Ústava ČR oslaví v prosinci osmnácté narozeniny. Ač byla několikrát změněna, její základní kostra a směřování zůstávají stejné. Přitom se evidentně nezdá, že by byla odbornou veřejností považována za ústavu špatnou. Takového dojmu však můžeme nabýt při sledování veřejných diskusí, jejichž účastníci nezřídka zaměňují kritiku ústavy za kritiku konkrétního ústavního aktéra. Věru není vinou ústavy, když se někdo dostatečně nepopasuje s jejími principy a někdy i textem.
Již krátce po sněmovních volbách to nicméně vypadá, že ústava bude čelit koncentrovanému politickému úsilí o nejrůznější změny, úsilí, jež tentokráte hrozí být úspěšným. Sama myšlenka změny samozřejmě není zavrženíhodná, jisté znepokojení však může vyvolávat metoda. Nezdá se totiž, že by se schylovalo k věcné revizi, usměrněné zadáním, chceme-li zachovat základní rozvržení moci, formu vlády atd. Místo toho jsme svědky spíše vytahování dílčích námětů, někdy ovšem jdoucích zčásti proti sobě: například chceme posilovat prezidenta republiky, nebo vládu? Z novinových zpráv to přitom vypadá, že se nejedná o námětech pro diskusi, ba ani o věcných zadáních k dalšímu rozpracování, ale o hotových řešeních ke schválení. Zjednodušeně řečeno někdy to vypadá, že dříve víme, že chceme měnit, než jsme si vůbec ujasnili, proč měnit.
Jistě není důvod bránit politikům v poptávání změn základního zákona. Uvážíme-li však, že ústavní pravidla jsou rámcem jejich působení, měla by být poptávka testována co do potřebnosti…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
