služeb a zboží se ve světě konzumuje, a podle dolarového kurzu roku 2005 srovnává paritu kupní síly – kolik si lidé v jednotlivých zemích mohou koupit. Díky těmto propočtům skutečně chudoba ve světě klesá, ale to existuje jen na papíře. V onom spotřebním koši jsou totiž zahrnuty i ceny automobilů, elektroniky, letenek, zkrátka věcí, jejichž cena klesla. V globálním průměru se za ně vydává hodně peněz, proto jejich cena hraje ve spotřebním koši Světové banky velkou roli. Ale pro chudé lidi je 99 procent cen v tomto spotřebním koši naprosto irelevantních. Ti většinu peněz vydávají na potraviny a jejich cena se naopak zvýšila.

Ivana Dresia

Škola v Digitálii

Respekt 11/2012

Z profesního hlediska nemohu nereagovat na názory autorky článku o výuce s podporou ICT v současné škole, především na vyjádření o roli učitele interaktivní éry, která jsou prezentována jako moje myšlenky, jež jsem však nikdy nesdělila.

Domnívám se, že učitel, který zvažuje a zařazuje využití ICT ve výuce, nemůže být pouhým koučem, který pouze drží pravidla a určuje téma, jak mylně uvádí autorka. Naopak, současný učitel by měl být tím, kdo se ptá, jak zařazovat jednotlivá média do vyučování, jak jich smysluplně využívat v procesu učení žáků, jaké jsou možnosti a meze práce s médii ve vyučování.  Neznamená to v žádném případě, že by měl či musel měnit osvědčené výukové strategie a pracovat zcela jinak. Učitel by měl mnohem více přemýšlet, kdy má smysl techniku použít a to tak, aby procesy byly interaktivní a účinné. Při přípravě na výuku si učitelé kladou řadu otázek: co z obsahu vzdělávání, tedy učiva, může být lépe než tradičními cestami zprostředkováno pomocí počítače, interaktivní tabule, interaktivní učebnice apod.? V čem konkrétně přispěje použití moderních pomůcek k plnění cílů výuky? Jak prostřednictvím počítače rozvíjet kooperativní formy práce? Jak vhodně využít principu názornosti ve výuce, jak individualizovat?

Ve výuce je pak učitel tím, kdo procesy učení žáků vede, komunikuje s žáky, hodnotí je, reflektuje, je prostě aktivním. Jedině tak mají nové technologie potenci přispívat jak k názornému vyučování, tak k aktivizaci žáka, k dosahování účinných vzdělávacích výsledků.

Je jisté, že multimediální přístup v současné škole s sebou přináší potřebu připravenosti učitelů porozumět didaktickým aspektům práce s moderními technologiemi. Jedná se nejen o to techniku umět ovládat, ale důležitým předpokladem úspěšného vyučování je zároveň smysluplně zařazená, vhodně použitá technika v kontextu s ostatními prvky procesu výuky. Budoucí učitelé jsou na mnoha fakultách na uvedené oblasti již systematicky připravováni. Nelze tak v žádném případě souhlasit s tvrzením v článku, že „na žádné pedagogické škole se to nikdy neučili.“

Nataša Mazáčová

NECHCI BÝT NOVODOBÝ LUPIČ

DRUHÝ ŽIVOT OSVĚTIMI

Respekt 12/2012

Přečetla jsem si rozhovor s viceprezidentem exekutorské komory J. Proškem „Nechci být novodobý lupič“ (hm, to je záslužné předsevzetí). Z postojů pana Proška je patrné, že patří k těm slušným ve své profesi a distancuje se od „lupičských“ metod některých svých kolegů.

Přesto ve mně z některých jeho vyjádření zůstala pachuť čehosi velmi nepříjemného. Cituji otázku: „Jako exekutor máte radost ze spravedlnosti?“ Odpověď: „Když vymůžu pohledávku, tak ano. Jako exekutor nemusíte zkoumat, kde je pravda. Máte rozhodnutí soudu, nezkoumáte, jestli někdo někomu něco nezaplatil, nebo je to lumpárna, která prošla soudem.“ Člověku přeběhne mráz po zádech – jde o takové dobře fungující kolečko v dobře fungujícím soukolí. Právně je to určitě v pořádku, pořádek musí být. A taky dobře zaplacená veřejná služba – a peníze až v druhé řadě.

A pak jsem v následujícím článku „Druhý život Osvětimi“ našla odkaz na Zygmunta Baumana: „Genocidu Židů ve své knize analyzuje jako produkt fungování moderního státu a jeho byrokracie, v níž se člověk stává svědomitým kolečkem v mašinerii, která může snadno sloužit čemukoli. Vykonává zodpovědně a racionálně svou část úkolu … aniž by dohlédl význam celku nebo za něj cítil jakoukoli zodpovědnost. Největším paradoxem holocaustu totiž je, že jeho provedení stálo na vlastnostech, jež obvykle obdivujeme – svědomitosti, loajalitě, službě vyššímu zájmu.“

Nesouměřitelná témata – tak proč se to člověku propojí…?

Ing. arch. Marie Petrová, Ministerstvo životního prostředí ČR

ZRUŠME REKLAMU!

Respekt 12/2012

Autor píše o vnucované reklamě vizuální. Je tu ale ještě vtíravější, agresivnější reklama akustická.

a) Během nákupu v super či hypermarketu neslyšíme pouze tzv. ambientní, náladovou hudbu. Každou chvíli nás atakuje hlas nabádající, abychom koupili to či ono. Bez zacpání uší tomu nelze uniknout.

b) V restauracích je často puštěná nesnesitelná hudba, kterou personál zásadně odmítá vypnout (její pouštění má prý nařízeno), jde většinou o vysílání soukromého rádia. Restauratér tím vlastně prodává moje uši reklamní agentuře. Tam, kde je konkurence, mohu sice odejít jinam. Ale co tam, kde není alternativa? Nosím u sebe malé elektrikářské kleštičky. Už několikrát se mi podařilo přeštípnout jeden pramen dvoulinky – nikdy si nikdo ničeho nevšiml a bylo ticho. Mezi přáteli jsem touto obranou proti zvukovému smogu znám, jednou to ale asi bude žaloba za poškozování cizího drátu. Měl jsem dokonce i blog se seznamem českých stravoven bez hudby s mottem: „Mým domovem tichá je putyka.“ Ticho v restauračním podniku je dnes luxus, který nacházíme jenom v těch dražších.

c) Vysílání soukromých rádií běží také v kadeřnictvích, na pedikúrách, na masážích i v lázních, v čekárnách – setkal jsem se s tím také ve zdravotnickém zařízení. Ticho je teď už jenom v kostele a v bance. To mají obě seriózní instituce společné.

Petr Pavlovský (1944), Praha


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].