Na mém pracovním stole leží nejméně dvě desítky rozpracovaných vědeckých projektů. Některé spějí k publikaci v odborném časopise, jiné se ale příliš nehýbají z místa. Všechny vznikly v rámci mezinárodní spolupráce a někde se zasekly, ať už v cizině nebo u mne. Dřív mě takový stav znervózňoval, ale dnes již vím, že si s kolegy nakonec vyměníme několik dlouhých telefonických hovorů nebo se na pár dní sejdeme a dotáhneme vzpírající se projekt do konce. Z loňska mi ale na stole zbyla složka, se kterou si pořád nevím rady.
Proč se mi nedaří pohnout s projektem, jejž jsem dával dohromady s izraelskou kolegyní Viktorií Buch, když jde o pozůstatek jedné z nejlepších spoluprací, které jsem kdy měl? Nešlo by zvednout telefon nebo vyrazit do Jeruzaléma a práci dokončit? Bohužel, tam, kde dnes Viktorie přebývá, telefony neberou a cestovat lze jen jedním směrem. Nedávno totiž po dlouhém boji podlehla rakovině.
S některými zahraničními kolegy jde striktně o práci, s jinými i o něco navíc. Viktorie, kterou jsem potkal během svého studia na Hebrejské univerzitě před patnácti lety, patřila do té druhé skupiny. Povoláním byla chemik, duší bojovník za lidská práva a v obojím byla natolik výjimečná, že jsme jí s trochou nadsázky říkali Královna Viktorie. Patřila k hrstce izraelských intelektuálů, kteří ani v nejhorších časech nepodlehli strachu ani propagandě. Místo toho v internetovém Časopise o…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
