Nápadně často viděl všude velehory a mezi nimi propast. Realitu tak často dramatizoval. (Rene Magritte)
Každou dobu a každou kulturu vedle aktivistů, kteří se účastní „provozu“ a dávají mu tvář, spolutvoří i solitéři stojící stranou a v klauzuře podobné té mnišské se často ocitnou vůči hlavnímu proudu v opozici. Úloha těchto solitérů vzrostla po roce 1948, kdy se mezi nimi nuceně ocitli i ti, kteří by častěji raději ovlivňovali hlavní proud. Jedno z nejzajímavějších míst mezi nimi patřilo Josefu Šafaříkovi.
Melin se ptá: Zač odpovídáš?
Narodil se v Prostějově, většinu života však prožil v Brně: splynul s ním a dnes je součástí jeho genia loci. Za první republiky zrál zvolna. Od začátku tíhl ke knihám a psaní, vyhověl však otcovu přání a stal se stavebním inženýrem. Od profese pak zběhl při první příležitosti, když otec na konci třicátých let zemřel. V roce 1946, po jednadvacetileté známosti, se oženil: v paní Anyně, jak jí říkal, našel obdivovatelku věřící bezmezně v jeho šťastnou hvězdu a od té doby až do smrti s ní prožil většinu života v bytě v Grohově ulici. Četl tam a psal a společně s Anynou čekali, až z jeho hlavy jednou vzejde Velké dílo, které dá oběma jejich životům smysl.
Začátek nemohl být lepší. V roce 1947 Šafařík poslal první svůj knižní rukopis do soutěže nakladatelství Družstevní práce…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 48 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
