0:00
0:00
Téma18. 3. 201217 minut

Druhý život Osvětimi

Návštěníky malého a nijak malebného městečka v rovinách východního okraje Evropy přivádí touha najít odpověď na otázku, které se ani dnes nemůže vyhnout žádný Evropan

Na světě není mnoho nádraží, která by si měl cestující chuť vyfotit po devítihodinové jízdě vlakem, v půl páté ráno a v patnáctistupňovém mrazu. Přesto když mezinárodní expres Silesia zastaví se skřípěním brzd uprostřed únorové noci, fotografie je to první, co Benjámin Zsélyi udělá. Oblečen nalehko, bez čepice a v letních lakýrkách, jako by zimu, která je tady v Polsku, ani nečekal, zamíří svůj telefon na modrou ceduli stanice a stiskne spoušť.

„Chystal jsem se sem tři roky a pořád se pokouším nějak pochopit, že tohle místo doopravdy existuje,“ vysvětlí později. Teď, po dlouhé jízdě z maďarského Szigetu, má dvaadvacetiletý mladík před sebou ještě pět hodin čekání ve vymrzlé nádražní hale, než otevřou první kavárny. Čekání na tom nejzlověstnějším nádraží, jaké lidská paměť zná. Železniční stanice Osvětim.

↓ INZERCE

Co se s nimi stalo

Člověk si dovede představit i lepší způsob, jak si odpočinout po zkoušce z anatomie, kterou student medicíny před pár dny úspěšně složil. Benjámin Zsélyi ale říká, že sem na východ prostě musel. Pochází z „čistokrevné“ maďarské rodiny a nacistické vraždění jeho předky bezprostředně nezasáhlo. Přesto se holocaust stal tématem, které jej neodbytně přitahuje. „Bylo mi šest, když jsme šli s tátou do města a on mi říká – tak po téhle třídě vedli Židy. Lidé stáli na chodníku, dívali se a nikdo nic neudělal,“ popisuje dávný zážitek. Pamatuje si i dětský údiv, když se otce nevěřícně zeptal, co se se všemi těmi Židy vlastně stalo: „Zabili je. Většinu jich zabili.“

Na střední škole začal Benjámin hltat vzpomínky přeživších pamětníků holocaustu i historické práce. S naléhavou otázkou, jak se něco takového vůbec mohlo stát, četl všechno, co mu přišlo pod ruku, a postupně si začal uvědomovat, že v maďarské společnosti pořád přežívá lidový antisemitismus. „Máme sice skvělé muzeum holocaustu v Budapešti, ale často někde slyšíte, že si Židé za svůj osud vlastně mohli sami,“ říká mladík. „Lidé si neradi připouštějí, jak moc na jejich deportaci spolupracoval náš stát, policie a byrokratický aparát.“

Téma ho nepustilo ani po nástupu na lékařskou fakultu a časem v něm začal sílit pocit, že místo, kam tehdy v roce 1944 z jeho rodného Szigetu odjeli vlakem židovští sousedé, potřebuje vidět na vlastní oči. Parťáka pro cestu na východ nenašel, jeho spolužáky temné evropské dějiny moc nezajímají. Na dvoudenní cestu uprostřed únorové zimy tedy vyrazil sám. „Hodně jsem přemýšlel a postupně mi došly dvě věci,“ shrnuje Benjámin. „Že holocaust není minulost, něco podobného se může stát znovu. A že nám nic nedává záruky, že lidé nebudou zase stát mlčky na chodníku. Naše generace nezažila válku ani komunismus, ale tyhle zkušenosti jsou bytostně důležité. Jak je předat našim dětem, se budeme muset naučit sami. Proto jsem tady.“

Slunce už je vysoko nad obzorem a promrzlý maďarský medik se konečně dočkal. Polská průvodkyně spočítá zahraniční návštěvníky, vyptá se, odkud přijeli, a poradí jim, jak správně naladit sluchátka, která zesilují výklad. Spolu s Turky, Nizozemci, Belgičany a Čechy pak Benjámin Zsélyi projde branou pod nápisem „Arbeit macht Frei“, o níž léta jenom četl.

Čas, který končí

Typický osvětimský den, říkávají místní tomuhle počasí, kdy prudký ledový vítr proniká až do morku kostí a člověk si nepřestává klást otázku, jak v téhle zimě mohl někdo z vězňů přežít déle než pár hodin. Typické je pohnutí v tvářích návštěvníků, když skupinka dojde k obrovským vitrínám naplněným dětskými botičkami, lidskými vlasy, brýlemi nebo kufry se jmény lidí, kteří se odtud už nevrátili. Sara Fochtmannová, Leon Singer, Herman Pasternak… Typické je ticho při prohlídce jediného dochovaného krematoria s dírou ve stropě, kudy pověřený německý dozorce v rámci své denní rutiny vsypal mezi vyděšené vězně z plechovky krystaly cyklonu B a zavřel poklop.

V něčem ale dnešek už typický není. „Ještě před pěti lety měla většina skupin návštěvníků s sebou přeživšího pamětníka jako průvodce,“ vzpomíná ředitel památníku a muzea Osvětim-Březinka Piotr Cywiński. „Dnes je už uvidíte velmi zřídka. Jejich čas skončil.“

Očití svědkové holocaustu rychle ubývají. Na oslavy šedesátého výročí osvobození vyhlazovacího tábora jich sem v roce 2005 přijelo 1500, o pět let později jich bylo 150. Letos se památného 27. ledna sešlo jen sedmdesát mužů a žen s vytetovaným číslem na předloktí – vesměs starších devadesáti let. A skoro symbolicky právě v ten den zemřel v osvětimské nemocnici první poválečný ředitel zdejšího muzea, bývalý vězeň Kazimierz Smoleń.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc