Tomu, kdo si pamatuje rok 1968, se patrně vybaví také obálky tehdy velmi úspěšného časopisu Reportér. Byl neméně slavný než Literární noviny, Student, Sešity, Tvář a ostatní „osmašedesátnická“ periodika. Politický týdeník s rudě rámovanou „spiegelovskou“ obálkou, skrývající však místo reportáží jeden komentář za druhým, ovšem upadl v zapomnění – přestože do něj tehdy psali kromě jiných Jiří Lederer, Milan Weiner, Jiří Ruml, Jiří Hochman a z mladších třeba Jiří Hanák nebo Ondřej Neff. Je záhada, proč právě Reportér je v dnešní době passé. Bez ohledu na témata textů daná dobou si totiž získal proslulost odvahou, s níž jeho autoři neúnavně rozšiřovali shora oficiálně nadekretovaný prostor svobody. V tom byli nadčasoví.

V čele Reportéra tehdy stál Stanislav Budín. V roce 1968 už starší pán působil jako doyen tehdejší české žurnalistiky; přesněji řečeno oněch jejích členů, kterým bylo povoleno, i když s obtížemi, publikovat. Zval ke kulatým stolům historiky, ptal se jich na Emila Háchu nebo na politické procesy a pak jejich neslýchané názory svědomitě tiskl. Poskytl obálky časopisu Haďákovým a Trinkewitzovým karikaturám. V ekonomické rubrice Reportéra se člověk mohl běžně dočíst, že situace doma je zoufalá a výhled není lepší. A když Sověti v srpnu okupovali zemi, objevil se v Reportéru třeba neskutečný článek Marie Zápotocké, vdovy po prezidentovi…