Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Kultura

Hudba jako smysluplná bezúčelnost

Zavrtával šrouby mezi struny klavíru, komponoval skladby pro rozhlasové přijímače nebo publikum konfrontoval s nekonečnými minutami ticha. Ostatně

Silence

se jmenuje i kniha Johna Cage, legendárního skladatele experimentální hudby druhé poloviny dvacátého století. A protože jde o vůbec první české vydání, máme konečně možnost zjistit, jak to vlastně s těmi šrouby a rádii myslel. Silence je sborníkem článků a přednášek ze čtyřicátých a padesátých let, v nichž se Cage pokusil zaznamenat a interpretovat pomocí slova něco tak těžko sdělitelného, jako je zvukový experiment. Pomáhá si proto nejen doslovným popisem tvůrčích postupů, ale také houštinou slovních hříček či heslovitých zápisů takřka dadaistického střihu. A i když je to místy hodně obtížné čtení, přesto z textu jasně prosvítá základní premisa, o niž se  John Cage opíral: hudba by podle něj neměla být jenom vyjádřením našich pocitů či sloužit jako nějaký zdroj potěšení, člověk by se ji měl naučit slyšet úplně ve všem a všude a tím se víc přiblížit životu: „Nejde o to, vnášet do chaosu řád, ani nejde o vylepšování světa, ale pouze o způsob, jak se probudit k životu, který žijeme a který je tak úžasný, jestliže mu odstraníme z cesty svoje tužby a necháme jej volně plynout.“

Aby toho Cage dosáhl, používal neobvyklé metody – zvuky vyluzoval třeba podle obkresleného tvaru souhvězdí do notových linek, jindy pozměnil notový  zápis podle kazů a skvrn v papíru. Právě náhoda u něj hrála hlavní roli: délka či výška tónu často podléhaly náhodnému výběru interpreta nebo v pauzách vznikala – podle Cageových představ – hudba v podobě šumu obecenstva. Možná to působí trochu bláznivě a uměle, ale to je jen první dojem. Šlo zkrátka jen o to, svobodomyslně a do důsledku prolomit zajeté svazující zvyklosti.

Silence je kniha čtivá i díky tomu, že Cage texty prokládá anekdotickými příhodami ze života. Dozvídáme se, jaký iniciační vliv měl na něj pobyt ve zvukotěsné komoře a bezprostřední poslech vlastního tepu či hučení krve v žilách, jak si špatně coby skladatel vydělával či jak vášnivým byl houbařem. Těžko sice soudit, jak se pro dnešního čtenáře Johnu Cageovi povedlo nastolit to, co si předsevzal, přesto je Silence jistým zážitkem: vypovídá věrohodně o poválečném tvůrčím kvasu tehdejšího svobodného světa. Jeho výsledkem bylo, že právě Cage svými bláznivými experimenty zásadně ovlivnil vývoj moderní hudby. A nakonec přesně v intencích jeho přání o průniku obyčejností do výsostných vod umění mají v sobě jeho skladby až překvapivou křehkost a jemnost – i přes všelijaké drnčení a brumy působí jako tvůrčí sdělení hodné poslechu. 

 John Cage: Silence

Přeložili Matěj Kratochvíl, Jaroslav Šťastný, Radoslav Tejkal, Tranzit.cz, 280 stran

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].