Francouzský náraz

Když člověk utíká proti zdi, kterou vidí a nezastaví se, výsledek je předvídatelný. Podobně lze charakterizovat poslední události, jež se odehrály ve Francii a souvisejí s důchodovou reformou. Stát si je vědom, že systém penzijního zabezpečení finančně neutáhne, a pokud nechce narazit, musí ho nějak změnit. Odpůrci státu, opět vytrvale demonstrující ve francouzských městech, naopak tvrdí, že prostředků je stále dost, a navrhují uvalit další daně na bohaté nebo zestátnit část zisků velkých společností. Na začátku osmdesátých let se o něco obdobného pokoušela socialistická vláda prezidenta Mitterranda. Rychle však zařadila zpátečku. Odliv kapitálu i odchod bohatých ze země totiž hrozil ekonomickým kolapsem.

Francie zkrátka nabízí poučné studium společenské schizofrenie. Na jedné straně vrcholící debata v Senátu o důchodové reformě již schválené parlamentem, která posunuje odchod do penze ze šedesáti na dvaašedesát let. A to z důvodů známých všem vyspělým zemím, kde se díky zvýšené životní úrovni i zdravotní péči prodloužila průměrná délka života a penzijní systémy sklouzávají do obřích dluhů. Například v Německu se hranice odchodu do důchodu proto posunula na 67 let, v Anglii na 65 let.

Podle průzkumů veřejného mínění dvě třetiny dotazovaných Francouzů s nutností změny svého penzijního systému taky souhlasí. Proti tomu stojí mnohatisícové protestní demonstrace odborů i opozice, násilí v ulicích, stávky v dopravě, zablokované rafinerie, nedostatek pohonných…