Vstávám kolem sedmé. Za dveřmi mě již netrpělivě očekává celý zástup zvířat, aby mi popřál dobré jitro. V čele je můj vodicí pes Bernard a všude kolem něho spousta koček a koťátek.

81_R28_2011_s.jpg
81_R28_2011_s.jpg
Jsem chovatelkou se specializací na chov ušlechtilých kočiček plemene ragdoll. O těch je známo, že to jsou nekonfliktní a přátelské čičinky. Nicméně pokud jde o jejich snídani, dovedou být pořádně nekompromisní. Hlasitě mňoukají, pletou se mi pod nohama a pronásledují mě tak dlouho, dokud ji nedostanou. Tak a ještě vyvenčit pejsky a hned potom uklidit byt – dopoledne si k nám zájemci přijdou vybrat koťátko. Protože jsem nevidomá, s péčí o kočky a zejména o byt, který jejich hojnou přítomností poněkud trpí, mi pomáhá moje přítelkyně.  Sotva jsme stačily vytřít podlahu, už zvoní maminka s malou holčičkou. Moc se jim líbí chlupatá klubíčka a nakonec se rozhodnou pro modrého kocourka.

A teď už je nejvyšší čas vydat se do práce. Obléknu Bernarda do pracovního postroje a vyrazím na autobus do Prahy. Pracuji jako průvodkyně na Neviditelné výstavě na Novoměstské radnici. Odložím pejska a už spěchám do tmavé části. A už jsou tu první návštěvníci, děti; recepční jich vpustí 10 najednou ke mně do tmy. Sotva se za nimi zavřou dveře a ony se ocitnou v naprosté tmě, zazní hlasité protesty: „Já nic nevidím! Nešahej na mě! Sakra. Kdo seš?“ Hned na začátek je třeba zjednat si klid: „Tak děcka, teď budeme společně procházet tmavým prostorem. Budete naprosto záviset na mých pokynech, aby vám bylo jasné, kudy jít, takže se snažte moc nekřičet, jinak mě neuslyšíte.“

V úloze krotitelky se vydávám v čele skupinky na dobrodružnou, přibližně hodinovou pouť tmou, která v sobě ukrývá běžné i méně známé předměty, mnoho nejrůznějších zvuků a jiných vjemů, které lze i bez zraku vnímat. Některé z dětí to začalo bavit a snaží se o životě nevidomých více dozvědět, jiné se pošťuchují, překřikují a chtějí být co nejdříve venku. Nakonec je před námi už jen sametový závěs a za ním dveře ven do osvětlené chodby.

Po první prohlídce pár minut oddechu k načerpání sil a znovu dovnitř, s novou skupinkou deseti dětí. Na recepci se dozvídám, že v půl páté na mě bude čekat anglicky mluvící skupina, mám tedy čas jít vyvenčit Bernarda do parku na Karlově náměstí. Dnešní hodina ve tmě ve společnosti jednoho Řeka, dvou Italů a Angličanů je po divokých dětech vyloženě odpočinková. Vůbec nemusím křičet, všichni se ochotně řídí instrukcemi, nikam neutíkají a výstava se jim moc líbí.

Když se vrátíme na světlo, ve „viditelné“ části jim ještě vysvětluji, jak fungují lupy pro slabozraké, jaký je systém Braillova písma, ukážu techniku chůze s bílou holí, a nakonec jim naše nediskrétní osobní váha oznámí jejich hmotnost, pěkně nahlas a třikrát po sobě, aby to nikdo nepřeslechl.

Je za pět minut osm a můj pracovní den končí. Když už sedím v autobuse domů, zazvoní mobil a naše sousedka vozíčkářka se ptá, zda by mohla přijít za kočičkami. Někteří z našich ragdollů se úspěšně věnují také felinoterapii v bezbariérovém domě, kde bydlím. Naléhá, že trpí velkou akočkií, jak říká situaci, kdy žádnou z našich kočiček nemůže pohladit déle než tři dny, a vůbec jí nevadí, že se dostanu domů až před desátou večer. Trošku zdráhavě souhlasím, ať přijde – její kočkonadšení je totiž takové, že rozhodně nepřipadá v úvahu, že bych během společenské konverzace třeba nedopatřením usnula.

PETRA DUŠKOVÁ, chovatelka a průvodkyně

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte