kral.jpg
kral.jpg

Francouzská vášeň pro umění a historii se na sklonku loňského roku dočkala opravdových žní. Začátkem prosince totiž celou zemi vzrušila informace, že starý elektrikář z Azurového pobřeží dlouhá desetiletí ukrýval doma ve skříni 271 neznámých kreseb Pabla Picassa. Ani ne tři týdny nato kolektiv vědců potvrdil, že byla opravdu nalezena hlava krále Jindřicha IV. Ležela půl století v almaře úředníka na penzi a téměř celý rok ji zkoumali vědci, kteří pár dnů před Vánocemi vydali zprávu, že zažloutlá hlava se zbytkem vlasů a vousů je ta, kterou nosil na ramenou oblíbený monarcha, než byl v roce 1610 zavražděn. Pro Francouze se tak loňský rok, který zasvětili poctě „dobrého krále“, uzavřel zázrakem.

„Je to skutečně výjimečný okamžik. Panovník, kterého jsme kvůli čtyřstému výročí jeho smrti celý rok slavili, se nám svým způsobem vrátil. S nadsázkou lze říct, že jeho pohled na nás opět spočinul,“ říká do telefonu se zřetelným dojetím v hlase historik a králův životopisec Jean-Pierre Babelon. Právě u něho začal starý a tajemný příběh zmizelé korunované hlavy rozplétat.

V roce 2008 se Babelon dvěma novinářům zmínil o podivném dopisu bez zpáteční adresy, kde mu pisatel stařeckým rukopisem psal, že ví něco podstatného o ztracené lebce krále Jindřicha. Zvídavým novinářům trvalo půl roku, než vypátrali autora, čtyřiaosmdesátiletého důchodce. Dlouhé měsíce penzistu přemlouvali, aby své tvrzení doložil něčím konkrétním, ale až loni v lednu stařec pod podmínkou zachování anonymity před oběma žurnalisty vytáhl z almary zdobenou bedýnku.

„Když jsem ji poprvé spatřil, byl jsem ohromen, v jak dobrém stavu se ta hlava dochovala, a měl jsem pocit, že začne mluvit,“ popisuje v deníku Le Monde specialista na toxikologické analýzy Joël Poupon svůj první kontakt s královskou hlavou. Pravdou je, že příběh, který by vyprávěla, by vydal na napínavý filmový scénář. Tady je.

43C_R01_2011.jpg
43C_R01_2011.jpg

Moudrý záletník

Jindřich, král Navarrský, se stal francouzským panovníkem v roce 1589. Zdědil zemi vnitřně rozpolcenou vleklými náboženskými válkami mezi katolíky a hugenoty. Jak jeho království vypadalo, lze pochopit z dobové zprávy benátského velvyslance. „Všude samé trosky, dobytek je z velké části vyhuben, ani orat se už nedá. Obyvatelstvo není tak poctivé a civilizované, jako bývalo. Pohled na krev a války z něj udělaly lid lstivý, hrubý a divoký.“

Že bude jako protestant v této atmosféře riskovat život, král určitě pochopil už pár let před korunovací při své svatbě s Markétou z Valois. Obřad a následné události toho dne vstoupily do dějin pod označením Bartolomějská noc. Katolíci tehdy v Paříži povraždili na tři tisíce hugenotů, na venkově pak dalších 20 tisíc.

43B_R01_2011_s.jpg
43B_R01_2011_s.jpg
Když ale nový panovník vzkázal Francouzům: „Nenarodili jsme se jen pro sebe, ale především proto, abychom sloužili vlasti“, pochopili, že po letech nejistoty konečně přišel člověk, který chce být králem celé země, nikoli jedné náboženské strany. Monarcha svá slova vzápětí doložil účinným politickým pragmatismem. Nejprve vojenskou silou zlomil odpor Katolické ligy a poté konvertoval ke katolictví, aby se usmířil s vírou většiny obyvatelstva.

Neméně úspěšné byly i jeho finanční, správní a soudní reformy, jež v tehdejším francouzském chaosu zavedly pořádek. Tím se začala stabilizovat i ekonomika. Králem sjednocená a zklidněná země tak mohla podniknout nejen první velká koloniální tažení v zámoří. Zvolna dozrávala i k vyšší mezilidské toleranci. Jindřich IV. tomu napomohl v roce 1598 vydáním Nantského ediktu zaručujícího svobodu vyznání protestantům. O kolik byl v tomto směru před svou dobou, ukazují jeho přímí následníci. Ludvík XIII. záruky ediktu oklestil, Ludvík XIV. výnos definitivně zrušil.

Jak o dobrém králi píše v Dějinách Francie André Maurois, jeho živé oči, gaskoňský přízvuk, duchaplnost, ale i jistá neotesanost a věčné záletnictví mu rychle získaly popularitu. Ostatně kvůli posledně jmenovanému je Francouzi láskyplně přezdíván vert galant, starý záletník. A tak se zdálo, že nad královstvím prvního Bourbona na francouzském trůnu vyšlo šťastné slunce.

Svítilo až do 14. května 1610, kdy v úzké pařížské uličce de la Ferronnerie (dodnes se moc nezměnila) přiskočil k panovníkovu odkrytému kočáru fanatický katolík François Ravaillac a dýkou mu zasadil několik smrtelných ran. Podle tradice bylo monarchovo tělo nabalzamováno a uloženo do královské hrobky v bazilice Saint-Denis, aby tam podle nápisu na sarkofágu „v míru odpočívalo na věky věků“.

Z hrobky do vetešnictví

Pokoj zesnulého trval necelá dvě století. V roce 1793 do nekropole francouzských panovníků vtrhli revolucionáři. Ze zprávy tehdejšího komisaře umění Alexandra Lenoira je možné zjistit, co se v bazilice dělo. Lůza rozbila sarkofágy a těla mrtvých králů různě hanobila. Revolucionáři je vytáhli z rakví, fackovali, vytrhávali jim vlasy, vousy, zuby a kosti. Některým nakonec usekli hlavy a všechny pak naházeli do společného hrobu. Běsnění neunikl ani starý záletník.

„Tajemný příběh jeho zmizelé hlavy však začíná až v roce 1817, kdy za restaurace monarchie nařídil Ludvík XVIII. jámu za bazilikou otevřít a královská těla opět uložit do hrobky. Tehdy se zjistilo, že Jindřich IV. patřil k těm dekapitovaným nešťastníkům,“ říká historik Babelon. Dalších sto let se proto po Francii šířila legenda, že hlavu dobrého krále za časů revolučního teroru zachránil neznámý německý šlechtic. „Kde přesně byla, ovšem nevíme,“ dodává historik.

Jako anonymní objekt se vynořila až v roce 1919 v pařížské dražební síni Drouot, kde ji za tři franky koupil vetešník z Montmartru Joseph-Emile Bourdais. „Nějakým záhadným způsobem nabyl jistoty, čí hlavu má ve své sbírce. Až do smrti se proto neustále snažil o její odborné ověření,“ vysvětluje Babelon marné pokusy vetešníka o identifikaci svého majetku. Specialisté ho však brali za umanutého podivína, v roce 1947 jeho dar ve zdobené bedýnce odmítlo i Musée du Louvre.

Brzy nato Bourdais zemřel a královskou hlavu získal z jeho pozůstalosti zmíněný státní úředník. Když o půl století později bedýnku otevřel před novináři, kteří ho vypátrali, podle deníku Libération prohlásil: „Vzhledem k mému věku jsem připraven ji předat dál.“ Vědecký výzkum tak začal 22. ledna 2010.

43A_R01_2011.jpg
43A_R01_2011.jpg

Jak se zkoumá hlava

Ke korunované hlavě byli povoláni experti z několika vědních disciplín z Francie, Itálie, Dánska a Spojených států. Výzkum prováděli soudní lékaři, archeologové, radiologové, historici, toxikologové, specialisté na genetickou analýzu, antropologové. Dokonce byli přizváni i odborníci na vůně z prestižního podniku parfémů Maison Guerlain. Ti měli zjistit, zda v panovníkově ústní dutině lze ještě vystopovat odér vonných bylin, jež se tam zemřelým králům vkládaly.

Podle zveřejněné zprávy z British Medical Journal je hlava ve velmi dobrém stavu s celou řadou rozlišovacích znamení známých z králových portrétů i sádrového odlitku tváře sejmutého po smrti. Například stopy po poranění kosti nad horním rtem, kde byl monarcha zasažen při pokusu o první atentát. Testy potvrdily i její stáří a způsob nabalzamování, jak jej popsal Jindřichův dvorní chirurg.

Oproti zvyklostem balzamování jiných francouzských panovníků byla totiž v Jindřichově případě výjimečně použita italská technologie uchování tělesných schránek, což historici vysvětlují vlivem jeho druhé ženy, Italky Marie Medicejské. Podle všeho šlo i o způsob efektivnější, neboť v lebce zůstaly i seschlé zbytky mozku permanentně zamilovaného starého záletníka, který kdysi svým milenkám tvořil horoucí dopisy s oslovením: „Mé srdíčko, má nejdražší lásko…“

Proč tedy deník Libération nakonec napsal, že jistota autentičnosti panovníkovy hlavy je 99,99999 %? Při identifikaci se vědcům nepodařilo provést jediné: testy DNA. Což vysvětlují faktem, že mumifikovaná hlava prošla tolika rukama, že nebylo možné získat vzorek, u něhož by bylo zaručeno, že není kontaminovaný někým jiným. Radost Francouzů z návratu krále to ovšem nekazí. Letos mu bude uspořádán národní pohřeb a zatoulaná hlava bude důstojně uložena tam, odkud před více než dvěma sty lety vyrazila kvůli lidskému šílenství na cesty. Ke zbytku těla v bazilice Saint-Denis.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte