Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

V říši oligarchy

U příležitosti Mistrovství Evropy ve fotbale 2012 odemykáme reportáž Tomáše Sachera z Ukrajiny, jednoho z dějišť šampionátu.

Ukrajina bude mít už za týden nového prezidenta. A šest let po „oranžové revoluci“ přinesou tyto volby další, jen méně nápadné zemětřesení. Zásadní roli v politice země - a v jejím vzdoru vůči dobyvatelským choutkám Ruska - převzali místní oligarchové. Naši reportéři navštívili pevnost toho největšího z nich.

44_R05_doneck-_s.jpg
44_R05_doneck-_s.jpg • Autor: Respekt

V zakouřeném předsálí je hlava na hlavě. Kruh volného místa je jenom kolem skupinky smějících se mužů se sklenkami vína v rukou. Je krátce před půlnocí druhé lednové neděle a v přízemí luxusního kyjevského hotelu Intercontinental pronáší svou zdravici vítěz prvního kola prezidentských voleb Viktor Janukovyč. V tuto chvíli ještě zdaleka není jasné, zda se nakonec prezidentského úřadu ujme právě šéf nejsilnější strany v ukrajinském parlamentu, či jeho soupeřka a současná premiérka Ukrajiny Julia Tymošenková. Atmosféra je přesto bouřlivá. Do předsálí právě za doprovodu fotografických blesků přichází drobný čtyřicátník. „Je tady! To je on,“ ozývají se hlasy z davu. Plavovlasý muž se nenechá vyvést z míry a v klidu podává ruku nejbližšímu hloučku novinářů – energický stisk jeho ruky tak může okusit i autor tohoto článku.

Na nic víc však nezbude čas – všechny žádosti o rozhovor a otázky přítomných Rinat Achmetov odmítá se stručným vysvětlením: „Vydám oficiální prohlášení.“ Na delší rozhovor s nejbohatším – a brzy možná nejvlivnějším – mužem Ukrajiny si novináři musí počkat minimálně do sedmého února, kdy se prezidentské klání definitivně uzavře.


Ráno je prohlášení opravdu na světě a Achmetovova slova cituje většina ukrajinských i řada zahraničních médií. „Úkolem budoucího ukrajinského prezidenta bude především uchránit suverenitu státu a majetek jeho občanů před nepříznivými vlivy ze zahraničí,“ stojí v něm mimo jiné. Běžná předvolební fráze? Nikoli tady na Ukrajině. Podle místních komentátorů ta slova neznamená nic jiného než vyjádření obav nad sílícími snahami Ruska přitáhnout Kyjev zpět do mocenského područí, z něhož země unikla před devatenácti lety.

45_R05_Akhmetov4_s.jpg
45_R05_Akhmetov4_s.jpg • Autor: Respekt
Podobná – a podle politologů oprávněná – varování jsou na Ukrajině v posledních letech slyšet poměrně často. Na rozdíl od tzv. oranžové revoluce, z níž vzešla před šesti lety prozápadně laděná dvojice končícího prezidenta Viktora Juščenka a premiérky Tymošenkové, je však dnešní situace méně přehledná. Achmetov bijící na poplach před Ruskem je totiž klíčový spojenec Viktora Janukovyče, muže, který byl v prezidentském klání před šesti lety masivně podporován právě Kremlem.

V aktuálních skončených prezidentských volbách byli ruští politici o poznání zdrženlivější a nevyhranili se ani vůči jednomu z finalistů. Ačkoli jde podle řady komentátorů ze strany Kremlu o pouhý zastírací manévr, Janukovyčova pozice i celá ukrajinská politika se mění. Zažité stereotypy o tom, které síly dnes zde – v zemi oddělující Evropskou unii od Ruska – rozhodují, jsou vzhůru nohama. A vliv oligarchů stavících barikádu mocenským ambicím Ruska by podle ukrajinských analýz mohl nadále sílit. Exkurze do světa člověka, který stojí v čele téhle proměny, přitom odkrývá i dosud přehlížené a přitom inspirativní rozměry života v zemi, kterou si lidé z Česka až příliš rychle zvykli nazývat „státem před bankrotem“.

47_R05_doneck2_s.jpg
47_R05_doneck2_s.jpg • Autor: Respekt
Pustit plyn
Na rovinatou krajinu Donbasu dopadají další a další sněhové vločky. Nekonečné bloky očíslovaných paneláků a činžovních domů z dvacátých let mizí v mlze a pomalu splývají s všudypřítomnými důlními věžemi a haldami vytěžené zeminy. Měřítka jsou na Ukrajině relativní, a když tak návštěvníka kolemjdoucí posílají „kousek dál“ na jinou křižovatku, může to znamenat i půlhodinovou jízdu autem podél tovární betonové zdi.

„Ty fabriky jsou obrovské, samotnému se mi z toho občas zatočí hlava,“ směje se ve své kanceláři na předměstí milionové metropole východní Ukrajiny Doněck Ivan Textoris. Původně český podnikatel se do míst své studentské stáže přestěhoval v polovině devadesátých let a spolu se svou ukrajinskou ženou se mu podařilo rozběhnout úspěšnou firmu montující plynové vytápění. „Plyn je pro Ukrajinu klíčová surovina,“ libuje si pan Textoris s tím, že díky dotacím od státu a exkluzivním smlouvám s Ruskem byl plyn pro domácnosti i podniky donedávna prakticky zadarmo.

Ty časy jsou pryč a rizika závislosti na surovině, dovážené přes nedaleké ukrajinsko-ruské hranice, pocítili obyvatelé Doněcku stejně jako celá Evropa přesně před rokem, kdy Kreml právě kvůli snaze zvednout příliš nízké ceny zaškrtil veškeré plynové dodávky. Ukrajina dnes Rusku platí zhruba dvojnásobek a každý sedmý den v měsíci jsou místní noviny plné očekávání, zda i tentokrát proběhne splátka plynového účtu bez problémů. Kremelské požadavky totiž vygradovaly v době, kdy se ukrajinské hospodářství potýká jak s důsledky politické krize ztělesněné několika předčasnými volbami, tak s krizí ekonomickou. Hnací motor ukrajinské ekonomiky, na export orientovaný těžký průmysl, zasáhl dramatický pokles poptávky a některé odhady hovoří o tom, že se ukrajinský HDP propadl jen za poslední rok zhruba o pětinu.

Byznysu pana Textorise se však alespoň zatím stále daří. A to i přes další plány na zdražování, jimiž Rusko – jak jsou přesvědčeni komentátoři řady světových i ukrajinských médií – usiluje o posílení politické nestability v zemi a nárůst vlastního vlivu. Žluté trubky plynového potrubí – montované často kvůli úsporám namísto pod zem do několikametrové výšky nad chodníky – obíhají domy v Doněcku jako nekonečná žlutá stuha. Plyn k vytápění využívají prakticky všechny místní podniky a pan Textoris si pochvaluje například čerstvou zakázku na vytápění vepřína, který se nedaleko odsud rozhodlo postavit konsorcium ukrajinských a německých firem. I tady je znát „ukrajinské měřítko“ – v komplexu propojených hal chce firma chovat víc než půl milionu živých prasat pohromadě.

47_R05_doneck-stadion_s.jpg
47_R05_doneck-stadion_s.jpg • Autor: Respekt
Řadový člen
Ukrajinský průmysl dnes až na několik drobných výjimek leží v soukromých rukou. Malých a středních podnikatelů, jako je pan Textoris, se přesto ukrajinské ekonomice zoufale nedostává. Továrny a klíčové kapacity jsou zpravidla v držení oligarchů a v zemi v posledních letech sílí i vliv nadnárodních firem – především těch s původně ruským kapitálem.

„V každém regionu existuje i skupinka byznysmenů, kteří mezi sebou usilují o rozdělení sféry vlivu. Často jsou provázáni s jednotlivými radnicemi,“ popisuje i z Česka známý klientelistický model další z doněckých podnikatelů. „Nad tím vším však leží klíčový vliv oligarchů, který zasahuje na celostátní úroveň a často rozhoduje o pozornosti, jaké se regionu dostává. Oligarchů je pouze kolem desítky a my jsme pochopitelně rádi, že mezi nimi máme svého člověka,“ dodává muž, který si z obavy před „možnými problémy“ nepřeje být jmenován.

Za tuhle klíčovou osobnost propojující periferii s téměř tisíc kilometrů vzdálenou centrální vládou v Kyjevě platí tady v donbaském regionu právě Rinat Achmetov. Vějíř aktivit, ve kterých lze najít jeho jméno, je skutečně široký: od fotbalu sahá přes těžbu uhlí a potravinářský průmysl až po investiční bankovnictví. Achmetov, podobně jako ostatní oligarchové, v devadesátých letech naplno využil možností rodícího se kapitalismu a za zlomek ceny zprivatizoval některé z nejlepších podniků upadajícího postsovětského průmyslu. Celé Achmetovovo jmění dnes dosahuje odhadem dvaadvaceti miliard dolarů, tedy pro srovnání zhruba třetiny státního rozpočtu celého Česka.

Jak už bylo naznačeno, Achmetov však není pouhým byznysmenem. Je také stále důležitější osobností ukrajinské politiky. Už několik let je členem Strany regionů, tedy partaje, kterou řídí prezidentský kandidát a rovněž doněcký rodák Viktor Janukovyč. Achmetov je oficiálně pouze řadovým členem, podle ukrajinských novinářů však získává ve straně stále větší vliv a výrazně zasahuje například do složení kandidátek ve vnitrostranických „primárkách“.

Dotazy na reálný vliv, stejně jako přesnou sumu, jakou Achmetov Janukovyčovu stranu ročně podporuje, sami hlavní aktéři nekomentují. V čtyřsethlavém ukrajinském parlamentu dnes každopádně zasedá několik členů Achmetovovy rodiny, a dokonce i bývalý oligarchův řidič a – jak bylo zmíněno v úvodu – média věnují Achmetovovi často stejnou pozornost jako samotnému šéfovi Strany regionů Janukovyčovi.

44_R05_doneck-lenin_s.jpg
44_R05_doneck-lenin_s.jpg • Autor: Respekt
Když fouká vítr
To, že je Doněck a celý region Donbas především těžařská zóna, není možné přehlédnout. Obrysy důlních věží se rýsují v nevelkých odstupech mezi domy po celém horizontu. Původní těžařské vesničky se postupem času slily v jedinou obří aglomeraci obývanou zhruba třemi a půl milionu lidí a doly jsou jednoduše všudypřítomné. Hned několik železných konstrukcí s obrovskými koly na vrcholu propichuje i čtvrti v samotném centru Doněcku.

Uhlí a těžba představují dodnes klíčové odvětví regionu a zajišťují práci stovkám tisíc lidí. Spolu s tím ale nelze přehlédnout zátěž, kterou masivní zásahy do krajiny Donbasu přinesly. Téměř polovina starých šachet je dnes uzavřená, i to však znamená řadu komplikací v podobě kontaminace podzemních vod či propadů půdy a nelze opomenout ani haldy vytěžené hlušiny, které s každou z důlních věží tvoří nerozlučný pár. „Kdykoli zafouká vítr, zvedá se z nich prach, zhruba třetina hoří zevnitř a do ovzduší se prakticky neustále uvolňují jedovaté zplodiny,“ říká Vladimir Berezin z místní uznávané ekologické organizace Bachmat.

Na skutečnost, že s donbaským ovzduším není něco v pořádku, ostatně upozorňuje každého příchozího i všudypřítomný štiplavý zápach.

Stejně jako v dalších postkomunistických zemích přineslo zvrat v nekontrolované expanzi těžby a průmyslové výroby teprve devatenáct let staré vyhlášení nezávislosti na hroutícím se Sovětském svazu. V případě Ukrajiny jsou však stopy po nedávné minulosti skutečně extrémní. Řeč je o přetrvávající kontaminaci radioaktivními látkami.

Zdaleka nejde jen o nechvalně proslulý výbuch elektrárny v Černobylu na jaře roku 1986. Ukrajina v Sovětském svazu platila i za ústředí výroby jaderných zbraní, a nežli je v průběhu devadesátých let demokraticky zvolená vláda zlikvidovala, disponovala země třetím největším jaderným arzenálem na světě – hned po Spojených státech a Rusku.

Jedním z nejbizarnějších restů téhle doby je dodnes tzv. atomová mafie, která z jaderných montoven a uzavřených atomových elektráren v devadesátých letech rozkradla železné konstrukce a další vnitřní vybavení, aby je pak bez jakékoli zmínky o přítomné radiaci přetavovala v surové železo a dodnes prodávala na černém trhu.

„Teprve teď se nám daří kompletovat informace o všech jedovatých látkách, které se na různých místech Donbasu nacházejí,“ říká Vladimir Berezin s tím, že podle naměřených vzorků donbaské půdy nejsou v širokém okolí fabrik výjimkou tisíckrát vyšší koncentrace kadmia, zinku a olova. Na tržišti v městečku Konstantinovka nedávno Berezinovi lidé objevili zeleninu obsahující celé krystalky rtuti.

S výčtem problémů, které Donbasem zmítají, bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Zmiňme však pro tuto chvíli už jen jediný – o němž místní nevládní organizace hovoří jako o jednom z charakteristických jevů života v donbaské uhelné pánvi: totiž vysoký počet dětí bez domova. „Přesné statistiky nemáme, odhadem jsou jich ale tisíce,“ říká v jednom z dětských „bunkrů“ v doněckém předměstí Makievka Aljona Gorgadzeová.„Viktor je bohužel jedním z typických příkladů,“ ukazuje zakladatelka bunkru, na jehož provoz se jí daří získávat dotace od ukrajinských, ale i rakouských nebo polských firem, na šestiletého chlapce. Viktorův otec pracoval donedávna v jedné z makievských továren, zhruba před rokem ale přišel spolu s dalšími pěti tisíci lidmi o místo a shodou okolností ve stejnou dobu zemřela po vleklé nemoci i Viktorova matka. „Postupně se upil. Alkohol si tady v Donbasu vzal už řadu životů,“ říká Aljona Gorgadzeová.

I přesto dnes Viktor zastupuje tu šťastnější část donbaských dětí bez domova – brzy má nastoupit do první třídy a podle Aljony existuje i reálná naděje na to, že se pro něj postupem času najdou adoptivní rodiče. Pokud se dětští bezdomovci dostanou z ulice, většina končí ještě před dosažením plnoletosti jako laciná námezdní síla na poli či ve fabrikách, rozšířeným jevem je v Donbasu i mimořádně nebezpečná amatérská těžba uhlí v uzavřených šachtách. Té se kvůli nemožnosti sehnat skutečné zaměstnání věnují i stovky dospělých a ukrajinská média přinášejí každoročně zprávy o několika desítkách lidí, které doly pohřbí zaživa.

46_R05_2___s.jpg
46_R05_2___s.jpg • Autor: Respekt
Trávník, sociální projekt
Každému, kdo vstoupí do útrob Donbas Arény, je jasné, že se ocitl ve výjimečném světě. Přesto mluvčí arény Julia při chůzi dlouhými chodbami v útrobách stadionu neopomene návštěvníka na ten luxus upozornit. „Těžko byste hledali vyšší standard,“ usmívá se spokojeně. Vyhřívaná kožená křesla pro hráče i personál, šatny vybavené mramorovými vířivkami s pozlacenými kohoutky nebo speciální technologie infračervených topných těles – to jsou jen některé z drobností, které odlišují Donbas Arénu od většiny obyčejných sportovišť. „Naší největší chloubou je ale tohle,“ zašeptá Julia a pomalu nadzvedne okraj plastové fólie pokrývající fotbalovou hrací plochu. Zelenající se trávník udržuje ve dvacetistupňových mrazech při životě pojízdné lešení s desítkami svítilen, které se v přesně určených intervalech pohybují z jednoho kraje stadionu na druhý. Nezbytností jsou podzemní radiátory s přesně dávkovaným vyhříváním, a jak upozorňuje Julia, především láskyplná péče rovné stovky zahradníků a techniků, kteří mají svěžest zelené plochy na starosti.

Ten luxus přitom není jen pro hráče klubu Šachťor Doněck, kteří loni k obrovskému překvapení sportovních komentátorů vybojovali druhou nejprestižnější klubovou soutěž světa – pohár UEFA. Za projektem, díky němuž může milionová metropole donbaského regionu hostit dokonce i evropský fotbalový šampionát v roce 2012, stojí od začátku jediný muž – náš známý Rinat Achmetov. Do stavby superstadionu investoval oligarcha v přepočtu už osm miliard korun a tahle suma se vzhledem k náročnosti údržby každým dnem zvyšuje.

V Doněcku jde prý víc než jen o kopanou. „Celé je to vlastně jeden velký sociální projekt,“ objímá do rozpažených rukou arénu Julia a demonstruje to na cenách fotbalových vstupenek, které se v přepočtu prodávají za nějakých pětatřicet korun. „Je to uměle nízká cena a ta investice se majiteli bezpochyby do konce života nevrátí. Cílem ale nebylo zbohatnout. Jde tu o poskytnutí co nejdostupnější zábavy pro obyčejné lidi.“

Tímhle jedním „sociálním projektem“ ale výčet nekončí. Jak říká Jock Mendoza-Wilson, ředitel mezinárodních vztahů finančního impéria Rinata Achmetova System Capital Management (SCM), oligarchova firma se rozhodla přesvědčit místní o tom, že jeho působení přináší ozdravnou sílu celé ukrajinské společnosti. „Samozřejmě primárně tu učíme lidi dělat byznys,“ rozpřahuje ruce statný třicátník v sametově lesklém obleku a bíločerných brýlích. „Teprve spolu s rozrůstáním byznysu rozšiřujeme naše aktivity,“ dodává. V lobby baru nejluxusnějšího doněckého hotelu Donbas Palace, kde se scházíme, hraje tichá jazzová hudba, usměvavá hosteska přináší po měkkém koberci konvičku s čajem a John má evidentně dobrou náladu. Slovo byznys to odpoledne použije ještě mnohokrát a není divu. Je to prý právě Jockův suverénní manažerský styl, se kterým tenhle skotský ekonom zaujal i vedení firmy SCM.

47_R05_doneck_s.jpg
47_R05_doneck_s.jpg • Autor: Respekt
Jsem na něj hrdý
Než přijal nabídku na manažerský post v Doněcku, pracoval John řadu let jako manažer globální PR a konzultantské firmy MMD v Budapešti. „A nepřišel jsem jen já. Pracují tu Francouzi, Britové, Němci i Italové. Na zahraniční zkušenosti sází pan Achmetov i s mladými talenty. Ti nejlepší dostávají prestižní stipendia v Británii a dalších západoevropských zemích,“ vypočítává Jock strategii svého šéfa, nad kterou dnes Doněčtí pochvalně pokyvují hlavou. „Dělají pro město hodně dobré práce. Jsem hrdý na Achmetova a obecně na lidi z našeho regionu. Jsou přímočaří, otevření a pracovití,“ libuje si ve své kanceláři například rektor doněcké Univerzity managementu Alexandr Stanislavovič.

Jak přitom neopomíná několikrát připomenout manažer Jock, tahle „šance pro Donbas“ jde kromě zajištění sto padesáti tisíc pracovních míst v oligarchově impériu ještě mnohem dál. Ke zmiňované „sociální funkci“ doněckého stadionu a zahraničním stipendiím pro nadané studenty přibyla už před lety i finanční podpora donbaských sirotčinců, jež Achmetov označil za oblast, kterou „nadále není možné přehlížet“.

Tou skutečnou vlajkovou lodí oligarchových veřejných aktivit se však před několika lety stala Nadace efektivního vládnutí. Ve speciálních centrech, která se kromě Doněcku nacházejí i v metropoli západní Ukrajiny Lvově, vypracovávají Achmetovovi lidé nejrůznější doporučení a strategie pro politiky z radnic i ministerstev od nejobecnějších doporučení na podporu podnikání až po konkrétní návrhy na zužitkování veřejných peněz. Do nadace investuje Achmetovova SCM řádově miliony dolarů ročně.

Spolu s rozšiřováním Achmetovových aktivit, které v obdobné, byť menší míře, kopíruje i několik dalších ukrajinských oligarchů, se na Ukrajině rozbíhá diskuse, co všechno může tahle sílící angažovanost úzké skupinky mocných zemi přinést.
Na každodenní úrovni zmiňují místní novináři řadu rizik, která s takovou proměnou souvisí. Ve hře je především riziko přihrávání státních zakázek do soukromých rukou, korupce a posilující se role šedé ekonomiky obcházející nejrůznější státní předpisy. Nebezpečí vidí místní také v nárůstu papalášských praktik, se kterými se Ukrajinci potýkají na úřadech dávajících často právo „přednostního odbavení“ důležitým lidem, či při obyčejných procházkách po ulicích, brázděných v Doněcku i Kyjevě rostoucím množstvím mohutných džípů, nestarajících se příliš o to, co nebo kdo se jim zrovna připlete do cesty.

46-detsky-domov-__2_s.jpg
46-detsky-domov-__2_s.jpg • Autor: Respekt
S puškou v ruce
Ohebnost pravidel v případě mocných ostatně podle místních nejlépe vyjadřují sídla obou klíčových mužů dnešní Ukrajiny. Rozlehlý vilový komplex obehnaný vysokou sněhobílou zdí povolila Rinatu Achmetovovi k překvapení doněckých obyvatel radnice vystavět na lukrativních pozemcích městské botanické zahrady. Prezidentský kandidát Viktor Janukovyč před nedávným odchodem z čela vlády odkoupil do soukromého vlastnictví letní sídlo ukrajinských premiérů, nacházející se na sto čtyřiceti hektarech přírodní rezervace nedaleko Kyjeva. Na připomínky ukrajinských novinářů upozorňující na „veřejný status“ budovy Janukovyč pouze lakonicky odvětil: „Ať mě někdo přijde vyhnat. Ten dům budu bránit s puškou v ruce.“

Klíčové otázky k budoucímu chování šéfa nejsilnější strany ukrajinského parlamentu i jeho „sponzora v pozadí“ se však vztahují především k nejvyšším patrům ukrajinské politiky a k tomu, kam se v nejbližších letech mohou stočit její zahraniční preference.
Achmetovův zdrženlivý postoj vůči Rusku – k němuž se nepřímo připojují i ostatní ukrajinští oligarchové – není nijak nepochopitelný. Achmetov je původem etnický Tatar, tedy příslušník národa, který v minulém století stalinský režim v rámci „sovětizace“ Ukrajiny masově deportoval do Střední Asie. Každý byznysmen Achmetovova formátu musí mít navíc nutně před očima osud někdejšího nejbohatšího ruského oligarchy Michaila Chodorkovského, jemuž Kreml kvůli obavám z narůstajícího společenského vlivu nejprve zkonfiskoval veškerý majetek a následně jej deportoval do věznice na Sibiř.

Bude však Janukovyč i nadále „svému“ oligarchovi naslouchat a mohou oligarchové jako zásadní vlivová skupina vystavět skutečný val proti sílícímu ruskému tlaku? K podobným úvahám jsou dnes experti na Ukrajině zdrženliví. „Ten vývoj není snadné odhadnout, vliv oligarchů na zdejší ekonomiku je dnes každopádně klíčový a také v řadě politických otázek mohou mít do budoucna rozhodující slovo,“ říká například kyjevský politolog Alexej Garaň a stejně jako další experti dodává, že šest let staré nálepky označující jednotlivé prezidentské kandidáty za „proruské“ či „proevropské“ tak nemusí v budoucnu platit.

Vedle toho je však možné poměrně často zaslechnout i opačný názor, podle nějž je ruský vliv na Viktora Janukovyče něčím, co jen na okamžik „zakryla ekonomická krize“. A velká dávka zdrženlivosti je podle stejných hlasů zapotřebí i při pohledu na Achmetovův „blahodárný“ vliv na společnost. Slovy Jocka Mendozy-Wilsona – jde tu „především o byznys“ a politické sympatie pragmaticky smýšlejícího oligarchy rozhodně nelze přeceňovat. „Pružnost“ politických názorů ostatně potvrdila většina ukrajinských oligarchů ve chvíli, kdy kvůli obavě o možné znepřátelení vítěze voleb zaslala předvolební sponzorské dary raději oběma prezidentským finalistům.

„Čeká nás každopádně napínavé období, jak v politice, tak v hospodářství,“ klepe ve své kyjevské kanceláři prstem na stůl profesor mezinárodních vztahů Michail Kirsenko. „Na obecné rovině ale platí, že dnešní ukrajinské elity jsou násobně vyzrálejší než před deseti či dvaceti lety a země i přes všechny problémy v podstatě funguje. Místo mezi svobodnými a demokratickými státy Evropy je pro Ukrajinu jediná cesta a tohle si místní, od obyčejných lidí po oligarchy, velmi dobře uvědomují.“

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte