Možná v něm vidíme sami sebe
Nečekaný návrat vlka na Šumavu nedávno spustil debatu o tom, jestli je soužití šelmy s člověkem v českých lesích vůbec možné a žádoucí. Spisovatel, cestovatel a dobrodruh Jaroslav Monte Kvasnica za vlky jezdí celý život a nedá na ně dopustit.
Pro Čecha je vlk už spíš jakousi „literární postavou“ dobrodružných knih. Jak jste se k němu vůbec dostal?
Když mně bylo sedm let, dostal jsem od rodičů svého prvního psa: německého ovčáka. Jako kluka mě natolik fascinoval, že jsem se začal zajímat o psovité šelmy. Pak jsem si přečetl takovou útlou knížečku Nedělejte poplach od kanadského spisovatele a biologa Farleyho Mowata a to bylo úplné zjevení. On totiž úžasně popisuje povahu vlka, zkrátka něco jako jeho duši.
Jakou duši má vlk?
Je inteligentní, vytrvalý, cílevědomý, odolný a dokáže se učit. Když ho celé roky sledujete, zjistíte, jak všechno kolem sebe dokonale a empaticky vnímá a jak chytře uvažuje. Dokáže se vcítit do psychologie svého okolí, proto se z něj také mohl vyvinout pes jako přítel člověka. Žije společenským životem a ten právě něco jako diplomacii a kompromis předpokládá. Tygři by se ve smečce zabili v pěti minutách. Vlk chápe, že žít ve smečce je pro drsný život v divočině výhodou. Vedle mláďat se tak stará o staré nemocné vlky bez zubů, kterým speciálně připravuje potravu. Používá celou škálu komunikačních prostředků od mimiky vyhrnutých tesáků, pohybů uší až po pověstné vytí. Společným „zpíváním“ vlci také utužují komunitu. Když jste v přírodě sám, zní to za tmy jako nějaký prastarý úctyhodný rituál.
Vlk…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
