Asi před měsícem jsme spolu seděly ve sklepení jedné pražské literární kavárny. Básnířka Viola Fischerová, „první dáma lyriky“, jak o ní před časem napsal spisovatel Jáchym Topol, se však tentokrát celá choulila do sebe a nezvykle tiše upíjela víno ze sklenky. Viděla jsem, že není ve své kůži. Nikdo z nás, snad kromě ní samotné netušil, že konec je tak blízko.
Přesto přišla. Kouřila a vyprávěla svým lehounce chraplavým, ironicky syčivým, zvučným hlasem, který se nádherně klenul.
Milovala jsem, když Viola cokoli nahlas vyprávěla. Především její básně měly nezvykle podmanivý rytmus, nesly se jejími ústy jako moravské lidovky a stejně jako ony lkaly o lásce a o smrti. O smrti víc. Protože tu svou poezií Viola Fischerová zaklínala, odháněla ji pryč, a zároveň ji svým nekompromisním způsobem zkoumala.
Už v roce 1993, kdy jí vyšla sbírka Zádušní mše za Pavla Buksu, se ve své imaginaci vydala na pouť Charonovou říší. A podala o svém putování zprávu ve verších. Psala o tíze lásky, jež se snoubí se zánikem nezvykle naze a přímočaře. Její verše jsou horoucí a zároveň ledové jako právě umytá břitva a zanechávají v člověku rýhu a nedá se na ně zapomenout. „Je to hezký, ale nepotěší to,“ jak se podle jejích vlastních slov o její poezii vyjadřoval Bohumil Hrabal. Následovaly další výborné sbírky – Matečná samota, Předkonec či Písečné dítě, jež strhávaly stejně tak…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
