Téma•16. 5. 2010•21 minut
Zapleteni v sítích
Davové hysterie a volby do parlamentu mají něco společného. Jsou projevem propojené lidské společnosti, která se chová jako jeden velký superorganismus. Jak ukazují ve své nedávné knize Američané Nicholas Christakis a James Fowler, vědci jen postupně začínají odkrývat, jak celá složitá síť vztahů jménem lidstvo vlastně funguje.
Záznamy kanadských lékařů z vesnice v provincii Manitoba se nečtou lehce. „Do ordinace dorazil čtrnáctiletý chlapec. Před čtyřmi měsíci se zkusil oběsit. Před sebevražedným pokusem se mu zdálo o ženě s dlouhými vlasy, trochu naježenými na temeni hlavy, s černou tváří a v dlouhém kabátě. ‚Každý tady prý tu ženu vídává.“
Nejedná se o scénář k hororu. Chlapec byl jedním z mnoha domorodých obyvatel provincie, v níž již několik desetiletí pravidelně propukají epidemie sebevražd. V tomto případě se jedná o záznam z roku 1995, kdy ve vesnici o tisíci pěti stech duších během čtyř měsíců zemřelo šest mladých lidí a dalších devatenáct se o sebevraždu neúspěšně pokusilo. Jev je v Kanadě považován za závažný problém a hlavu si s ním láme kdekdo. Život domorodých komunit v chladné provincii je poznamenán chudobou, alkoholismem a drogami, přesto se zatím nikdy nepodařilo jednoznačně vysvětlit, proč epidemie propukají právě tady, a ne třeba na předměstích kanadských velkoměst.
Nebo zkusme jiný příklad. V Tanzanii v roce 1962 propukla vlna nakažlivého smíchu. Veselo z ní ale nebylo nikomu. Během několika týdnů prošlo opakovanými, nekontrolovatelnými a dokonale vyčerpávajícími záchvaty více než tisíc obyvatel v okolí Viktoriina jezera. V oblasti bylo nutné zavřít školy, protože žáci se svíjeli smíchy po zemi a po několika hodinách se totéž dělo v jejich rodinách a vesnicích. Po několika měsících vlna jednoduše opadla.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
