S historikem Jiřím Sukem o neonormalizaci, Žáčkově ústavu a o původu kabaretního slova totáč
Už několik měsíců historici, novináři i politici vedou vzrušenou debatu o tom, jak Ústav pro výzkum totalitních režimů naplňuje svůj smysl a co vlastně vyrovnání se s komunistickou minulostí znamená. Jiří Suk, autor knihy Labyrintem revoluce a historik Ústavu pro soudové dějiny, je kritický: „Agentománie zcela zakryla přesouvání komunistických kádrů či estébáků do byznysu.“
Nedávno jste napsal, že komunistické elity nebyly po roce 1989 vystřídány těmi demokratickými, ale transformovaly se do nich. Podle vás to jinak nešlo. Proč se tomu nedalo zabránit?
Politické elity měly v důsledku historického kompromisu, který nebyl sice uzavřen, ale vyplynul ze sametové revoluce, zaručeno, že vklouznou do demokratického systému bez větší újmy. Což se pak stalo na základě zákona o politických stranách z 23. ledna 1990, který KSČ akceptoval jako součást politického systému.
Pokud jde o ekonomické elity, jejich odchod se na počátku pokoušela řešit místní občanská fóra. Neměla ale v rukou žádné politické nástroje, a tak tlačila na koordinační centrum OF, ať jim nějaké dá. Koncem srpna 1990 bylo přijato zákonné opatření o odvolání ředitelů a náměstků státních firem, ale to už se OF začalo rozpadat a změnily se priority. Někteří politici projevili i…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
