Maloval hlavně pro peníze, v obrazech útočil na první signální těch nejprostších měšťáků, byl konzervativec, který umění nehodlal posouvat někam dál, na různých salonech sbíral jeden titul za druhým, i ten šlechtický nakonec získal. A ke všemu se vůbec nehlásil ke svým kořenům, ač křtěný Vltavou, většinu života strávil při pohledu na hladinu mnichovského Isaru. Není divu, že s takovouhle pověstí neměl rodilý PražákGabriel von Max (1840–1915) u českých uměnovědců na růžích ustláno. Pro tradicionalisty byl málo český, pro avantgardisty málo invenční. Téměř sto let tu tak o něm v podstatě nebylo slyšet.
Jenže akademická malba 19. století tu byla v posledních pár letech přece jen vzata na milost. O několik takových projektů se zasloužili kunsthistorici Aleš Filip a Roman Musil a stejná dvojice je podepsaná i pod vůbec první monografickou výstavou, jež je u nás věnována právě Gabrielu von Maxovi. V Západočeské galerii v Plzni probíhá do 8. května a doprovází ji rozsáhlá publikace vydaná nakladatelstvím Arbor vitae. Max z ní vychází jako postava jistě problematická, nicméně fascinující.
Fantazie v podbřišku
Jako tvůrce nechtěl svému divákovi přinášet něco zásadně nového, dříve neviděného, ale naopak vycházel vstříc jeho vkusu. Umění pro něj bylo především řemeslem. Doba si – co se týče masového publika – libovala v obrazech sentimentálně zasněných dívek a různých šalebně působících tricích – třeba když Kristus na obraze z jednoho úhlu vypadá, jako by měl oči zavřené, z druhého zase, jako by je měl otevřené. Gabriel von Max byl zručný řemeslník, a podobnými obrazy si proto dokázal vydělat více než slušné jmění. Jednou o tom upřímně napsal: „Protože ženy nenakupují umělecká díla, nýbrž jen vydělávající muž, je znázornění ženského těla tím nejvyhledávanějším; přirozeně krásného, mladého a zdravého, i když je to jen nahá hlava, to ostatní obstará fantazie nervů v podbřišku.“
Max se nakonec proslavil především svými madonami, portréty malovanými v duchu křesťanské tradice, ovšem zbavenými všech tradičních náboženských atributů. Byly to bohorodičky pozdního 19. století: tyhle oduševnělé dámy bez svatozáří své Ježíšky už nechovaly v jesličkách, ale v kulisách honosných salonů, kde pak jejich portréty visely mezi dalšími atributy okázalého měšťanského biedermeieru. Zatímco v umění se tedy Gabriel von Max nepouštěl do žádných větších experimentů, ve vášních, které financoval z výtěžků své tvorby, projevoval odvahu až cimrmanovských rysů.
Jak to spolu souvisí
Fascinoval ho spiritismus, různých „telekinetických“ seancí se účastnil i jako médium komunikující s obyvateli říše mrtvých. Což se promítlo do řady jeho pláten inspirovaných příběhy tehdy populárních věštkyň a náboženských vizionářek. Nezajímalo ho ale jen to, kam se jednou všichni ve vyměřený čas odebereme, ale i odkud jsme přišli. Během svého života shromáždil na 80 tisíc antropologických a etnografických exponátů a tuhle neuvěřitelnou sumu zpřístupnil ve vlastním muzeu v Mnichově. Prostřednictvím kompletní kostry indického slona či do formalínu naložené hlavy „siamské princezny“ se tu snažil dopátrat toho, jak to tu všechno vzniklo, jak to spolu všechno souvisí, jaký to má všechno smysl (sbírka mimochodem dodnes tvoří významnou část muzea v Mannheimu).
Ve vlastní tvorbě byl malíř svými zákazníky tlačen k čím dál větší rutině, neboť objednávek přibývalo. V pohledu na svět ale došel k dost radikálnímu obratu. Dospěl k přesvědčení, že nejvíc si vlastně rozumí s opicemi. Pořídil si tlupu primátů, která jeden čas dosáhla až čtrnácti hlav, a podle dochovaných svědectví se k nim se ženou choval, jako by šlo o jejich děti. Opičky láskyplně maloval v bizarních portrétech, na kterých pózují jako zadumaní vědátoři, ale i jako roztomilí opilci. V jedné skupinové scéně je dokonce vymaloval jako zaujaté kritiky umění před svými vlastními obrazy – jistě že v tom bylo dost potutelnosti a možná že jí nemířil jen na ty dobové recenzenty, kteří mu nepřáli, ale i na své publikum, které si jeho opičí scény nemohlo vynachválit.
Jak už bylo řečeno, málem zapomenutý Gabriel von Max byl problematický, leč fascinující zjev. Když zemřela jeho nejoblíbenější opička Paly, o níž poznamenal, že „rozumí každému slovu, stejně jako já rozumím její řeči“, nabalzamoval ji a vystavil ve skleněné rakvi. V závěti pak žádal, aby její mumii přiložili do jeho hrobu. Což jeho syn odmítl a skleněnou rakvičku s opicí raději vhodil do jezera.
Byl to svým způsobem symbolický konec Maxovy éry. Jeho život se dnes může leckomu jevit jako poněkud potřeštěný. Není to ovšem nic ve srovnání s tím, co přišlo po jeho smrti, kdy se na frontách první světové války k sobě lidé začali chovat tak, že by to Maxovy milované opice nikdy nenapadlo.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
