Přijel na motorce, přivázal ji ke kandelábru, sundal si přilbu a za slovy
„dáme si červený balonek, je pátek“
, úlevně vydechl. Dávným úrazem zkroucené tělo, rozcuchané vlasy, hubená vrásčitá tvář s nepřehlédnutelnými stopami únavy, ale živé jiskřivé oči, tak jako víno v baculatých skleničkách, kterým podle barvy moku Francouzi říkají le ballon rouge. Takovým způsobem obyčejně začínaly páteční podvečery s básníkem a divadelníkem Prokopem Voskovcem v pařížské ulici Saint-Maur, kde žil a kam se vracel po dvanáctihodinových směnách motorizovaného kurýra objíždějícího francouzskou metropoli.
U dalších červených balonků se pak probíralo všechno možné. Třeba i jeho vzpomínky na dětství ve stalinské Praze, šedesátá léta v surrealistické skupině okolo Vratislava Effenbergra, práci dramaturga v pražském divadle Reduta, odkud ho po normalizačních prověrkách vyhodili, dělnické profese a podpis pod Chartou 77, odchod do emigrace na sklonku sedmdesátých let a následnou spolupráci s revue Svědectví. A samozřejmě historky o kamarádech z řad českých básníků, spisovatelů, divadelníků či výtvarníků, z nichž se mnozí po pádu komunismu pátečních večírků v ulici Svatého Mouřenína někdy účastnili.
Náhodného návštěvníka mohlo napadnout, co na invalidovi, který sebe i rodinu živil často s bolestí zaťatými zuby nevábnou profesí a tvrdíval, že je pouhý nepíšící básník, vlastně vidí. Mimo…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
