Žádnou viditelnou radost z té slávy nemá. Spíš je rozpačitá. „Pořád si připadám nepatřičně. Vylézt z podzemí na světlo, na veřejnost! Nemůžu se rozkoukat.“ Věře Novákové je třiaosmdesát a patří mezi nejoriginálnější postavy výtvarného umění 20. století. Velkou retrospektivu jí ale kolegové uspořádali až teď: do 3. dubna probíhá v klatovské Galerii U Bílého jednorožce a brzo k ní v Argu vyjde první souborná monografie malířčiny tvorby. „Mám trochu strach, abych nebyla zaškatulkovaná a stala se takzvaně definitivní. To by byl konec. Zakuklíte se a přestanete se vyvíjet,“ vypráví Nováková ve svém vinohradském bytě, který už šedesát let obývá s Pavlem Brázdou.
Také on je ojedinělým zjevem české scény. Skoro půlstoletí měl málokdo představu, jaké dílo vlastně se svou ženou vytvořil, během minulého režimu se totiž pohybovali zcela mimo oficiální, ale i neoficiální struktury. Solitér Brázda si po revoluci už své místo v dějinách vydobyl: výstavami, knihami a neutuchající veřejnou aktivitou. Zato jeho žena až doteď zůstávala v pozadí. „Ale samozřejmě jsem za tu retrospektivu ráda. Vždyť to byla povinnost, vydat svůj počet, ukázat, že jsem se neflinkala.“
Rozbitý autoportrét
S Pavlem Brázdou se Věra Nováková seznámila na Akademii výtvarných umění, kde spolu od roku 1947 studovali v malířském ateliéru…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
