Druhý život Osvětimi
Jeden a půl milionu návštěvníků prošlo loni ulicemi malého a nijak malebného městečka v rovinách východního okraje Evropy. Každý rok jich přibývá. Přivádí je sem touha najít odpověď na otázku, které se ani po sedmdesáti letech nemůže vyhnout žádný Evropan.
Na světě není mnoho nádraží, která by si měl cestující chuť vyfotit po devítihodinové jízdě vlakem, v půl páté ráno a v patnáctistupňovém mrazu. Přesto když mezinárodní expres Silesia zastaví se skřípěním brzd uprostřed únorové noci, fotografie je to první, co Benjámin Zsélyi udělá. Oblečen nalehko, bez čepice a v letních lakýrkách, jako by zimu, která je tady v Polsku, ani nečekal, zamíří svůj telefon na modrou ceduli stanice a stiskne spoušť. „Chystal jsem se sem tři roky a pořád se pokouším nějak pochopit, že tohle místo doopravdy existuje,“ vysvětlí později. Teď, po dlouhé jízdě z maďarského Szigetu, má dvaadvacetiletý mladík před sebou ještě pět hodin čekání ve vymrzlé nádražní hale, než otevřou první kavárny. Čekání na tom nejzlověstnějším nádraží, jaké lidská paměť zná. Železniční stanice Osvětim.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
