Komentář•9. 10. 2011•4 minuty

Trochu soucitu pro Řecko

Předhazovat si vinu je snadné, k ničemu dobrému to ale nevede

Další generální stávka a další utahování opasků následují po sobě v jakési podivné spirále, po níž Řecko klouže do beznaděje. Čas na jeho záchranu se rychle krátí a Evropa hledí na tuto zemi s obavou, že bude do spirály vtažena. Pud sebezáchovy ji sice vede k tomu, aby se snažila řeckému bankrotu zabránit, ale v záplavě ekonomických pojmů jako rekapitalizace bank či fiskální unie úplně zanikají slova jako solidarita či soucit, a pokud je někdo vyřkne, dočká se spíš výsměchu. Celé národy se pod vlivem debaty o Řecku a krizi eura změnily na stádo ekonomů počítajících, kdo na koho kolik doplácí a jak se vyvléct z odpovědnosti za celek.

Mezitím v Řecku strmě stoupá počet lidí, kteří podle průzkumu Gallupova ústavu prožívají „utrpení“: od roku 2007 stoupl ze 7 na 25 % (v Česku je „trpících“ 13 %), což je číslo charakteristické spíše pro třetí svět. Mezinárodní zdravotnická organizace MSF, která zřizuje po světě centra pomoci a v Řecku od roku 1995 pečuje o imigranty a uprchlíky, hlásí dramatický nárůst domácích Řeků – penzistů, nezaměstnaných a bezdomovců –, kteří vyhledávají její pomoc. Řecká vláda totiž zrušila téměř třetinu nemocnic a za každou návštěvu lékaře zavedla poplatek pět eur.