40A_stransky_R44_2011_n.jpg
40A_stransky_R44_2011_n.jpg

 

Česká armáda je solidní velkostatkář: patří jí pastviny, lesy, údolí, řeky a k tomu dobytek, stáje, statky a lidská obydlí. To všechno na třinácti stech kilometrech čtverečních zdejších vojenských újezdů, což z českého vojska dělá největšího hospodáře v Evropě vzhledem k celkové rozloze státu. Teď ale ministr obrany Alexandr Vondra prohlásil, že armáda má jiné úkoly než být hajným a že se jeho jednotky začnou z újezdů stahovat. Rezort tím chce ušetřit dvě stě milionů ročně a před místními, kteří v těchto přírodních cvičištích bydlí – jako třeba v Boleticích – se otevírá vidina konce života na hranici mezi dvěma světy.

40A_stransky_R44_2011_s.jpg
40A_stransky_R44_2011_s.jpg

„No jó, tady je to na kole parádní, mám to tu projetý celý.“ Jihočeské Boletice, krajina malebná jak z dětské říkanky: barevné lesy, mírné kopce, široké stráně a hladiny rybníků, které se v podzimním slunci lesknou jak zrcadla. Není divu, že je tu Karlu Thonovi dobře. Do Boletic se přestěhoval před dvěma roky a nelituje. Za prací jezdí čtyřicetiletý tesař do nedalekého Českého Krumlova a doma má klid, koruny stromů a třípokojový byt za příjemný nájem – jen šest tisíc měsíčně. Fakt, že se musí prokazovat speciálním povolením, aby každý den projel branou na jediné přístupové silnici do Boletic, mu nevadí. „Aspoň se sem nedostane moje bejvalá!“ směje se a dodává: „Ještě se mi nestalo, že by mi vojáci vadili. Je to tu skoro ráj.“

Na papíru to přitom nijak rajsky nevypadá. Žádná ze čtyř vsí, ve kterých žijí tři stovky obyvatel boletického újezdu a z nichž se chce armáda do tří let stáhnout, nemá status obce – jsou to „sídelní útvary“. Pro místní to mimo jiné znamená, že nemohou volit do zastupitelstva, protože tu žádné není. Správu ve vojenských prostorech vykonává armáda a všechno, co tu je – domy, lesy, silnice, obyvatelstvo –, je pod její kuratelou. Pokud neteče v Boleticích voda, volá se armádě. Nepřišly sociální dávky lidem z Květušína? Volá se armádě. V zimě armáda protahuje cesty, v létě kosí louky, celoročně zařizuje svoz dětí do školy. A povoluje věci, pro které běžný smrtelník za hranicí újezdu nemusí nikoho žádat o souhlas.

„Každá návštěva tady se musí nahlásit, je zakázáno chodit mimo vyznačené stezky, a když chce jít někdo na houby, také si musí vyplnit povolenku nebo alespoň zavolat a podepsat ji zpětně. Pro sběr lesních plodů jsou vyčleněné specifické lokality a mimo ně se nesmí,“ vyjmenovává strohé bezpečnostní regule uvnitř prostoru „přednosta újezdního úřadu, podplukovník Karel Trněný“ – ve světě bez uniforem starosta Boletic, jen nevolený.

40B_stransky_R44_2011_s.jpg
40B_stransky_R44_2011_s.jpg

Pravidla jsou přísná. Například za opuštění vyznačené cesty, a stačilo by pár metrů, je vyměřena minimální pokuta tisíc korun. V praxi se ale hroty obrousily. Jednak si místní na speciální režim zvykli: když rostou, nahlašují se houbaři Trněnému „ostošest“, protože mnozí z nich se naučili závoře na silnici a povolenkám ještě za Rusů. Narušitelé pořádku jsou proto zpravidla přespolní. „Hlavně o víkendech, kdy sem na stezky mohou i cyklisté zvenčí, se občas někdo suverénně projede po střelnici. Naštěstí během víkendu nejsou střelby,“ říká boletický správce.

A pak, soužití vojáků s vesničany řídí zdravý rozum. Mimo jiné proto, že v silách necelých tří stovek zaměstnanců armády v boletickém újezdu není přepjatě hlídat mnohakilometrový přírodní prostor. „Takže mě nikdo nehubuje, když jdu na procházku po louce. Vojáci jsou hodní,“ líčí s úsměvem Marie Bělahová, obyvatelka Květušína, zdejšího nejpočetnějšího sídelního útvaru se 150 lidmi.

 

Lepší než turisté

Boletický újezd vznikl v roce 1950 jako jedno ze cvičišť komunistické armády a po okupaci se stal sídlem sovětských vojsk, konkrétně dvou radiotechnických rot: zhruba stovka vojáků tu obsluhovala rušičky signálů ze západních rádií a televizí. Relativně malá posádka bez těžké techniky a fakt, že se vojenskému prostoru vyhnuly kolchoznické experimenty typu meliorace strání, způsobily, že boletická krajina zůstala neporušená.

Polovina újezdu dnes patří pod CHKO Šumava, jsou tu evropskými zákony chráněné lokality a soupis zde žijících vzácných zvířat je tak obsáhlý, až má člověk pocit, že kdekoli venku tleskne, vznese se mu nad hlavu hejno jinde nespatřitelných opeřenců. A byť tu armáda intenzivně trénuje všechno možné – od manévrů s těžkými stroji v terénu přes střelby na vzdálené terče až po útok stíhačkami a rány z děl –, příroda to prý snáší dobře. „K ničení tu nedochází. Jednotlivá cvičiště jsou izolovaná a i pro armádu platí omezení. Musí po sobě odklízet větší materiál, třeba pumy, okolo řeky Blanice nesmí manipulovat s žádnými chemikáliemi a podobně,“ tvrdí Alena Vydrová z Agentury ochrany přírody a krajiny v Českých Budějovicích, která jezdí stav věcí do Boletic kontrolovat.

Podle ní zdejším druhům nevadí ani běžný armádní provoz – například to, že na úpatí svahů leží tisíce použitých nábojnic a každý týden se tu rozléhají ohlušující rány ze střelnic. „Na Červeném kopečku, kde je také střelnice, žije chráněný chřástal polní. Z našeho sledování vychází, že jeho populace nijak neubývá,“ říká Vydrová a pokračuje. „Nábojnice biotopům nevadí a pro chřástala, který sídlí ve vysoké trávě, je evidentně snazší zvyknout si na občasný hluk, než aby mezi jeho hnízdy chodily denně stovky turistů, pokud by se újezd zpřístupnil veřejnosti.“

Z pohledu agentury je Alena Vydrová spokojená. Vojáci, kteří v újezdu zastávají i funkci ochranářů – chodí například monitorovat čistotu vody v Blanici, kde žije vzácná perlorodka říční –, se podle ní o krajinu „dobře starají“. „Jediný problém vidím v tom,“ shrnuje Vydrová, „že by měli častěji kosit stráně, aby se na nich udržela druhová pestrost a nezarůstaly. Chtělo by to víc lidí a víc peněz. Ale i armáda šetří.“

 

Je to na vás

Údržba 220 kilometrů čtverečních boletické divočiny a náklady na opravy domů místních, silnice, sociální dávky či příspěvky na školáky přijde Vondrův rezort na zhruba deset milionů ročně. Není to závratná částka, ale i ta je důvodem, proč chce armáda z dvanácti procent plochy újezdu odejít. Odkrojí si čtyři obydlené úseky a na zbytku, už bez lidí, bude dál cvičit.

Šéf obrany tento řez vysvětluje „zrovnoprávněním Boletických s ostatními obyvateli České republiky“: budou se tady moci volně pohybovat a zvolí si samosprávu. Místní však tahle vidina dvakrát nevzrušuje. „Volba dvou tří zastupitelů neobrátí můj život naruby, ale proč ne,“ přemítá tesař Thon. Důchodkyně Marie Bělahová nad tím jen smířlivě mává rukou. „Já už jsem na tyhle věci stará,“ směje se. Stejně jako drtivou většinu zdejších ji zajímá hlavně to, co se stane s nájemným, až armáda odejde, a jestli lidé nepřijdou o živobytí – šedesát procent Boletických pracuje pro vojsko, ať už na úřadech nebo v armádním agropodniku Vojenské lesy a statky.

To druhé se zdá být vyřešené – jak podle Trněného, tak samotného ministra není důvod, proč by lidé nemohli pro armádu dál pracovat. Budoucnost domů a bytů, kde je nyní armádou stanovené nižší nájemné, naopak jasná není. „Jsou dvě možnosti: lidé si buď budou moci byty od nás odkoupit, nebo je prodáme, případně větší celky typu ubytoven zdarma převedeme vzniklým obcím. Nájemné pak bude na nich,“ tvrdí Vondra. Která varianta zvítězí, záleží jak na rozhodnutí jeho rezortu, tak na vůli obcí. Jenže kvůli tomu se nejdříve musí obcemi stát.

A tady začíná první nejistota. „Z úvodní schůzky s místními vyplynulo, že část obyvatel chce samostatnou obec, část přidružení k již stávajícím vně újezdu,“ zmiňuje přednosta Trněný. Starosta obce Kájov, která leží od osady Boletice, co by kamenem dohodil, to rozkrývá jasně. „Pokud by nám přibylo jen těch pár desítek lidí z Boletic, k tomu zchátralý majetek, o který bychom se museli starat a zároveň žádné lesy nebo polnosti, které si chce armáda podle všeho ponechat, tak je připojení Boletic ke Kájovu z našeho pohledu nesmysl,“ říká Bohumil Šíp.

Druhá nejistota se týká přírody – ve zkratce řečeno, aby se v uvolněné divočině nerozdivočeli developeři a neposkvrněná krajina se nezměnila v lyžařské středisko a zábavní park, což na části újezdu plánovalo minulé vedení Jihočeského kraje. Současný hejtman Jiří Zimola (ČSSD) má jasno: „Měkká turistika – pěší, cyklisti, běžkaři. Chceme zachovat unikátnost boletické přírody. Žádný autodrom,“ plánuje. Rozhodující nicméně nebude jeho názor, ale ten ministerstva obrany coby majitele Boletic. Ani Vondra by nebyl rád, kdyby těsně vedle cvičišť vojáků létaly řetízkové kolotoče, ale jedním dechem dodává, že budoucím obcím „nechce nic nařizovat“. „Co si necháme a co připadne samosprávě, a bude tedy zcela v její zodpovědnosti, to všechno teď bude předmětem jednání. Teprve jsme začali,“ sděluje bez dalších podrobností Vondra.

Mezitím se v Boleticích otevírá další fronta. Severní hranice újezdu je stále mezi již dříve vytipovanými místy, kde by v Česku mohlo ležet úložiště jaderného odpadu. A byť se na ochranu druhů v Boleticích vztahuje nadřazená evropská legislativa a nutné studie o dopadu úložiště na životní prostředí by jaderný nápad zřejmě zastavily, ze seznamu újezd nevypadl. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte