81_R11_2011_n.jpg
81_R11_2011_n.jpg

81_R11_2011_s.jpg
81_R11_2011_s.jpg
Ve středu odpoledne mi volá kapelník Pavel s novinkou, že jsme vyhráli žánrovou cenu Anděl v kategorii world music. Nečekanou radost střídá dost rychle rozpačitý pocit z dalších informací. Anděla za nás přebral zástupce vydavatelství Indies, který hned po vyhlášení zavolal Pavlovi a poté k telefonu předal slečnu z České televize (Č. T., Čičinka Táňa), která mu oznámila, že následující den natáčíme v Praze společně s ostatními oceněnými interprety tři písně do televizního přenosu z předávání žánrových cen. Narychlo tedy svoláváme zbytek kapely a všichni se pak pokoušíme změnit program pracovního dne tak, abychom mohli jet, což se nám nakonec kupodivu daří. Voláme ještě Č. T. s nesmělým dotazem, jestli nám alespoň proplatí cestu do Prahy. Odpovědí je nám přislib, že zjistí, jak to s cestovným je, a že se nám ozve.

Ráno vyrážíme. Po třech hodinách cesty přijíždíme k Incheba aréně na pražském Výstavišti, kde se má všechno odehrávat. Čičinka Táňa se zelenými čočkami v očích nám ukazuje umakartovou šatnu a její kolega nám do ní přináší krásné Rónovy sošky. Po hodině přešlapování jdeme na pódium zvučit. Včera poslaný stage plan ze záhadných důvodů do Prahy nedorazil, zvučení je zdlouhavé a okořeněné otrávenými pohledy a poznámkami nabroušeného zvukaře, který se asi špatně vyspal.

Na samotné natáčení zbývá asi čtvrthodina, všechno je narychlo a trochu ve stresu, na kvalitě tady nikomu očividně nezáleží. Po pódiu se válí mlha, která se nám lepí na hlasivky, kdyby nám aspoň Číča T. donesla nějakou vodu, říkáme si. Na obřích obrazovkách na pódiu za námi padá barevné podzimní listí a letí večerní mraky a smutná balada, kterou právě hrajeme, se na scéně s windowsovskou tapetou pomalu proměňuje v laciný kýč. Snažíme se v tom „inspirativním“ prostředí ze sebe vymačkat aspoň trochu opravdovosti, na níž naše muzika stojí, ale moc se nám to samozřejmě nedaří. Z původních tří písní jsou po nečekaném zvolání režiséra „to nám stačí“ nakonec jen dvě, na nějaké opravy není čas už vůbec.

Balíme nástroje a ptáme se zelenooké, jak to vypadá s penězi za cestu. Č. T. zamrká kukadly, ale stejně jako včera nic neví a vede nás někam k produkci, kde nás předává dalšímu „ochotnému“ členu celého štábu, který volá dvěma dalším lidem, aby zjistil, jak to vlastně je. „Ne, cestovné neproplácíme,“ sděluje nám nakonec stručně. Aha. Asi bychom měli být všichni vděční, že nám televize poskytne zadarmo reklamu, jak nám vlastně i všichni okolo naznačují.

Uvažuji nad tím, co vlastně chceme, proč muziku děláme a pro koho. Mám v tom pořád ještě docela jasno, škoda jen, že můj názor se sem jaksi nehodí. Přemýšlím, co by se stalo, kdybychom televizi za těchto podmínek záznam našeho vystoupení neposkytli. „Žádnou smlouvu jsme nepodepsali, tak co…“ chrlím plamenná slova na ostatní z kapely, ale asi nám v tu chvíli chybí jednotné přesvědčení, že má smysl takto radikálně reagovat. Skleslí neseme nástroje zpátky k autům, kde konečně potkáváme někoho s upřímným zájmem o naši hudbu. Jsou to Andělem také ocenění hiphopeři z Prago Union a chtějí cédéčka. Těší nás i jejich podobný dojem z celé té televizní šaškárny.

Nasedáme do aut a hodinu se proplétáme zacpanou Prahou. Po cestě domů ve vypůjčeném voze japonské značky si představuji, jak by se můj Anděl s roztaženými křídly vyjímal na přední kapotě mého (bohužel už nepojízdného) rezavého formana. Třeba by začal létat, říkám si a po příjezdu smývám unylou andělskou atmosféru třemi sklenkami trpké Oulehlovy frankovky. Uléhám s pocitem úlevy, že ráno se ze světa Andělů probudím zpátky na Zemi.

 

JAN BĚŤÁK, BezoBratři

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte