![](https://respekt.mgwdata.net/369aab/2010/11/28534770_70_pilatova_foto_jiri_sobot_n.jpg)
Asi před měsícem jsme spolu seděly ve sklepení jedné pražské literární kavárny. Básnířka Viola Fischerová, „první dáma lyriky“, jak o ní před časem napsal spisovatel Jáchym Topol, se však tentokrát celá choulila do sebe a nezvykle tiše upíjela víno ze sklenky. Viděla jsem, že není ve své kůži. Nikdo z nás, snad kromě ní samotné netušil, že konec je tak blízko.
Přesto přišla. Kouřila a vyprávěla svým lehounce chraplavým, ironicky syčivým, zvučným hlasem, který se nádherně klenul.
![](https://respekt.mgwdata.net/512661/2010/11/28534750_70_cudlin_R45_2010_s.jpg)
Milovala jsem, když Viola cokoli nahlas vyprávěla. Především její básně měly nezvykle podmanivý rytmus, nesly se jejími ústy jako moravské lidovky a stejně jako ony lkaly o lásce a o smrti. O smrti víc. Protože tu svou poezií Viola Fischerová zaklínala, odháněla ji pryč, a zároveň ji svým nekompromisním způsobem zkoumala.
Už v roce 1993, kdy jí vyšla sbírka Zádušní mše za Pavla Buksu, se ve své imaginaci vydala na pouť Charonovou říší. A podala o svém putování zprávu ve verších. Psala o tíze lásky, jež se snoubí se zánikem nezvykle naze a přímočaře. Její verše jsou horoucí a zároveň ledové jako právě umytá břitva a zanechávají v člověku rýhu a nedá se na ně zapomenout. „Je to hezký, ale nepotěší to,“ jak se podle jejích vlastních slov o její poezii vyjadřoval Bohumil Hrabal. Následovaly další výborné sbírky – Matečná samota, Předkonec či Písečné dítě, jež strhávaly stejně tak…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu