Další generální stávka a další utahování opasků následují po sobě v jakési podivné spirále, po níž Řecko klouže do beznaděje. Čas na jeho záchranu se rychle krátí a Evropa hledí na tuto zemi s obavou, že bude do spirály vtažena. Pud sebezáchovy ji sice vede k tomu, aby se snažila řeckému bankrotu zabránit, ale v záplavě ekonomických pojmů jako rekapitalizace bank či fiskální unie úplně zanikají slova jako solidarita či soucit, a pokud je někdo vyřkne, dočká se spíš výsměchu. Celé národy se pod vlivem debaty o Řecku a krizi eura změnily na stádo ekonomů počítajících, kdo na koho kolik doplácí a jak se vyvléct z odpovědnosti za celek.
Mezitím v Řecku strmě stoupá počet lidí, kteří podle průzkumu Gallupova ústavu prožívají „utrpení“: od roku 2007 stoupl ze 7 na 25 % (v Česku je „trpících“ 13 %), což je číslo charakteristické spíše pro třetí svět. Mezinárodní zdravotnická organizace MSF, která zřizuje po světě centra pomoci a v Řecku od roku 1995 pečuje o imigranty a uprchlíky, hlásí dramatický nárůst domácích Řeků – penzistů, nezaměstnaných a bezdomovců –, kteří vyhledávají její pomoc. Řecká vláda totiž zrušila téměř třetinu nemocnic a za každou návštěvu lékaře zavedla poplatek pět eur.
Otázky viny
Jistě, jak…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
