Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Rok po velké ropě

Osmdesát sedm dní trval vloni boj firmy BP s ložiskem ropy, z něhož se do Mexického zálivu valily tisíce tun toxické hmoty denně. Ještě nikdy v minulosti nebyl atak vylité ropy na pobřeží tak velký. Jak jedna z největších ekologických katastrof v dějinách vypadá po roce?

46_tema06_R34_2011_n.jpg
46_tema06_R34_2011_n.jpg


46_tema06_R34_2011.jpg
46_tema06_R34_2011.jpg

May Nguyen bere pod paždí naditý černý šanon, zabouchne dveře své kanceláře na průmyslové periferii New Orleansu a zamíří do otlučené toyoty. „Vůbec se mi do toho auta nechce,“ prohodí a ústa se jí protáhnou do grimasy, jež má vypadat jako úsměv. „Rozbila se mi klimatizace a nemám peníze na opravu.“ Nesnesitelné horko šplhající nad pětatřicítku tedy alespoň proloží velkou ledovou kávou a zamíří dál na jih, k ústí řeky Mississippi, kde bydlí její klienti. Každý z nich má ve zmíněném šanonu svůj arch papíru – žádost o peníze od ropného kolosu British Petroleum, který je vloni připravil o práci.

May je na tom opačně. Nebýt loňského výbuchu ropné plošiny BP, dál by studovala na univerzitě v Los Angeles práva a politologii. „Největší ekologická havárie v dějinách Ameriky“ jí paradoxně přinesla práci, o které teď ví, že ji chce dělat i po škole – z pozice nezávislé aktivistky a konzultantky pomáhat komunitě místních lidí, jak se vyznat v právu, jak vystupovat v médiích, jak se bránit korporacím a státním úřadům.

Po více než hodině jízdy zastavuje u prvního z domů, které má dnes navštívit. Vypadá jako několik spojených unimobuněk dohromady. Kolem jsou velmi podobné stavby, které chrání několikametrová bariéra mohutné hráze, za níž končí svoji štrapáci do nedalekého moře Mississippi. Dříve se tu řeka tisíce let rozlévala do širokého okolí a bezpočet tun sedimentů pomalu rozšiřoval zdejší rovinatý kraj plný úzkých pásů pevniny ztrácející se v moři, malých ostrůvků, bažin a tropické vegetace. Teď je tu však hráz a díky ní čtyřproudá silnice, benzinová pumpa a domy i v místech, kde se dříve nedalo kvůli častým záplavám normálně bydlet.

Obyvatel prvního domu, šedesátiletý Ve Van Nguyen, má kraťasy, vybledlé tetování a plachý pohled. Očividně mu vyhovuje, že při debatě s May může zůstat u své rodné vietnamštiny. Na jih USA přišel před dvaceti lety jako jeden z legendárních „boat people“ po útěku z Jižního Vietnamu v malém člunu přes moře do Malajsie. Anglicky se naučil jen trochu i proto, že v Americe má kolem sebe své krajany (v Louisianě jich žije 25 tisíc) a na moři se mluvit nemusí. Postupně našetřil na dvě lodě a loví ústřice, které mu před ropnou katastrofou vydělávaly nějakých osmdesát tisíc dolarů ročně. To jezdil ale na moře třikrát až čtyřikrát týdně. Letos byl za poslední půlrok jen desetkrát. Není podle něj co lovit. A zatímco za loňský rok dostal pan Nguyen od BP odškodnění 60 tisíc dolarů, letos pořád čeká. „V kanceláři, kde to rozhodují, mi řekli, ať předložím víc dokumentů. Neřekli ale jaké a já mám pocit, že už jsem jim všechno ukázal,“ stěžuje si rybář.

Letos v lednu to přitom vypadalo nadějně: pan Nguyen byl jako zástupce své komunity pozván do Washingtonu do parlamentu k veřejnému slyšení před poslanci. Tam stál vedle Kennetha Feinberga, prominentního právníka, kterého americká vláda a firma BP vybraly jako nezávislého arbitra, jenž má dohlížet na rozdělení 20 miliard dolarů, které BP slíbila věnovat obětem ropné havárie. Kenneth Feinberg panu Nguyenovi dokonce před kongresmany podáním ruky slíbil, že jeho rodina bude dostávat šest tisíc dolarů měsíčně jako nutnou kompenzaci za ušlý zisk. Od té doby se však nic neděje, nepřišel ani cent a kancelář pana Feinberga nereaguje. Možný důvod se nabízí při pohledu na moře: po roce od největší havárie se nějaké viditelné známky zamoření hledají spíš těžko. Spor o následky katastrofy, označené za největší v amerických dějinách, se přenesl do mnohem komplikovanější podoby.

46_tema09_R34_2011.jpg
46_tema09_R34_2011.jpg

Rukavice pro BP

Když ropná plošina Deepwater Horizon těžící v hloubce kilometr a půl pod hladinou vloni 20. dubna vybuchla, zahynulo při tom jedenáct lidí a téměř tři měsíce unikalo do Mexického zálivu zhruba 62 tisíc hektolitrů ropy denně. Dvě stě čtverečních kilometrů kolem vybuchlé plošiny bylo prohlášeno za mrtvou zónu bez podmořského života. Hlavní drama se však odehrávalo na zhruba šedesát kilometrů vzdáleném pobřeží. Symbolem havárie se stali pelikáni obalení hnědou mazlavou hmotou a zčernalé pláže dříve idylického prázdninového pásu na pobřeží států Mississippi a Alabama. V sousední Louisianě žádné pláže nejsou, situace tam ale byla o to horší. Deepwater Horizon se vznášela přímo proti unikátní deltě řeky Mississippi, jejíž pobřeží se kvůli své nebývalé členitosti počítá na tisíce mil a je jedním z nejunikátnějších ekosystémů na světě.

Hned po havárii tedy místní úřady vyhlásily výjimečný stav a zahájily záchrannou akci. Naplánovaly podél pobřeží položit více než tisíc pět set kilometrů nafukovacích zábran, které se začaly svážet ze čtrnácti zemí. Rozjela se tak největší akce na záchranu životního prostředí, do které bylo v čase kulminace úsilí zapojeno skoro padesát tisíc lidí.

Přímí účastníci záchranných prací v nejvíce zasažených oblastech delty vzpomínají na to, jak hladinu všude kolem pokrývala jeden až dva milimetry tlustá vrstva hnědočerného roztoku hustého jako káva. Všude kolem vládla obrovská nervozita. „Pobřeží bylo uzavřené, a když jsem se snažila dostat k moři, abych zjistila situaci, nepustili mě na pláž a hrozili mi zatčením. A když jsem si stěžovala, vymlouvali se na bezpečnostní opatření. Vše tam řídili lidé od BP, kteří chtěli mít pod kontrolou, jaké informace o zamoření ropou proniknou na veřejnost,“ říká Beth Galanteová, šéfka jedné z předních organizací v New Orleansu zaměřujících se na ekologickou osvětu.

 Veřejné frustrace, tak běžné při velkých ropných haváriích, stupňovali šéfové BP i svými pochybnostmi, jestli je situace opravdu tak kritická. Ředitel Tony Hayward například prohlásil, že pochybuje, jestli se nějaká ropa dostala až do bažin v deltě Mississippi. „Zavezte ho sem, ponořte ho do vody, a až vyplave černý od oleje, zeptejte se ho na tu otázku ještě jednou,“ soptil Bill Nungesser, zástupce místní komunity, který nejvíc zasahuje do oblasti močálů. Rozčilení vyvolávala i snaha olejářů mít záchranné práce pod kontrolou a rizika spíše bagatelizovat. Jedna z předních louisianských ekologických aktivistek Marylee Orrová je například přesvědčena, že firma BP lidi bojující s ropou dostatečně neinformovala o rizicích. „Byli jsme šokováni, když jsme zjistili, že třeba nemají respirátory a rukavice,“ říká Orrová. „Vyhradili jsme tedy z našeho rozpočtu 12 tisíc dolarů a chtěli jsme vše potřebné nakoupit. BP to ale odmítla s tím, že lidi na pobřeží nic takového nepotřebují.“

V červnu 2010, tedy už měsíc před zastavením úniku, však dala BP najevo, že na boji proti rozlité ropě nebude šetřit. Pod tlakem americké vlády rozhodla založit fond s kapitálem 20 miliard dolarů na odškodnění obětí uniklé ropy.

46_tema05_R34_2011.jpg
46_tema05_R34_2011.jpg

Optimista

Když dnes návštěvník při cestě ze severu USA na jih k pobřeží Mexického zálivu začne v autě ladit místní zpravodajská a diskusní rádia (mimochodem velmi dobré úrovně), dozvídá se o různých problémech: třeba o tom, že Alabama má nejtlustší obyvatelstvo ve Spojených státech a že je s tím rozhodně potřeba něco dělat. O něco později se pro změnu moderátor s posluchači vzájemně ujišťují, že na jihu se žádné homosexuální svazky jako nedávno v New Yorku dovolovat nebudou. Nejvíce času pak v debatách zabírá rébus zvaný republikánští kandidáti na prezidenta. A když konečně po několika hodinách poslechu přichází řeč na situaci na plážích, moderátor oznamuje, že po loňském propadu turismu hlásí hotely podél pobřeží zase plno.

Rok po katastrofě opravdu vypadá návštěva pobřeží Mexického zálivu jinak, než by konzument loňských velmi chmurných zpráv čekal. Cedule typu „Bože, pomoz nám“ nebo „BP zabíjí náš záliv“ už z ulic zmizely. Benzinové pumpy s logem BP dál patří k nejhojnějším a počtem zákazníků se nijak neliší od konkurence, spíše naopak. Když se člověk zeptá místních řidičů, jestli už jim tedy nevadí loňské zamoření pobřeží ropou, odpoví třeba to, že benzinové pumpy přímo firma BP neprovozuje, jde o franšízu, provozovanou místními podnikateli, kteří si přece naopak zaslouží podporu.

Viditelné zbytky po ropě tu v některých místech na pobřeží lze pořád najít a stále je také najatí zřízenci sbírají a likvidují. Na drtivé většině pláží v Alabamě a Mississippi jsou už ale zase spokojení turisté. Písek i voda vypadají navenek čistě, spousta lidí se koupe.

Vedle v Louisianě je místo pláží velmi členité pobřeží delty řeky Mississippi. Jeden z nejcennějších přírodních koutů Ameriky je rozlohou srovnatelný s Čechami a vypadá i po loňské katastrofě jako skutečný přírodní ráj. Labyrint ostrovů, zálivů, průlivů vystupující z moře poskytuje ideální hnízdiště nebo odpočinkové místo pro ptáky létající přes záliv z Mexika. V jezerech a lagunách mezi tím je voda tak mělká, že se daleko za obzor táhnou plochy vodní trávy. Jinde přímo z vody rostou cypřišové lesy. Pevnina podél moře je porostlá hustým tropickým lesem. Ještě začátkem 19. století ovládala toto těžko dostupné a vzhledem k horku a vlhku těžko obyvatelné území banda pirátů Jeana Lafittea, kteří měli pod kontrolou pohyb zboží a otroků na plantáže cukrové třtiny, jež tu začaly vznikat.

Navzdory přírodní unikátnosti ovšem americké úřady chrání jen malé kousky tohoto území. Velká část delty patří soukromníkům, kteří tu už stovky let vydělávají spoustu peněz. První kanály se v labyrintu delty začaly hloubit před dvěma sty padesáti lety kvůli dopravě lidí a zboží do New Orleansu a okolí. Když byla koncem předminulého století v deltě objevena ropa, olejářské firmy začaly kanály rozšiřovat, hloubit další a pokládat do nich ropná potrubí. Delta Mississippi je tak v jistém směru podobná severním Čechám. Jsou tu tisíce těžařských plošin, které spojuje obrovská síť potrubí. Roury ovšem leží ukryté pod zemí nebo alespoň pod hladinou a ropné plošiny jsou rozesety po obrovském území, takže běžný turista, který nebude na člunu deltou důkladně projíždět, nic rušivého neuvidí – tedy pokud mu nebudou vadit rafinerie a ropné zásobníky na pevnině.

Žádné viditelné stopy po loňském katastrofálním úniku nejsou vidět ani ve zdejších rybářských vesnicích, které jsou díky systému protipovodňových hrází snadno přístupné autem i daleko v hloubi delty, kde dříve byla zátopová oblast. Například ve vesnici Buras vysunuté u samého ústí řeky žije asi pět tisíc lidí. Osmdesát procent z nich jsou rybáři, deset procent lidí pracuje ve smluvních firmách na ropných plošinách. Vloni se už několik dní po výbuchu rybolov ze dne na den zastavil. Lidé z obce poskytli své lodě k zachytávání ropy. Oblast byla obklopena nafukovacími zábranami. Ani tady dnes není snadné nějaké viditelné známky po ropě najít. Zájemci musejí vzít člun a vydat se hlouběji do delty, kde lze v trsech trávy najít ztuhlé černé kousky ropy. Řada ostrůvků má také dodnes pásy zčernalé trávy v místech, kde byl nános ropy souvislý, voda ale vypadá překvapivě čistě.

„Opravdu se zdá, že se příroda zotavuje mnohem rychleji, než se vloni očekávalo,“ říká profesor Ed Overton ze Státní univerzity v Louisianě, který zkoumá následky ropných havárií od konce sedmdesátých let. Zásluhu na tom podle něj mají příznivé podmínky v oblasti. Při známé havárii tankeru Exxon Valdez v roce 1989 bylo chladné pobřeží Aljašky zasaženo velkým množstvím ropy během několika hodin a ropa zamořila těžko dostupné skalnaté pobřeží. Havárie Deepwater Horizon sice přinesla mnohem větší únik ropy, vše ale probíhalo postupně (87 dní), takže se ropa stačila z velké části rozptýlit do širokého okolí. „Velkou výhodou je i naše velmi teplé klima a fakt, že tu ropa v nějaké formě uniká už miliony let,“ vyjmenovává dál Overton. „Snadno se tu tedy množí bakterie, které umějí ropu vstřebávat.“ Podle jeho odhadu možná polovina ropy ani nedosáhla na hladinu a proud vody ji odplavil hlouběji do moře, kde ji u dna začnou zmíněné bakterie rozkládat. „Do jaké míry se to děje už teď, nevím, v malé koncentraci se ale ropa stává mnohem méně nebezpečnou. Opravdu jsem optimista. I na zasažených místech pobřeží už vyhání nová tráva a do dvou tří let ropa zmizí úplně,“ říká Overton.

I geolog Alexander Kolker z Tulaneovy univerzity v New Orleansu, zabývající se přírodními podmínkami v deltě, si myslí, že loňská havárie BP je spíše jednou z mnoha jiných, které oblast pravidelně bez fatálních následků postihují. „Mnohem hlubšího rázu jsou změny, které pobřeží Louisiany postihují dlouhodobě v posledních sto letech a které jsou také spojeny s těžbou ropy,“ říká Kolker. Podle jeho propočtů ubyla v posledních sto letech v deltě Mississippi pětina půdy. Důvodem je jednak hloubení stále hustší sítě kanálů kvůli potrubí a dopravě k ropným plošinám a dále přirozený pokles země, který není kompenzován novými nánosy. Zčásti za to mohou vodní stavby na severu, které sedimenty v Mississippi zadržují. Zčásti pak mohutné hráze, které řeku lemují až do moře. Zatímco dříve se rozlévala i se sedimenty do široka, dnes tuto možnost nemá.

Podle Kolkera budou muset úřady vymyslet způsob, jak řece Mississippi vrátit přirozenější finále. Přitom u jednoho z menších ramen už to úřady v sedmdesátých letech udělaly a vědci jsou překvapeni, jak rychle se v tom místě sedimenty začaly usazovat a tvořit se malá delta. „Pokud to neuděláme, delta Mississippi v dnešní podobě zmizí,“ upozorňuje Kolker. „Přitom jde o unikátní oblast ekologicky i kulturně. Nic podobného jinde v USA není.“

46_tema16_R34_2011.jpg
46_tema16_R34_2011.jpg

Boj o spilliony

Hledání odpovědi na otázku, kam tedy zmizela všechna ta ropa z Deepwater Horizon, kolik jí odnesla voda dál do moře, kolik jí je usazeno na dně zálivu a kolik jí mají v sobě rostliny, zvířata a lidé, naráží na jeden problém. Overton i Kolker zdůrazňují, že zatím nejsou k dispozici jasná data z důležitých výzkumů. Vědci tedy například už vloni evidovali vysokou úmrtnost delfínů, letos pak vysokou úmrtnost velmi mladých delfínů hned po narození. Samantha Joyeová z Univerzity v Georgii říká, že podstatu problému je třeba hledat pod vodou, nikoli na hladině nebo na břehu. „Shora to vypadá jako krásná modrá voda, zkuste se ale potopit na dno zálivu. Tam uvidíte úplně jiný příběh,“ říká Joyeová. Při svých opakovaných ponorech v ponorce zjistila, že místo vegetace a živočichů je u dna poušť bez života. „Rok je příliš málo času na uskutečnění náležitých výzkumů a vyvození závěrů,“ namítá Overton.

Stěžovat si ale nepřestávají ani rybáři. Tvrdí, že se letos nerodí ústřice. Krevety sice ano, po loňském roce však rybáři museli jít výrazně s cenou dolů. „Nemám problém prodat krevety tady v místě, lidi mě znají a kupují ode mě. Problém je ale prodat na trh. Tam jsou mi ochotni za naše krevety dát skoro jen třetinovou cenu oproti loňsku,“ říká George Barisich, předseda Spojené asociace komerčních rybářů, která má 650 členů. Barisich sice připouští, že katastrofa dopadla lépe, než se vloni obával, cítí se však poškozený a chce finanční náhradu.

Optimismem nehýří ani další rybáři. I Gary Murth z vesnice Lafitte uprostřed mokřin jižně od New Orleansu říká, že dostává o dvě třetiny nižší cenu než před katastrofou. V New Orleansu chtějí lidé místní rybáře podpořit a kupují místní úlovky (ačkoli řada z nich na přímou otázku odpovídá, že svým dětem je jíst nedává). Nižší ceny ale ukazují, že jinde v Americe kvalitě úlovků z delty nevěří. Barisich i Murth jsou teď nejvíc nervózní z nejistoty, jak dlouho nižší úlovky a nižší ceny potrvají. Jak totiž zjišťují, velkorysost fondu z kapes BP má své zcela jasné limity.

46_tema02_R34_2011_s.jpg
46_tema02_R34_2011_s.jpg
Vloni dostali rybáři peníze poměrně snadno. BP byla v silné defenzivě, místní rybáři jsou jako nositelé tradic poměrně vážená komunita s vlivem na veřejné mínění a běžný rodinný podnik se dvěma třemi loděmi, jakých je tu nejvíc, dostal padesát, osmdesát tisíc dolarů odškodného. Letos, kdy pro rybáře propad pokračuje a peníze rozděluje zmíněný Kenneth Feinberg, je už pokladna BP podstatně hůře dobytná. „Podal jsem žádost a doložil ji zisky z letošního roku a z předchozích let,“ popisuje Gary Murth návštěvu jedné z asi tří desítek kanceláří, kde se v Louisianě podávají žádosti o odškodné. „Poslali k Feinbergovi. Odtud mi pak napsali, že jim k rozhodnutí chybějí informace a ať je doplním. Neřekli ale jaké a na další mé dopisy nereagují.“ Svoji žádost proto předal jednomu z právníků, kteří teď rybářům na velkých plakátech rozvěšených v rybářských osadách nabízejí své služby. „Nemám čas to obíhat,“ dodává Murth. „Právník si vezme peníze, jen když uspěje – bude to osmnáct procent ze získaných peněz. To není špatné.“

Z vyhrazených dvaceti miliard zatím společnost BP utratila necelých pět. Poměrně úspěšní byli majitelé hotelů na pobřeží států Mississippi, Alabama a Florida, kteří mohli snáze doložit ušlé zisky. Investigativní novináři z agentury ProPublica uveřejnili na jaře rozsáhlý text se zjištěním, že podezřele hodně z peněz na odškodnění dostávají firmy, které si BP najímá na úklid. V oblasti se ujal pojem spillionaires (složenina slov spill – označení pro ropnou havárii – a milionář).

Louisianští rybáři se ale podle všeho budou ke spillionům dostávat podstatně hůře. I když vědci zjistí, že nové generace ryb jsou intoxikovány, podle znalců místních poměrů to neznamená, že BP uzná, že jde o nakažení právě z jejich ropy. V celých USA je každý rok hlášeno 20 tisíc úniků ropy. A jak už bylo řečeno, delta Mississippi je ropnými plošinami a potrubím prošpikovaná a k nějakým haváriím dochází neustále. Například jen několik týdnů před výbuchem Deepwater Horizon došlo k havárii potrubí firmy Chevron, z něhož uteklo do bažin v deltě nějakých 500 tun ropy. Situace se podle zpráv z amerických médií prakticky neřešila. „BP má tendenci říkat, že intoxikace ropou není z jejich úniku, ale z nějakého jiného, a těžko to bude někdo vyvracet,“ říká Mark Davis, právník a ředitel Institutu vodních zdrojů, práva a politiky na Tulaneově univerzitě.

 

Čelit tlakům

46_tema07_varianta_R34_2011.jpg
46_tema07_varianta_R34_2011.jpg
Lidé žijící kolem pobřeží Louisiany při debatě o následcích katastrofy obvykle připouštějí, že krabi, ústřice a krevety budou zřejmě postižení ropou. Nikdo se také příliš nediví množícím se svědectvím těch, kteří pomáhali při likvidaci havárie a teď mají různé zdravotní problémy. Žádné pozdvižení se kolem toho ale nekoná. Neprobíhají žádná hromadná lékařská vyšetřování a vzhledem k vysokým cenám lékařských úkonů řada lidí na důkladné vyšetření ani nejde. Intoxikace navíc nemusí být jen z ropy, ale také z disperzantů. Už den po výbuchu plošiny došlo v BP k rozhodnutí začít nad mořem s ropnou skvrnou rozprašovat disperzanty – chemikálie, které urychlují rozklad ropy. Americká agentura pro životní prostředí EPA, obdoba našeho ministerstva, toto použití schválila s tím, že smí být nejblíže tři míle od pobřeží. Problém ale je, že nad ním pak neexistovala účinná kontrola (ani nemohla vzhledem k tomu, že se chemikálie rozstřikuje z letadel nad mořem, případně se vypouští rovnou do moře). V čase nasazení disperzantů nebylo navíc jasné, jaké účinky tyto chemikálie mají na lidské zdraví.

Evropan znalý legend o amerických rozmazlených žalobách kvůli švábovi v McDonald’s nebo po opaření se při pití příliš horké kávy v restauraci bude zkrátka zaskočen, jak málo Američané o rizicích spojených s tak obrovskou ekologickou havárií vědí a jak málo se o to zajímají. „Je tu dlouhodobě pěstovaná kultura souhlasného postoje vůči ropnému průmyslu, který je s Louisianou a jejími obyvateli opravdu srostlý,“ říká citovaný Mark Davis. Podle něj Louisiana navíc nikdy v minulosti nezažila opravdu velké ropné havárie, jen spoustu malých, a proto ta loňská všechny – včetně průmyslových bossů – velmi zaskočila.

Záchranné akce, přísun objektivních informací a hledání náležitých poučení navíc podle řady hlasů komplikuje jedna podstatná věc – a to je právě vliv ropného průmyslu na veškerý život v Louisianě. Ropné firmy sponzorují zdejší politiku, sport, univerzity. I na výzkum následků katastrofy slíbila BP vyčlenit půl miliardy dolarů, které budou moci vědci čerpat během deseti let. Rovněž zmiňovaný profesor Overton nyní plánuje, že si o tyto peníze zažádá. „BP neříká, co máme dělat,“ odpovídá na otázku, jestli tím neztrácí svoji vědeckou nezávislost. „Navíc kdyby to neplatila BP, studie by nevznikly, to je jednoduché. Nikdo jiný tu na ně nemá peníze.“ Alexander Kolker vliv BP na výsledky vědeckých studií také odmítá: „Je to nesmysl. Copak vy novináři píšete podle toho, kdo si u vás zaplatí inzerát?“ Naproti tomu lidé z nevládních organizací jsou o podjatosti místních vědců přesvědčeni a mluví o ní i vědci z jiných univerzit v USA, například zmíněná Samatha Joyeová z Georgie.

O pozici BP v Louisianě a především nyní po havárii Deepwater Horizon vypovídá i nedávné svědectví šéfa louisianského úřadu na ochranu pobřeží Garreta Gravese při veřejném kongresovém slyšení. Graves si při něm zdrcujícím způsobem stěžoval na to, jak BP pomocí svých peněz a postavení rozhoduje to, co by měly rozhodovat místní úřady. Graves prohlásil, že si váží toho, že BP dala miliardu dolarů na zahájení prací, které mají zhodnotit škody na životním prostředí. Zároveň si ale postěžoval, že BP chce mít nad utrácením těch peněz kontrolu. „Naše vládní agentury přitom nedokážou konkurovat armádě právníků, marketinkových firem, expertů na PR, lobbistů, vědců a různých dalších konzultantů, které má firma k dispozici,“ prohlásil Graves. Před senátním podvýborem pro otázky ochrany vod a divoké přírody pak vysvětloval, že BP kontrolou nad penězi může rozhodovat, jaká oblast se vyčistí a jaká se naopak prohlásí za již čistou. Dál si stěžoval, že nemá páky na to, aby přinutil firmu uklidit tisíce kotev, které její lidé nechali ležet ve vodě poté, co je použili při záchranných pracích během prvních týdnů. Problém totiž spočívá v tom, že z pozice svých peněz sedí zástupci firmy v orgánech, které o postupu prací rozhodují a mohou cokoli zablokovat nebo silou své autority i prosadit. Graves proto žádá Kongres, aby se zasadil o změnu pravomocí a způsobu rozhodování. Pro pořádek k tomu dodejme, že mluvčí BP tyto výhrady odmítli jako neopodstatněné s tím, že nerozhoduje BP, ale delegovaní správci peněz vyhrazených pro záchranné práce.

Citovaný Mark Davis z Tulaneovy univerzity sice zdůrazňuje, že nezná všechny detaily sporu, po dvaceti letech zkušeností s ropným průmyslem a jeho aktivitami je ale přesvědčen, že má Graves pravdu. „Moc BP a dalších ropných firem nad děním v Louisianě je skutečný problém,“ říká Davis. „Zdejší vládní instituce se tvořily v čase, kdy firmy měly rodinný nebo lokální charakter. Kdy bylo možné přivést majitele na místo a diskutovat s nimi. Dnes ani nevíme, kdo majitelé jsou, a firmy mají jediný zájem – vydělávat peníze. Mají k tomu obrovskou sílu právníků a dalších expertů, které mohou kdykoli nasadit. Vláda nic takového nemá.“ Podle Davise je teď po roce velký tlak na to, aby se havárie plošiny Deepwater Horizon odsunula jako něco, co bylo. „Lidi jsou opět na pláži, příroda se obnovuje, můžete jíst krevety a ústřice, pokud se nebojíte,“ říká Davis. „Minimálně jeden problém tu však zůstává a ten je třeba řešit: Musíme změnit vládní instituce, aby byly profesionálnější a lépe připravené podobným událostem a tlakům čelit.“

 

Skvělý úspěch

Zatím není jasné, jak tedy rekordní havárie Spojené státy změní. Volání po výrazném omezení životnímu prostředí nebezpečného byznysu se střetává se snahou snižovat energetickou nezávislost, což je v USA velmi naléhavé téma. Krátce po výbuchu plošiny vláda přijala půlroční memorandum na provoz vrtů ve velkých hloubkách. Od té doby se těžit smí, vláda ale zpřísnila podmínky na vydávání licencí a dodržování pravidel bezpečnosti. Letos v lednu totiž vydala speciální komise Bílého domu zprávu, kde stvrzuje, že BP a další firmy se snažily ušetřit a devětkrát zanedbaly bezpečnost. Například netestovaly používaný cement nebo ignorovaly výsledky neúspěšného zátěžového testu.

USA_mapa_s.jpg
USA_mapa_s.jpg
Další vládou organizovaná komise zkoumající průběh záchranných prací skončila svoji práci v lednu a vydala soupis doporučení, ta se ale zatím nenaplňují. Má jít například o založení speciálního fondu, který by místní úřady nebo univerzity zbavil závislosti na penězích od těžařů, to však finanční krize odsunula do nedohledna. Řeší se tedy alespoň technické věci, jako je připravovaný zákon, podle nějž by poplatky za porušování ekologických pravidel při těžbě ropy měly zůstávat v zálivu.

Víc než na úřady omezené vlivem těžařů tedy teď rybáři z delty Mississippi spoléhají spíš na lidi, jako je May Nguyen, Marylee Orrová a další aktivisti. Právě organizace paní Orrová zaznamenala v červnu velký úspěch: louisianský soud na její podnět rozhodl, že vládní úřady musí testovat kvalitu odpadní vody, kterou olejáři vyprodukují během těžby a vypouští ji pak do moře. „Snažili jsme se o to dvacet pět let,“ zavýskne černovlasá Marylee Orrová ve svém přízemním domku na okraji louisianského správního centra Baton Rouge a pak se sama zeptá: „No není to skvělý úspěch?“ 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte