73A_varianta_R34_2011_n.jpg
73A_varianta_R34_2011_n.jpg

73A_varianta_R34_2011_s.jpg
73A_varianta_R34_2011_s.jpg
Svítí slunce, teploměr ukazuje něco přes čtyřicet stupňů Celsia, ležím na pláži v izraelském letovisku Ejlat. Ve Svaté zemi žiji a pracuji již skoro rok, ale až nyní se moje mamka konečně rozhodla přijet. Trvalo mi několik dlouhých měsíců ji přesvědčit, aby se nebála. „Neboj, tady je bezpečno a už dlouhou dobu se tu nic vážného nestalo,“ stálo skoro v každém mém e-mailu. Nakonec souhlasila a do té „země teroristů“ (jak ji nazval můj otec) se vydala. V tu chvíli však ještě netušila, co ji tu čeká.

Bylo pozdě odpoledne, když se naše malá skupinka vydala na cestu na sever. Prvních padesát kilometrů se odvíjelo celkem svižně a v autě byla dobrá nálada. Poušť kolem nás již barvilo večerní slunce a hrála všemi barvami. První náznaky problémů signalizoval nezvyklý počet armádních vozidel. Zde, v zemi sužované dlouholetým konfliktem, to není zas až tak neobvyklé. Ale dva džípy blokující cestu ve směru na město Beerševa, obklopené vojáky izraelské armády, už byly něco jiného.

Vojáků na silnici přibývá a moje nervozita stoupá. Po další uzavřené cestě ve směru na Micpe Ramon se rozhoduji zastavit u restaurace, kde parkuje několik vojenských automobilů. S cigaretou v ruce a nevinným výrazem se pokouším navázat rozhovor s okolo stojícími příslušníky IDF (Izraelských obranných sil). Nejdříve se usmívají, ale když jim položím přímou otázku, přívětivý výraz z tváře náhle zmizí. „Došlo tam k teroristickému útoku, je to celkem zlé, bojuje se,“ říká jeden z nich. „Ale nemusíte se bát, máme všechno plně pod kontrolou.“ 

Nedalo mi to a volám známému novináři. „Sedm mrtvých a asi třicet raněných. Vypadá to na Palestince z Gazy, zaútočili z Egypta,“ ozve se mi v telefonu hlas kamaráda. Tak to není vůbec dobrá zpráva. V naší posádce vládne nervozita a nové informace ji zrovna nerozptýlí. Přemýšlím nad další cestou a nakonec vítězí varianta návratu do Jeruzaléma. Objíždět uzavřené cesty by trvalo několik hodin. S trochu těžkým srdcem se tedy vydáváme podél jordánských hranic dále na sever. Už je tma, majáky policejních automobilů a vojenských hlídek dávají jasně najevo, že celá operace ještě neskončila. Ve vzduchu je cítit strach a napětí.

Zastavuji na benzinové stanici a snažím se dát si věci dohromady. V posledních měsících se palestinská strana pokouší přesvědčit světovou veřejnost o tom, že je schopna kontrolovat a řídit své území. Po dlouhém rozkolu spolu Západní břeh Jordánu a Gaza konečně uzavřely „mír“, jejich představitelé se snaží ukázat dobrou vůli a vytvořit tak podmínky pro vznik budoucího státu. „Komu tohle prospěje? Kdo si tím pomůže? Proč nyní?“ desítky otázek se mi vkrádají na mysl. Mamka to vše nese statečně, nebo to na sobě alespoň nedává znát. Když jí ale oznámím, že značnou část posledního úseku musíme přes okupovaná území, moc šťastně se netváří.

Nervozitu se snažíme rozptýlit celkem neomalenými vtipy, ale v tuto chvíli je lepší smích než strach. Normálně se v Palestině cítím bezpečně, ale dnes v noci se mi přes ni jet nechce. Jiná cesta by však znamenala několik stovek kilometrů navíc. „Jeďte,“ říká mi voják na checkpointu poblíž Mrtvého moře. Oproti včerejšku je na jeho tváři vidět napětí. Projíždíme setmělou krajinou, klidnou atmosféru jen občas naruší hlídkující armádní vozidlo. Těch několik posledních kilometrů projíždíme již bez problémů, poslední kontrola a pak už jen Jeruzalém.

Nakonec to nebyl „obyčejný turistický“ den, tedy alespoň doufám. Příští dny ukážou, jestli je Izrael opravdu bezpečnou zemí, kde bude moci moje návštěva v klidu strávit svoji dovolenou, anebo bude přece jenom mít pravdu můj otec. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte