Stále máme literární dluhy
S Janem Šulcem o nedostatku knih, jež by propojily společnost, Magnesii Liteře a dvou kacířských myšlenkách
V zahraniční literatuře je dobrým zvykem, že autor děkuje nejen ženě, ale také svému nakladatelskému editorovi. V českých knihách se to však děje zcela výjimečně. Buď tedy máme nedostatek dobrých manželek a editorů, nebo nevděčné autory. Také rukopis potřebuje svou porodní bábu. Jan Šulc, respektovaný knižní editor nakladatelství Torst, se ediční práci věnuje již dvacet let. Málokdo toho po roce 1989 udělal pro vydávání české literatury tolik jako on.
Na konci roku 2008 uplynulo sedmdesát let od smrti Karla Čapka, takže z hlediska autorského práva se stal volným autorem. Znamená to, že si teď může s jeho díly kdokoli dělat, co chce? Teď třeba vyšla jedna z jeho knih spolu s bylinkovým kalendářem.
S prvními vydáními jeho textů patrně ano, složitější to bude s pozdějšími edicemi, které by nikdy nevznikly bez práce editorů. Je to otázka právní. Pokud vím, v jiných zemích je právně chráněna i práce editora. Jak je to v českém autorském právu, nevím. Já osobně jsem k nejrůznějším stále více se šířícím copyrightům na všechno velice skeptický, ba co víc, považuji je za podivný kulturní úpadek. Po celá staletí se knihy překládaly a opisovaly bez toho, že by se na to někdo někoho ptal. Bylo to přirozené kulturní sdílení mezi národy a kulturami. Dnes by William Shakespeare nemohl řadu svých her vůbec napsat, protože předlohy, z nichž čerpal, by byly chráněny copyrightem.
[image id=…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 47 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
