0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Kultura5. 4. 20103 minuty

O politikově vychování

David I. Bartoň
  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Erasmovo pojednání O výchově křesťanského vladaře se ve vznešeném jazyce překladu Daniela Korteho ukazuje být daleko živější i životnější než současná pojednání o politické teorii a praxi. Je to řeč vycházející od člověka s pověstí knížete vzdělanců, který tedy ví i o princích a kardinálech svoje. Sem tam dává ironicky najevo, že jeho čtenář nebude asi žádný lumen (dedikováno Karlu V., habsburskému princi), ovšem předpokládá u něj kupodivu „jen“ svědomí, schopnost stydět se, odhodlání pro základní politické ctnosti, a tedy samozřejmé vědomí o tom, že žijeme ve světě, jemuž vládne Bůh. Právě schopnost studu a vědomí Boží blízkosti spolu souvisí nejen v biblickém příběhu o hříchu v Edenu a nahotě, ale podobně i v Platonově podání obrany Sokrata před bezostyšnou většinou.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar
  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt

Dnešní čtenář může mít problém s přijetím různých předpokladů, ale aspoň si zkusí „počítat s Bohem, jako by byl“. A snad se mu i ukáže, v čem je duchaplné Erasmovo odkazování ke starým autorům víc než snobská hra. Kortemu se podařilo dohledat „pod čáru“ tolik citací k parafrázím, že je dobře vidět i to, jak živě se v renesančních časech rozumělo práci s klasikou. Vladař se musí vychovávat, tedy politikem se člověk nerodí ani nestává na schůzkách a schůzích. V dedikaci i první části spisku se opakuje, že pravá politika je tím druhem moudrosti, „která učí jednat prospěšně“. Aby nedošlo k nedorozumění, myslí se tu prospěch celku, vlasti, nikoli vlastní, soukromý, idiotský (z řec. idiotés – soukromník).

Také politikova povaha je předmětem bedlivého pozorování. Třeba nadání, respektive záliba v tanci a společenských hrách prozrazuje, že taková povaha je pro politiku nevhodná. Tanečníci a hráči vnášejí do všeho přetvářku a zálibu ve formální uhlazenosti, pokrytectví a nesnesitelnou soutěživost. Erasmus ale spěchá ve všech kapitolách, ať už jsou mířeny k vrozené povaze, vychování, daním, válce nebo míru, od prvoplánových soudů lidu k hledání skrytých důvodů. Nabádá vladaře, aby se trvale „osvobozoval od mylných představ prostého lidu“. Nedělá to ze štítivosti mocného muže, ale z politické zkušenosti. Jako pravý lékař dává prospěšné, i když většině lidí nechutné léky, místo aby jako kuchař prodával chutě věci nezdravé – to je už platonské rozlišení politika pravého a levého v různém smyslu.

Sám Erasmus postupuje ve výkladu tak, jak žádá od politika v praxi. Podle pravidla gladiátorů: „primo cogite, postque bellum“ – nejdřív si rozmyslí nejlepší jednání ve prospěch vlasti a pak to, co vymyslel, důsledně provede. Lžipolitik nejprve jedná, pudově hrabe pod sebe, tyransky bojuje o moc a teprve ex post vymýšlí ideologii, důvody a argumenty pro to, co už vykonal. Na tomto rozlišení závisí téměř vše. Odtud také plyne, že vladaři musejí začít filozofovat, nebo filozofové vládnout, tedy uvádět v život nejlepší nalezená řešení. Rozdíl mezi křesťanskou praxí, filozofií Ježíšovou a pravou politikou je v Erasmově podání překvapivě malý. Další překvapení se ukazuje v tom, že k prosazení ušlechtilých záměrů počítá s mnoha pragmatickými kroky. Což pro nás dnes mimo jiné znamená, že pověst T. G. Masaryka jako filozofa by před Erasmem obstála právě proto, že se neštítil pragmatických kroků v boji za „ideály humanitní“.

ERASMUS ROTTERDAMSKÝ: O VÝCHOVĚ KŘESŤANSKÉHO VLADAŘE
Přeložil Daniel Korte, Občanský institut, Praha 2009

Autor je teolog a filozof.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].