Atrakce a kýče
„Samozřejmě to není jen slovenské téma, že se na hlavní náměstí osazují špatné sochy. Stačí se podívat tady na Prahu 5, kde předloni zničehonic postavili pomník Tarasi Ševčenkovi,“ připomíná kurátor MeetFactory Dušan Zahoranský nedávnou aféru: radnice řízená neblaze proslulým Milanem Jančíkem postavila na náměstí Kinských sochu ukrajinskému básníkovi v předvečer státní návštěvy prezidenta Viktora Juščenka. Sto padesát let mrtvý literát Prahu přitom pravděpodobně ani nikdy nenavštívil. „Dělat podobná symbolická gesta dvacet let po převratu je pěkný nonsens,“ dodává Zahoranský.
Svého někdejšího spolužáka z bratislavské Vysoké školy výtvarných umění z konce 90. let Dalibora Baču teď do Prahy Zahoranský pozval právě proto, aby upozornil na nesmyslnost zasahování současné politické reprezentace do podoby našeho veřejného prostoru. V Bratislavě je momentálně ještě v tristnějším stavu než v Praze: staré pomníky z dob komunismu se postupně odstranily, místo nich však málokdy vznikne něco lepšího. Bača proto už před čtyřmi lety s přáteli založil uměleckou iniciativu Akú sochu do mesta?, kterou protestoval proti zahlcování veřejného prostoru „produkcí turistických atrakcí a kýčů“. Ovšem místo aby si oficiální místa vzala výzvu k srdci, loni se vytasila s nečekaně těžkým kalibrem. Premiér Fico prosadil těsně před svým odchodem z úřadu umístění sochy knížete Svatopluka na Bratislavský hrad. Dílo přitom vláda bez vyhlášení veřejné soutěže zadala sochaři Jánu Kulichovi, ikoně slovenské normalizace ve výtvarném umění.
„Je to, jako kdyby nějaký primář někoho v 70. letech znásilnil a teď z něj udělali ministra zdravotnictví!“ rozčiluje se Zahoranský při zmínce o sochaři, který v Bratislavě pomáhal coby kovaný komunista a rektor Bačovy a Zahoranského alma mater šestnáct let likvidovat jakékoli svobodomyslné umění. Ze školy sice musel po roce 1989 autor Leninova pomníku v Žilině či Milicionáře v Bratislavě odejít. Ficova reprezentace po něm ale teď neomylně sáhla. Kulich se jí odvděčil jezdeckou plastikou „krále starých Slováků“ ozdobenou znakem Hlinkovy gardy a několika historickými renonci. Po Ficově odchodu z vlády odborníci doporučovali pomník odstranit, nakonec parlament Kulicha alespoň donutil, aby předělal Svatoplukův štít a přestal velkomoravského knížete na nápisu pod monumentem vydávat za slovenského krále.
Škatulata, škatulata…
Pro Baču a Zahoranského dějinné nesrovnalosti nejsou tím hlavním, co je na soše dráždí. Vadí jim jednak její podoba, která odpovídá tomu nejhoršímu z normalizačního tvarosloví. Zahoranský tak loni vystavil svou miniaturní repliku plastiky, kterou vytvořil z materiálu připomínajícího hromádku exkrementů. A pak jim pochopitelně vadí samotná postava jejího autora. Ján Kulich byl mimo jiné i autorem busty šéfa komunistických odborů Františka Zupky před bratislavským Domem odborů. A právě na prázdný podstavec, který po revoluci po soše zbyl, loni Bača umístil svého Fica, nynějšího Kulichova podporovatele.
Bačův laminátový Fico, schválně pěkně předimenzovaný, je jakýmsi mobilním pomníkem momentální slovenské bezradnosti. Může se postavit stejně dobře v Bratislavě, Praze nebo kdekoli jinde. Dá se přitom čekat, že Bača bude mít i v dohledné době co komentovat. Na Štúrovo náměstí se má totiž vrátit socha Marie Terezie.
Tu rozmlátili Bratislavané v roce 1921, o šestnáct let později ji nahradili pomníkem Rastislava Štefánika, toho nechali v roce 1953 roztavit komunisti, aby tu v 70. letech vztyčili současné sousoší Štúrovců. „Jsou to neuvěřitelné šachy,“ dodává k tomu Dalibor Bača. Kam by se totiž v případě návratu Marie Terezie umístili štúrovci? Na náměstí Svobody, kde už léta stojí prázdný sokl po soše Klementa Gottwalda.
