Klánovice jsou můj sen, zpívala už v osmdesátkách kapela Bluesberry. Na tuhle pecku si vzpomenu dost často. Ani se neptejte proč.
Probouzím se ve čtvrt na sedm. Zatímco moje žena nasedá do auta a spěchá do Bohnic (je vedoucí lékařkou na oddělení léčby závislostí), začíná rituál všedního dne. Než třeťačka a páťačka vyplují z dětského pokoje, otevírám okno – pohled do zasněžené zahrady a patnáct pod nulou osvěží. Pak už musím stihnout dvě horká kakaa, dva krajíce chleba s máslem a medem, dvě školní svačiny. U snídaně si opakujeme, co nás dnes čeká. Písemky, zkoušení, balet, florbal… „Doufám, tati, že dneska večer nic nemáš,“ říká starší dcera. Před volbami přišla s přáním, abych už nebyl zvolen do zastupitelstva. S topkou jsem získal 16 % (3 mandáty). Volby tu byly vyrovnané, skončili jsme v opozici…
Holky vyrážejí do školy, dojdou tam za sedm minut. Tlačí mě čas, snídám kafe a pročítám e-maily. Něco vyřídím později esemeskami, telefonáty, něco smáznu hned. Škoda že tenhle druh komunikace se nedostává do obecní kroniky, přitom místní politici, aktivisté a další aktéři dění si občas píšou neskutečné věci. Vypínám počítač, spěchám… Ve dveřích se srazím s Matějem, domácím kocourem. Vypadá unaveně. Znám jeho plán, celý den bude ležet u knihovny. Povaleč, levičák.
Naše ulice je vhodná pro běžkaře. Zasněžená vypadá líp. Teď nejsou vidět díry a nerovnosti, nikdo nepozná, že tu nemáme pořádné chodníky. Až sníh a led zmizí, pozvu sem starostu. Nezbývá než tlačit na novou koalici. Obecní vládu u nás „upekli“ největší nepřátelé z „golfové války“ – modří a zelení. Těžko se to vysvětluje lidem odjinud. Politický byznys funguje i v malém.
Cestou do práce se musím zastavit na úřadu městské části. Dvacet minut v tajemnické kanceláři, horký čaj od dobře naladěné vedoucí ekonomického odboru, rychlá výměna informací – o přípravě rozpočtu, o příštím jednání zastupitelů… Neuroticky pošilhávám po hodinkách. Jako spousta zdejších obyvatel se přesunuji do „velké“ Prahy. Má se za to, že přes den tu žijí jen senioři a matky na mateřských. Přesná statistika neexistuje, ale něco na tom bude. Z autobusu č. 261 zahlédnu skupinku starších lidí na běžkách, směřují do lesa. Už abych byl důchodce…
Klánovické nádraží. Další úkol pro komunální politiky, vyjednat rekonstrukci. Před lety se tu natáčela scéna pro film Vrchní, prchni. Na peronu potkávám známé. „Tak, co je nového?“ Tradiční otázka. „Co jste to zase odhlasovali? Co bude s Besedou? Co ta zástavba na poli?“ Není nad zpětné vazby. A v třítisícové městské části se nic neutají… Tímhle vlakem jezdím i desetkrát týdně, tam a zpátky. Obvykle tu potkám někoho, kdo se chce bavit o dění v obci. „Jak to vypadá s golfovým hřištěm?“ Na to se mě často ptají i lidé, kteří v Klánovicích nikdy nebyli.
Střih, domů se vracím vpodvečer. (Mezitím jsem pracoval pro svého zaměstnavatele, vydavatelství časopisů.) Zase po kolejích. Ve vlaku vyslechnu námitky dvou známých, kteří mě přesvědčují, že bychom si v Klánovicích neměli hrát na koalici a opozici, všichni by prý měli pracovat a řešit „věcné problémy“. No právě, říkám na to, proto je důležitá opozice jako oponent a kontrolor, je to zdravé a žádoucí, jinak se můžeme vrátit k „Národní frontě“, navíc líné a zkorumpované. Mají mě za cvoka, skoro se kvůli tomu pohádáme… Krátce po osmnácté hodině už jsem zase na domácí půdě. „Pojď na grog,“ přemlouvá mě jiný známý, když se potkáme na schodech z podchodu. „Jindy, dnes nestíhám. Probereme to příští týden.“ Míjím restauraci U Dašů, domů pospíchám klouzavou chůzí.
„Tati, doufám, že dneska nic nemáš,“ říká moje starší dcera, když jí podepisuji domácí úkol a žákovskou. „Nemám. Dnes ne…“ Po večeři holkám čtu Tři muže ve člunu. Hrozně je to baví, ze smíchu přecházejí do spánku. Potom zavolám manželce, má službu v léčebně, prý docela klidnou. Sedám k počítači, dlužím několik odpovědí ohledně obecního dění. V půl desáté sahám po knize, co mám u postele: České snění od Pavla Kosatíka. Za hodinu už spím.
JIŘÍ KARBAN, klánovický zastupitel
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
