Eco
Autor: REUTERS

Ve věku 84 let zemřel jeden z nejznámějších evropských intelektuálů Umberto Eco.  Profesor na univerzitě v Boloni byl nejen spisovatel,  ale také estetik, historik umění a sémiotik. Zemřel ve svém domově v pátek kolem 22:30 středoevropského času, oznámila rodina; podle agentury AFP dlouhou dobu bojoval s rakovinou. Eco beletrista spojovaný s postmodernou se proslavil hned svým prvním románem Jméno růže.  Bestsellery se staly i jeho další knihy Foucaultovo kyvadlo, Ostrov včerejšího dne, Baudolino, Tajemný plamen královny Loany či Pražský hřbitov. Připomeňte si ho recenzemi některých jeho děl - Zpověď mladého romanopisce,Dějiny legendárních zemí a míst, Knih se jen tak nezbavíme - i jeho eseji. Zde následuje text o jeho posledním velkém románu, zmíněném Pražském hřbitově:


Reklama
Reklama

 

Různá temná podezření se v lidských společenstvích šířila odedávna a spolu s nimi i všemožné teorie spiknutí. Jsou s nimi spojeny samotné počátky křesťanské civilizace – Ježíš byl odsouzen jako vůdce podvratné sekty k potupné smrti na kříži a krvavé pronásledování prvních křesťanů římskými císaři bylo rovněž odůvodňováno jejich spikleneckým chováním, jež se příčilo univerzalistickým zásadám antického světa. Obzvlášť vyhrocená podezřívavost provází dějiny antisemitismu.

Nevraživost vůči Židům si národy helénistických říší a římského impéria sice zdůvodňovaly podstatně jinak než křesťanská Evropa za středověkých pogromů a také moderní antisemitismus se svou argumentací znatelně liší od předchozích protižidovských averzí, v jádru se však vždy jednalo o nedůvěru přerůstající v nenávist. Nejasný pocit ohrožení podněcoval představy „konečného řešení“, jež opakovaně ústily ve vyhánění a vraždění  Židů. Posledním a nejotřesnějším případem se poměrně nedávno stal holocaust, během nějž zahynulo na šest milionů mužů, žen a dětí.

Podvržený dokument

Nacistické genocidě Židů předcházela mohutná, moderně vedená propagandistická kampaň, vykreslující v hrůzostrašných barvách tajné židovské úsilí o světovládu. Většina předsudků, jimiž operovala, se utvářela během liberálního 19. století, kdy Židé masově opouštěli uzavřená ghetta, přijímali životní styl většinové společnosti a stávali se pro ni zdatnou konkurencí nejen v ekonomice, ale také v kultuře a politice. Jejich protivníci jim pak už nevyčítali religiózní či kulturní odlišnost, ale naopak přizpůsobivost, a asimilaci pokládali za zastírací manévr. Náboženské hledisko, vlastní dřívějšímu antijudaismu, ustoupilo v moderním antisemitismu hledisku rasovému. Úspěchy židovských finančníků a podnikatelů se závistivcům zdály nepřirozené a vyvolávaly temná podezření o nadnárodním propojení veškerých židovských komunit.

Židovský asimilant si mohl dokonale osvojit většinový jazyk, projít křesťanským školstvím, stát se francouzským či německým patriotem a třeba i konvertovat ke křesťanství. Něčím takovým by si někdejší antijudaisty získal, avšak pro moderní antisemity pak už nebyl jen Židem, ale maskovaným agentem „světového Židovstva“, které se ve druhé polovině 19. století stalo jedním z evropských strašáků. Bylo pokládáno za skrytou vůdčí sílu liberálního kapitalismu, jenž Židům dopomohl k emancipaci a vzestupu, ale fatálně rozložil tradiční pořádky a oslabil vliv dosavadních nobilit spjatých s „oltářem a trůnem“, tedy aristokracie, státního úřednictva a církevní hierarchie. Z těchto kruhů také s největší pravděpodobností vzešly těsně před koncem 19. století tzv. Protokoly sionských mudrců, podvržený dokument, tvářící se jako zápis z přísně utajené schůzky židovských předáků, kteří podrobně plánují, jak se zmocní světa a zotročí si nežidovské obyvatelstvo.

K jejich setkání mělo údajně dojít v rámci I. sionistického kongresu, který se skutečně konal roku 1897 v Basileji, falzifikát však zřejmě vznikl v prostředí ruské policie. Poprvé vyšel v roce 1903 v petrohradském časopise Russkoje Znamja a knižní vydání následovalo o dva roky později, pravděpodobně jako reakce na sociální bouře v roce 1905. Mimo jiné totiž „odhaluje“, že za všemi revolucemi stojí Židé, kteří se podněcováním lidových nepokojů pokoušejí ochromit státní moc, aby se ve vhodné chvíli sami chopili vlády a zavedli státní teror.

Protokoly nahrávaly pogromistickým náladám, které v ruské společnosti šířila krajní reakce spjatá s carskou ochrankou, a jevily se soudným čtenářům už tehdy krajně podezřele. V širších vrstvách veřejnosti si však v Rusku i ve světě brzy získaly mimořádnou popularitu. Staly se jedním z nejúspěšnějších textů na téma teorie spiknutí v lidských dějinách, a to zvlášť poté, když se ukázalo, že svým způsobem předjímají poměry nastolené po Leninově bolševickém převratu. Jejich intencím se zdála plně odpovídat i Trockého koncepce světové revoluce. V Americe jim skálopevně uvěřil průmyslník Henry Ford, který na jejich základě sepsal antisemitský bestseller Mezinárodní Žid: nejdůležitější problém světa (1920). Dobře je znal i mladý Adolf Hitler, odvolává se na ně v Mein Kampfu (1924)  a později z nich učinil povinnou četbu občanů třetí říše.

Falešné tváře světa

Role falzifikátu, který pravděpodobně vznikl z popudu a pod dohledem carské ochranky, byla v dějinách 20. století v lepších případech trapná, v horších vedla k navýsost tragickým důsledkům. Jeho nejasná prehistorie v předchozím století se zdá poutavější. Právě ona také přiměla italského učence a spisovatele Umberta Eka, aby ji se svou osvědčenou dobrodružnou imaginací, vědeckou erudicí a fabulační bravurou pojednal v zatím posledním románu Pražský hřbitov, který u nás vyšel rok po italském vydání ve výtečném překladu Jiřího Pelána.

Umberto Eco, profesor univerzity v Bologni, si vědecké renomé vydobyl řadou učených prací z oblasti estetiky, sémiotiky, teorie masové kultury, medievalistiky, lingvistiky či literární vědy, globální věhlas mu však přinesl až román Jméno růže (1980), který sepsal krátce před svou padesátkou. I jeho beletristické dílo, jež se během dalších třiceti let rozrostlo na šest objemných svazků, svědčí o impozantním vzdělání a navíc se vyznačuje svěžím stylem, smyslem pro humor a vypravěčskou vynalézavostí. U některých milovníků náročnější moderní prózy nicméně Eco budí svými romány jisté rozpaky. Neváhá totiž vycházet vstříc zálibám nejširšího publika, píše napínavě a zábavně, dráždivá tajemství prokládá drastickými efekty, chvílemi zabrousí k brakové sentimentalitě, chvílemi k bulvární senzačnosti a zhusta se chová jako majitel muzea kuriozit někde na jarmarku.

I když byl v mládí spojován s avantgardou, navazuje spíš na spotřební čtivo, jaké vycházelo na pokračování v novinách dávno před nástupem modernismu, a ke svým vzorům řadí vedle Jamese Joyce či J. L. Borgese třeba i Alexandra Dumase nebo Eugèna Sua. Jako ostřílený intelektuál to pochopitelně činí s ironií, jež umožňuje příznivcům vnímat jeho prózy jako důvtipnou literární hru, jakou není zapotřebí brát příliš vážně. Děj má tah, epizody bývají dramatické a čtenářův duch se může cítit uspokojen bohatstvím kulturněhistorických odboček, v nichž autor důkladně rekonstruuje epistemologické obzory pojednávaných epoch i mentalitu tehdejšího obyvatelstva, zejména vzdělanců.

Jde vpravdě o díla sloužící k zábavě i poučení, jak zněla kdysi oblíbená floskule nakladatelských anotací. Nevyznačují se přísnou výlučností ani radikálním formálním novátorstvím. Nijak převratné není ani jejich mravní poselství, v němž rezonuje směs liberální uvolněnosti, sociální citlivosti a vlídného humanismu, ozvláštňovaná občas drobnými poťouchlostmi a šibalstvím. Eco sice náleží k předním představitelům postmodernismu, ale blíž než k moderně má k tomu, co jí předcházelo, na jedné straně ke vzdělanecké ironii Thomase Manna, na druhé k frenetickým eskapádám pozdního romantismu. Jeho romány lze pohodlně proplouvat jako na výletní loďce, jejíž trasu vroubí přeludně krásné, bizarní i děsivé, vždy však atraktivní vyhlídky.

2007-868-vobr-28eco.jpg
Autor: Profimedia.cz

Pro beletrii Umberta Eka je asi nejcharakterističtější rafinované propojování skutečnosti a fikce. Čtenář v ní nachází nesmírně bohatou faktografii, která mu umožňuje učinit si barvitou představu o reálné každodennosti popisovaných epoch, ale živě před ním vyvstávají i dobové iluze, falešné představy, vyšinuté myšlenkové školy, přeludné výboje imaginace a podivné názorové úlety. Oba tyto světy se prolínají především ve vědomí hlavních hrdinů, kteří často čelí různým podvodům a lžím, nebo jsou sami lháři či podvodníci. Pravda se v předivu Ekových knih občas mihne v podobě zdravého rozumu, dobrého srdce a prosté životní empirie, nebývá však zdrojem dramatického napětí. Tím je zpravidla konflikt mezi vědomou a nevědomou lží, z nichž ta první vyžaduje vedle fantazie a odvahy i bystrý postřeh a zostřený smysl pro realitu, zatímco druhá svádí lidské vědomí na bludné cesty. Eco nachází většinu svých zápletek v situacích, kdy vědomá lež splývá s nevědomou, a ve svých románech pak podniká napínavé pátrání, aby spolu se čtenáři odhalil, co tak nejspíš odpovídá realitě a co je naopak mystifikace nebo iluze.

Prototypem lháře a podvodníka je i Simone Simonini, ústřední postava Pražského hřbitova. Jeho osudy sledujeme od dětství, které prožívá v Turíně se svým konzervativním dědečkem, neochvějně věrným „oltáři i trůnu“, zatímco jeho tatínek, radikální republikán, rozněcuje revoluční nepokoje po celé Itálii. Eco samozřejmě ví, že dětští hrdinové, a to obzvlášť v pozici vypravěčů, vyvolávají sympatie, a nechává zpočátku i Simoniniho, aby si čtenáře získal. Tím osobněji pak prožíváme jeho postupnou proměnu ve zlotřilého haj­zlíka, který se vyžívá ve zlodějnách a podrazech, stane se policejním donašečem a své idealistické přátele ze studií přivede záludnou provokací do vězení. Falešné zprávy o všemožných protistátních spiknutích pak sepisuje pro policejní orgány evropských velmocí po celý život a s bohorovnou samolibostí se v tomto oboru pokládá za nedostižného odborníka. Jeho vrcholným dílem se nakonec stanou materiály, které krátce před smrtí prodá pařížské expozituře carské ochranky – základ budoucích Protokolů sionských mudrců.

Při svých aktivitách v policejních službách se Simonini neštítí vraždit, organizuje atentáty, při nichž hynou desítky nevinných lidí, a soukromě si přivydělává jako padělatel dokumentů, sloužících k ožebračování bližních. Neztrácí však přitom dobrý rozmar. Kochá se radostmi života téměř ve stylu Jamese Bonda, potrpí si na vytříbenou francouzskou kuchyni a dobrá vína, jen k ženám je netečný a sférám erotiky se zdaleka vyhýbá. Eco dbá na to, aby si jeho hrdina uchoval jistou přitažlivost a působil spíš dvojznačně než čistě negativně. Dovoluje mu proto vytěsnit z paměti nejodpornější zločiny, jichž se dopustil. Dozvídáme se o nich od jiných dvou vypravěčů, zejména od tajemného kněze Dally Piccoly, který zřejmě zosobňuje hlas hrdinova rozštěpeného vědomí a svědomí.

V Simoninim Eco vytvořil postavu znepokojivě poutavou, zosobňující temnější stránky své doby, zasadil ji však do reálných událostí a obklopil historicky doloženými osobnostmi. Tak jako uměl v předchozích románech dokonale oživit středověk, baroko či některá duchovně vykloubená období 20. století, vytvořil i zde důkladně propracované panoráma jedné epochy. Děj Pražského hřbitova je předznamenán Francouzskou revolucí, odvratem společnosti od tradičních, náboženstvím posvěcených pořádků a zrodem sekulárních států, jejichž autorita se už neodvozuje od králů z boží milosti, ale od zmanipulovaných mas a tajných policejních složek, které je mají pod dohledem. Zatímco se podivuhodné duchovní výstřelky v Ekových románech ze středověku odehrávají v prostoru převážně sakrálním, zde k nim dochází na profánním pomezí pozitivistické vědy, šarlatánských kultů a různých partikulárních fanatismů. V rozkládajícím se světě, kde si konkuruje bezpočet dílčích morálek, působí Simoniniho absolutní amorálnost téměř přirozeně. K tomu přispívá i nový fenomén, který se vynořil v 19. století: masová kultura, podbízející se konzumentům sentimentální či dobrodružnou romantikou. Žádaná je dráždivost; vazba k realitě, natož k nějakým mravním zásadám není až tak podstatná.

Univerzální princip

Představa celosvětového židovského spiknutí, kterou Simonini v knize postupně dotváří a zdokonaluje, nevzešla ze zkušenosti, ale z virtuálních scén v kolportážních románech. K popisu schůzky sionských mudrců na pražském hřbitově Simoniniho inspiroval Dumas i Sue, další nápady nalezl v senzacechtivých spiscích o jezuitech či zednářích. Prameny, z nichž Ekův vymyšlený hrdina čerpal, a osobnosti, se kterými se setkával, jsou historikům vesměs známé. Zmiňuje se o nich například studie varšavského profesora Janusze Tazbira, jejíž český překlad vyšel před patnácti lety spolu s reprintem Protokolů sionských mudrců v nakladatelství Votobia. Eco k tomu nic moc nového nepřidává, vplétá pouze zjištěná fakta do umné fabulace, která má poněkud fantastický ráz, ale v zásadě nijak neodporuje historickým poznatkům. Popis geneze jedné z nejzlovolnějších teorií spiknutí lidských dějin se v jeho románu jeví jako celkem solidní kompilát z odborné literatury. O poznání krea­tivněji je vylíčen problematický hrdina a duchovní klima doby, která jej zplodila.

Stejně jako Ekovy předchozí romány je i Pražský hřbitov zábavně a důmyslně zpracovanou pikareskní féerií, která se čte jako mysteriózní thriller. Autor si zde ovšem pohrává s tématem, které v moderních dějinách rezonuje nanejvýš zlověstně. Vražedný potenciál, jaký Protokoly sionských mudrců prokázaly v minulém století, bohužel asi není dodnes vyčerpán. Prezentace tohoto tématu v hávu lehčího čtiva by mohla působit až povážlivě, pokud bychom nepostřehli skrytější smysl knihy. Eco nadmíru sugestivně vykresluje prostředí, v němž se novodobé teorie spiknutí rodí: zakalené dno společnosti, kde se zájmy podsvětí setkávají v přítmí korupce se zájmy strážců zákona, svět zlomyslných šantalů, kteří své ubožáctví vylepšují ideovým radikalismem, svět malých lží a kšeftíků, jejichž důsledky mohou být nedozírné. Takové prostředí překypuje tajnostmi. Veřejnost cítí, že skutečnost je jiná, než se jeví, že má svou nezbadatelnou skrytou tvář. Představa spiknutí se stává podobně univerzalistickým principem, jakým byl kdysi Bůh.

Různé konspirační teorie ukájejí jako laciné náhražky odvěký lidský smysl pro transcendenci. I proto jsou asi tak oblíbené v naší agnostické domovině. Vše tu má svou skrytou režii, ať už v pozadí tušíme komunistické tajné služby, nadnárodní obchodní řetězce, Vatikán, Pentagon, neofašisty nebo akademické marxisty frankfurtského střihu. Nedílnou součástí řádného spiknutí je nakonec i jeho odhalování, zpravidla nepříliš důvěryhodné a neprokazatelné, jakým se u nás živí například Petr Cibulka. Nápadné u něj je, že to, co říká, diskredituje tím, jak to říká, v každém případě však prohlubuje nejasný pocit ohrožení.

Na příkladu Protokolů sionských mudrců Eco ukazuje, z jak odpudivého substrátu vyrostl pravzor mediálního mechanismu, který je stále účinný. Jejich obsahem se přitom příliš nezabývá. Zčásti právem – jde vskutku o chvatně sesmolený, většinou hloupě dryáčnický text. Pominul však něco znepokojivého v jeho koncepčním podloží, totiž obraz společenských  pořádků, které mají být zavedeny. Jejich podobnost s prvotním bolševismem, jež kdysi vedla k podezření, že Lenin plnil zadání světového Židovstva, může mít zcela opačné vysvětlení. Ekův Simonini se ve svém falzifikátu inspiruje výhradně západoevropskými podněty, avšak nihilistické, teroristické a bolševické spodní proudy v ruském prostředí nezná – na rozdíl od carské ochranky, která je pečlivě sledovala od Černyševského časů. Během půlstoletí získala z dílen pozatýkaných buřičů úctyhodnou sbírku všemožných koncepcí, jak svrhnout starý řád a nastolit státní teror, z nichž později vycházel i Lenin. Tím hlavním autorem fatálního falzifikátu by v tomto případě nebyl italský zlotřilec, ale nějaký přičinlivý carský úředník, předchůdce sovětské i postsovětské imperiální byrokracie. To by však už byl úplně jiný příběh.

 

Viktor Šlajchrt (59) 

je spisovatel a novinář, po roce 1992 pracoval převážně v kulturní rubrice Respektu. V současnosti píše kritické texty do Revolver Revue, v níž publikoval i své povídky. Roku 1998 vyšel výbor z jeho starší poezie Pomalý pohyb. Je rovněž autorem či spoluautorem několika obrazových nebo publicistických knih. V letech 1997–2001 si na internetu vedl veřejný deník Litery; výbor textů z prvních dvou let vyšel knižně roku 2000 s názvem Suroviny laskominy, jejich volným pokračováním je pak kniha Bankrot.

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte