Oddaní dřevu

Stejně jako spousta jejich vrstevníků neměli Lukáš Lédl ani Petr Křiváček v pětadvaceti jasno o své profesi. Studia humanitních oborů prokládali dlouhými zahraničními cestami či různými brigádami a kariérní plány odkládali na neurčito. Právě na jedné z mnoha cest, každý na jiné straně zeměkoule, se oba mladíci profesně našli – budeme truhláři. Tehdy se ovšem ještě neznali.

Bolívie, Nový Zéland a Devoto

„Cestoval jsem zrovna po Bolívii, své tehdejší přítelkyni pomáhal s dokumentárním filmem, sbíral informace pro diplomku o fair trade obchodu s kakaem, když jsem potkal jednoho sympatického Angličana, truhláře,“ vzpomíná osmadvacetiletý Lukáš Lédl, „celé hodiny dokázal úžasně mluvit o práci se dřevem.“

„Věděl jsem, že pedagogika není to pravé, a tak jsem jednoho dne přerušil školu a vyrazil na Nový Zéland. Když došly peníze, šel jsem pomáhat k dřevostavbám, které se stavěly na každém kroku. Postupně jsem si uvědomoval, že práce se dřevem je to, co chci v životě dělat,“ vysvětluje Petr Křiváček, jak nadějný začínající odborník na celoživotní vzdělávání zběhne k manuální profesi.

Po návratu z ciziny se oba budoucí truhláři potkali na večírku a netušíce, že sdílejí společný sen, domluvili se na promítání fotek z cest. „Rychle jsme si začali rozumět a během půl roku spolu nastupovali na učiliště. Mezi šestnáctiletými kluky jsme byli dost exoti,“ smějí se společně. Pro učňovské mistry se ale po prvotní nedůvěře proměnili v balzám na duši – který pedagog by nechtěl horlivé a o vše se zajímající žáky prosté pubertálních eskapád s děvčaty, záškoláctvím a hospodami?

„Na sedmou jsem běžel na praxi, pak na vejšku na přednášky a vedle toho se člověk musel nějak živit,“ popisuje Lédl, který se na rozdíl od kolegy rozhodl studia andragogiky a iberoamerikanistiky dokončit. Učňovská léta si zkrátili na rok a půl a poté naprosto přirozeně přešli k založení společné firmy.

Zlom nastal tři měsíce po dokončení školy. Chuť prosadit se v oboru, který v Česku občas padá do propasti lamina a překližky, byla stále silnější. Doplnila ji víra ve vlastní zručnost, prověřená učilištěm. A štěstí v podobě rodinných úspor a výhodného nákupu základního vybavení. Truhlářská firma Devoto má dnes dva šéfy i zaměstnance zároveň a jediný cíl – vnutit lidem nábytek, jejž si natolik oblíbí, že se stane přirozenou součástí rodiny, jejím dědictvím. „K tomu je samozřejmě nutný opravdový kus dřeva, prostě masiv,“ říká Lédl. A i když kvůli chudším zákazníkům občas sahají k levnějšímu dřevu, důraz na design a trvanlivost zůstává vždy na prvním místě.

První zakázku dostali díky Lédlově diplomové práci o bolivijském fair trade kakau – interiér fair trade obchodu. „To je právě ono, nikdy jsme o našich studiích nepřemýšleli jako o ztrátě času. Spíš máme pocit, že všechno do sebe zapadá,“ přemítá Křiváček. A Lédl doplňuje: „Naše volba nebyla žádným útěkem od zodpovědné práce hlavou. V truhlařině je budoucnost i minulost, trvání, jinak to ani s Ježíšovým řemeslem být nemůže.“
Po první zakázce následovala spolupráce na interiéru nové Technické knihovny v pražských Dejvicích, konstrukce a čalounění židlí pro luxusní pánský doutníkový klub či výroba rodinného stolu ze dřeva schovaného po dědovi. A také první zkouška ohněm. „Předloňská zima byla krizová, jen tak tak jsme přežili, zároveň jsme zjistili, jak moc to myslíme vážně,“ popisuje Lédl.

Dnes má dílna jasně definované dva směry – práci s masivem a dětský „rostoucí“ nábytek vytvářený ve spolupráci s mladou designérkou Kateřinou Reichovou a několika matkami, který už sbírá pochvaly v designových časopisech. Nevyhýbá se ale ani nejtypičtější české zakázce – výrobě vestavěných skříní. Vše prý musí zůstat v rovnováze: vůně poctivého dřeva, hra s tvary a detaily a jako zadní vrátka trocha truhlářské rutiny. „Devoto má evokovat nejen českou hlášku, ale také latinské slovo ‚devótní‘, tedy oddaní, zbožní. A to opravdu jsme – dřevu.“