Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

A teď dekadence

Galerie Rudolfinum představuje unikátní sérii výtvarných ikon současnosti

papez.jpg
papez.jpg

Před pokladnami se po letech znovu tvoří dlouhé fronty. Damien Hirst, Cindy Sherman, Joel-Peter Witkin, Jeff Koons, Robert Mapplethorpe, dvojice Pierre a Gilles, Gilbert a George, bratři Chapmanové… Taková sestava uměleckých ikon posledních pár dekád se v Praze ještě nikdy nesešla. A nejde jen o pražskou Galerii Rudolfinum: doprovodné akce projektu Decadence Now! probíhají v dalších čtyřech galeriích, v centru DOX, Uměleckoprůmyslovém museu, Západočeské galerii v Plzni a brněnském Domě umění.

Výstava rezonuje celou výtvarnou scénou – máme co do činění s událostí, po níž se tady už léta volá: v Česku jsou k vidění špičkové práce autorů, kteří mají ve světě nejlepší zvuk. Kurátor projektu Otto M. Urban přesto nezáří spokojeností. Ona rezonance pro něj nevyznívá příliš pozitivně. V médiích se přetřásá především míra skandálnosti vystavovaných artefaktů a co je důležitější, teoretici zdejší výtvarné scény výstavu odsoudili jako „extrémně tradiční“ (Karel Císař) či jako výstavu „bez tajemství a překvapení i bez přesahů“ (Lenka Lindaurová).

 

62B_R42_2010_s.jpg
62B_R42_2010_s.jpg
Poměrně šokující

„Nikdy jsem netvrdil, že tohle je reprezentativní výběr současného umění. Je to výseč, můj konfrontační náhled. Samozřejmě by se podobně dala koncipovat jakákoli jiná výstava s úplně jinými díly a autory,“ říká Urban v rudolfinské kavárně a nervózně si zapaluje cigaretu. „A vylučovat Witkina ze současného umění jen proto, že před dvaceti lety šokoval a dnes už ne, protože si na něj lidi zvykli, by přece byla chyba,“ dodává v narážce na barokizující kompozice proslulého fotografa složené z mrtvých těl.

Urban se zmíněnými větami dotýká hlavního svízele celé Decadence Now! Na podobný projekt naplněný tak významnými jmény se v Česku čekalo dlouhé dvě porevoluční dekády, a když konečně přišel, naše scéna už je někde úplně jinde: místo snadno čitelných děl, která jsou přes všechnu svou kontroverznost esteticky krásná, si znovu po letech libuje v obtížně dekódovaném konceptualismu, jenž se prostě nedá pověsit na zeď. Navíc si Urban jako klíč pro výběr děl zvolil téma dekadence, čímž se do expozice dostala poměrně šokující díla pracující s kýčem či pornografií. A takové artefakty momentálně rozhodně nejsou in. „Jenže ono je něco jiného s kýčem a pornografií vědomě pracovat a něco jiného je vytvářet. I to je jedno z témat, které by mohla výstava pomoci rozkrýt,“ vysvětluje Urban a při procházce expozicí nadšeně ukazuje na v médiích nejcitovanější dílo: sochu papeže Benedikta XVI. oblečeného v dámském erotickém prádle od Paola Schmidlina. „Je to patinované jako umělá hmota, ve skutečnosti je to ale terakota. A ta klasická, dokonalá modelace! Už jen to přece vylučuje, že by záměrem autora byla jenom nějaká povrchní provokativnost!“

 

Hranice krajnosti

Ústřední téma aktuální výstavy přitahuje Ottu M. Urbana už dlouhá léta. Na dílech na či za „hranicí krajnosti“ temnější stránky umělecké osobnosti ho fascinuje to, jak jejich autoři velmi naturálně zobrazují věci, jež byly a – a dodnes částečně jsou – tabuizované. Ať už jde o sex, bolest či smrt. A zároveň do nich vkládají nepřeberně symbolických významů. Před čtyřmi lety se z jeho bádání zrodila první velká výstava: V barvách chorobných, jež v Obecním domě představila práce českých výtvarníků z přelomu 19. a 20. století. „Byl to pokus definovat téma a tohle je jeho logické pokračování. Došlo mi, jak provázané jsou tehdejší tendence se současným uměním. Dekadence totiž úzce souvisí s modernitou, s odmítáním, kritizováním či ironizováním našeho moderního banálního světa,“ vysvětluje Urban.

Zatímco průkopníci dekadence jako Félicien Rops, Aubrey Beardsley, z Čechů pak Karel Hlaváček, František Bílek či František Kaván svými rozrušujícími díly reagovali na atmosféru fin de siècle, v jejímž vzduchu už visel přízrak první světové války, autoři přelomu milénia podle Urbana podobně rozrušeně reagují na dobu, kdy „není nic natolik šílené, aby se to dalo s určitostí popřít“. Za dveřmi snad tentokrát už není celosvětový konflikt, masmediální věk nicméně každou tragédii dokáže v přímém přenosu dostat i do té nejzapadlejší domácnosti, což ve spojení s teroristickými hrozbami vyvolává jakýsi všeobecný pocit neustálého ohrožení. Proto se Urban rozhodl v Rudolfinu vytvořit cestu pěti kapitolami klíčových otázek dotýkajících se „samotné podstaty bytí“, kterými se současní autoři zabývají.

V sále věnovaném bolesti tak na návštěvníky shlíží Witkinův autoportrét s obrázkem Krista připevněným na obličeji, v místnosti tematizující smrt stojí Hirstova lebka vyrobená ze stříbra, šílenství přibližují sošky od Ikuko Miyazaki „oživující“ modelky z obrazů Egona Schieleho, pop ilustruje předložka před postel od Boaze Arada v podobě kůže stáhnuté z Adolfa Hitlera, sexualitu pak Koonsova fotografie pornohvězdy Ciccioliny, která s autorem provozuje orální sex.

„Když si vezmete takového Aubreye Beardsleyho, na jeho dílech ztopořený penis také rozhodně není výjimkou,“ uvádí Urban k posledně citovanému artefaktu v narážce na britského dekadenta, který zemřel dva roky před začátkem 20. století. „Ty věci nejsou moc odlišné. Posunulo se jen naše vnímání: třeba tahle Schmidlinova socha Porno Queen vznikla jako portrét jedné starší dámy z peep show, na které byl Schmidlin se svým kamarádem v Las Vegas. Měla tam číslo, ve kterém využívala svou podobnost s Alžbětou II. Sochař zobrazil tu dámu, my ale vidíme už jen britskou královnu. A já se ptám, co to o nás říká?“ uvažuje Urban nad plastikou s odhalenými ňadry, která osahávají čísi chtivé ruce.

 

62A_R42_2010_s.jpg
62A_R42_2010_s.jpg
62D_R42_2010_s.jpg
62D_R42_2010_s.jpg

 

Druhý pohled

O Galerii Rudolfinum se oprávněně mluví jako o naší výstavní instituci s tou nejlepší reputací. Decadence Now! je přitom zatím nejnáročnějším projektem, jaký za sedmnáct let pod vedením Petra Nedomy připravila. Výstava se připravovala tři roky, k dílům od padesáti autorů (pojištěná jsou na sto padesát milionů) se podepsalo jednasedmdesát zápůjčních smluv, z tolika sbírek, galerií a muzeí se věci dostávaly do Prahy. Expozice galerii přišla na několik milionů korun. Jak ale Urban zdůrazňuje, hodně se ušetřilo díky přímým kontaktům se zastoupenými autory. „Reagovali velmi pozitivně. Třeba ORLAN nám sama nabídla svůj Původ války, o kterém jsem si myslel, že je vzhledem ke své proslulosti naprosto nedostupný. A ona ho měla doma v ateliéru,“ říká Urban k vystavené fotografii rozcapených mužských nohou se zduřelým přirozením, kterou uznávaná francouzská feministka reinterpretuje klasický obraz Gustava Couberta Původ světa z roku 1866, na němž je stejně naturalisticky namalován dívčí klín.

Vlnu kritiky si Otto M. Urban vysloužil tím, že kvůli dílům s podobným obsahem Rudolfinum výstavu povoluje mladším patnácti let navštívit jen s doprovodem rodičů – prý to je od galerie průhledný marketingový tah, jak do sálů přilákat ještě víc návštěvníků. „Dlouho jsme to zvažovali. Petr Nedoma si loni na výstavě Pop Life v Tate Modern opsal jejich formulaci se stejným varováním a z ní jsme tu nakonec vyšli. Je to absolutně standardní postup, cítím zkrátka povinnost lidi upozornit na to, že by je vystavované věci mohly negativně zasáhnout,“ oponuje Urban a připomíná londýnský projekt, do jehož části byl kvůli explicitnímu zobrazování sexu v dílech Murakamiho, Hirsta či Koonse vstup povolen dokonce až od osmnácti.

Pop Life kurátor nezmiňuje náhodou. Výstava totiž spolu s dalšími expozicemi, jako byl například letošní Barock v neapolském muzeu Madre, ukázala na příkladech děl současných populárních autorů, že pod vším tím popovým pozlátkem se skrývají složitější vrstvy, a že stojí za to je rozkrývat. A o to jde podle Urbana i akci Decadence Now!. Problém ovšem je, že takový Pop Life nebo Barock jsou jen jedněmi z mnoha výstav aktuálního světového umění v dotyčných institucích, zatímco Decadence Now! nemá co do rozmáchlosti žádné srovnání nejen v Rudolfinu, ale vůbec v celém Česku. Nic podobného tu před ní nebylo a je otázkou, za jak dlouho bude něco srovnatelného následovat. Na vystavení současného zahraničního umění z opačné strany spektra, tedy v úvodu zmiňovaného konceptualismu, videoartu či site-specific instalací, si tu nikdo netroufne.

„Výhodou současné doby je zdvojování, ztrojování pohledů na jednu věc. Já v Decadence Now! nabízím svůj pohled na současné umění. Naše scéna je ale zapouzdřená, což nejvíc dokládá status quo v Národní galerii, v jejímž prostředí by měly vznikat další podobné výstavy, které by můj pohled doplnily. Bohužel nevznikají,“ uzavírá Urban.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1556
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte