mhd03_120.jpg
mhd03_120.jpg • Autor: Matěj Stránský

Je možné, aby byli obyvatelé měst za cestování hromadnou dopravou nuceni platit kromě peněz i osobními údaji? Advokát Pavel Uhl má za to, že ne. Proto se obrátil na Ústavní soud. Napadá fakt, že pražský dopravní podnik mu odmítl prodat zvýhodněnou roční jízdenku, protože Uhl nechtěl provozovatelům systému poskytnout adresu, datum narození a telefon.

Na co jim to je?

Varovná kontrolka v hlavě Pavla Uhla zablikala mnohem dřív, než podezřelý projekt pražské Opencard začal plnit titulní strany novin. Neměl nic proti tomu, že roční časová jízdenka na rok 2009 nebude papírová, ale elektronická. Zasekl se však ve chvíli, kdy zjistil, že kartu dostane, jen když dá souhlas se zpracováním osobních údajů.

Dosud to chodilo tak, že člověk, který souhlasil se zpracováním osobních údajů, dostal od dopravního podniku takzvanou občanskou průkazku s evidencí. Ten, kdo souhlas dát nechtěl (jako třeba Uhl), dostal průkazku „bez evidence“. Přinášelo mu to jedinou nepříjemnost. Když si průkazku zapomněl doma a chytl ho revizor, musel zaplatit celou pokutu (700 korun), zatímco ten, kdo byl v evidenci, zaplatil na přepážce jen padesátikorunu. S tím byl Uhl srozuměn. Situace se však změnila s postupným přechodem od papírové průkazky k čipové Opencard. Dopravní podnik začal postupně prodávat časové jízdenky (roční, čtvrtletní a měsíční) jen držitelům elektronické karty. Roční od roku 2009, ostatní od letošního listopadu. Opencard ale, na rozdíl od papírové průkazky, nedostane ten, kdo na sebe neprozradí jméno, příjmení, datum narození, adresu, e-mail a telefon.

V době, kdy osobní údaje běžně dáváme bankám, pojišťovnám či mobilním operátorům, na tom není na první pohled nic zvláštního. Je tu však jeden zásadní rozdíl – zatímco banka údaje opravdu potřebuje pro případ, že dlužník přestane platit půjčku, a mobilní operátor riskuje, že klient nezaplatí protelefonované tisíce, v případě jízdenky nic takového nehrozí. Člověk ji zaplatí předem, a teprve potom jezdí. S trochou nadsázky je požadavek na osobní údaje v tomto případě stejně nadbytečný, jako kdyby je po zákazníkovi chtěl po zaplacení nákupu prodavač v obchodě. Navíc firma Haguess, která dostává osobní údaje, rozhodně nebudí přehnanou důvěru: její služby pro město jsou podle auditu masivně předražené a město odmítá zveřejnit identitu jejích majitelů.

Uhl není sám, komu se změna nelíbí. Od počátku ji kritizuje sdružení právníků Iuridicum Remedium. „Pro koupi tramvajenky nejsou žádné osobní údaje třeba,“ říká Filip Pospíšil z tohoto sdružení. Pro některé služby, které karta nabízí – třeba půjčování knih z Městské knihovny –, naopak osobní údaje třeba jsou. „Knihovna musí mít databázi čtenářů,“ dodává Pospíšil, „ale není jediný důvod, aby databázi čtenářů měl také magistrát nebo firma Haguess.“

Ano, za 1170 Kč

Systémy elektronického nákupu jízdného ve světě přistupují k osobním údajům různě. Zatímco třeba Londýňané o sobě nic sdělovat nemusejí, v Paříži vyžadují osobní data podobně jako v Praze. Praxe Londýna každopádně potvrzuje, že pro koupi jízdenky osobní data nutná nejsou. „Všechna data jsou zneužitelná,“ říká Pavel Uhl. Databáze lidí, kteří jezdí často hromadnou dopravou a méně autem, jsou dost svědomití na to, aby si vyřídili jízdenku, a žijí v Praze, je cenným artiklem. „Je dost firem, kterým by se hodila třeba k zasílání cílených nabídek,“ vysvětluje Pavel Uhl. A už vůbec se mu nelíbila představa, že po zavedení turniketů v metru bude mít někdo možnost „vystopovat“, kde zrovna nastoupil do metra a kde z něj vystupuje.

Mladý advokát se rozhodl, že se pustí do boje za právo na soukromí. Na konci roku 2008 požádal dopravní podnik o radu, jak se dostat k roční jízdence, aniž by musel firmě Haguess dát své osobní údaje. Na dopis nikdo neodpověděl a Uhl se začal chystat na soud. Koupil si postupně čtyři papírové čtvrtletní kupony a na konci roku vyčíslil, že utratil o 1170 korun víc než za roční Opencard. Dopravnímu podniku poslal dopis, že od něj chce tento rozdíl proplatit, a když Dopravní podnik neodpověděl, požádal soud o vydání platebního rozkazu.

Dopravní podnik se bránil před soudem pro Prahu 9 a ten se ho zastal. Škodu prý Uhlovi zaplatit nemusí proto, že v tom není sám – peníze za jízdné sice vybírá, ty se pak ale mezi ním, Prahou a dalšími účastníky projektu Opencard dále rozdělují, a tudíž není jediný, kdo se případně obohatil. Uhlovi pochopitelně nejde o tisícikorunu, a proto rozsudek vzal jako možnost stěžovat si na neoprávněný zásah do soukromí rovnou u Ústavního soudu. Spory, kde jde o tak malé peníze, řeší i Ústavní soud jen málokdy. Uhl se ho však pokusí přesvědčit, že nejde o ně, ale o ochranu osobních údajů.

„Napadá fakt, že některé firmy porušují právo na ochranu soukromí a neoprávněně shromažďují údaje o individuální osobě,“ převádí spor do obecné roviny Uhlův advokát Jiří Urban. Podle jeho výkladu je nepřijatelné, aby někdo, kdo má na trhu dominantní postavení, podmiňoval volný prodej služby souhlasem se zpracováním osobních údajů (tato praxe se dnes volně převedeno týká i dalších „monopolů“, jejichž služby jsou pro lidi nezbytné – třeba firmy ČEZ nebo zdravotních pojišťoven).

„Nevím ani o tom, že to je u Ústavního soudu,“ říká mluvčí projektu Opencard Martin Opatrný. „Tím méně mohu předvídat jeho rozhodnutí a náš případný další postup.“

Advokát Urban se domnívá, že Opencard svou strategii ani po případné kritice ústavních soudců nezmění. Lidé, kteří by stejně jako Uhl odmítli poskytnout svá osobní data, by ale vydělali. Mohli by se obrátit na soud (třeba hromadnou žalobou), a ten obvykle názor ústavních soudců respektuje. 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte