Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Ve hvězdách

Válka o stožár

Novozélandský spor o maorskou ústavu není dodnes vyřešen

64_R10_2010_n.jpg
64_R10_2010_n.jpg • Autor: Respekt

V roce 1844 přišel Hone Heke, maorský náčelník kmene Ngā Puhi, o poslední zbytky trpělivosti. On, který vystudoval misionářskou školu a i s manželkou se nechal pokřtít, on, který jako jeden z prvních demonstrativně podepsal smlouvu nabízenou bílými Pākehā, tedy Evropany, on, který s nimi měl vždy dobré vztahy… Jimi byl poslední dobou soustavně ponižován. Jeho půdu si v rozporu s ujednáním zabírali cizí osadníci, káceli stromy v lese patřícím jeho lidu, lovili v jeho vodách, odváděli si do svých osad mladé dívky jeho kmene. Od Maorů, kterým zaručili volné nakládání s jejich zemí, začali Pākehā vybírat daně, jejichž důvod Maoři nechápali. Tomu nemohl jen nečinně přihlížet.

64_R10_2010_s.jpg
64_R10_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Podivní Pākehā
Původ sporu byl prostý a je zajímavý tím, že je do jisté míry jakousi šablonou zklamání, kterou my Evropané nepoučitelně opakujeme ve vztahu k jiným kulturám dodnes. Na začátku je mocenský cíl spojený s určitou – alespoň v základních obrysech – bohulibou myšlenkou, na konci pak na straně nás, Pākehā, ublížený pocit nevděku; ze strany „těch druhých“ většinou rozhořčený pocit podvedených.

Na Novém Zélandě je ztělesněním této pomyslné šablony Smlouva z Waitangi. Tu sepsali v roce 1840 Britové (kteří na ostrovy měli zálusk) ze dvou důvodů – jednak aby si zavázali místní maorské náčelníky, kteří by se uznáním královniny svrchovanosti stali méně náchylnými k tehdejším francouzským pokusům podněcovat domorodé vzpoury proti Angličanům, kdekoli to jen šlo. A zadruhé proto, aby Maory ochránili před divokou kolonizací a zajistili jim ve vztazích s Pākehā základní práva a potažmo aby dali plánované kolonizaci Zélandu právní rámec. Smlouvu podepsal za Brity kapitán Hobson z úřadu pro kolonie a za Maory čtyřicet kmenových náčelníků. A výsledkem bylo oboustranné zklamání: obě strany totiž považovaly za samozřejmé věci, které by tu druhou nenapadly.

Britové tak třeba vycházeli z konstatování, že země, která nemá centrální vládu, nemůže být samostatným státem v evropském slova smyslu. Ve smlouvě proto zakotvili článek, ve kterém Maoři uznávali svrchovanost britské koruny a zároveň byli ujištěni o zachování stávajících funkcí kmenových náčelníků: Maoři se tak domnívali, že jejich domovinu i nadále spravují náčelníci, Britové ji naopak od té chvíle považovali za kolonii. Maoři zase předpokládali, že se rozumí samo sebou, že půda nepatří a nemůže patřit jednotlivci, ale vždy patří celému kmeni, který ji za úplatu zapůjčuje do užívání na omezenou dobu – a byli nepříjemně překvapeni, že ji po několika letech bílí osadníci odmítali vrátit. Pākehā kupovali půdu tím způsobem, že se zeptali, komu patří, a zaplatili za ni tomu, kdo se jim přihlásil – a Maoři považovali za platné jen propůjčení půdy schválené celým kmenem. A co byl hlavní problém – Smlouvu z Waitangi sepsal Hobson, sám bez právnického vzdělání, a do maorštiny ji přeložil jeden z kolonizátorů, a to velmi volně. A navíc – zatímco my, Pākehā, často vyjednáváme tak, že druhé straně něco naslibujeme, ale závazné je pak to, co je na papíře, pro Maory bylo veřejné rokování stejně nebo více zavazující než symbolický akt podpisu. To vše dohromady způsobilo stav, ve kterém se obě strany smlouvy cítily druhou, nevděčnou stranou podvedené.

Holý stožár
Přestože byl Hone Heke obávaným a krutým válečníkem, zoceleným celoživotním bojem v maorských kmenových válkách, rozhodl se v červnu 1844 pro symbolickou, nekrvavou formu odporu proti kolonizátorům: pokácel stožár s britskou vlajkou, která jako důkaz vlády nad Novým Zélandem vlála nad zátokou Ostrovů, kousek od města Russel, založeného Cookem při jeho prvním přistání u novozélandských břehů. Nebyl to nejspíš čin z náhlého popudu – Hone Hekemu musela vlajka už dlouho pít krev o to víc, že stožár sám ručně vyrobil a daroval prvním z anglických osadníků v zátoce Ostrovů.

Vlajka nad zátokou, dodnes jedním z nejkrásnějších míst v Pacifiku, znovu zavlála v srpnu, kdy ji přijel vztyčit královnou jmenovaný guvernér. Ale Hone Heke v noci stožár pokácel podruhé, bez ohledu na přítomnost vojáků 96. pluku v nedaleké posádce. Ty guvernér vzápětí poslal, aby vlajkový stožár opět vztyčili – s málo překvapivým výsledkem, kterým bylo, že jej Hone Heke potřetí poslal k zemi. Hra pokračovala tím, že guvernér přikázal stožár okovat a postavit u něj ozbrojenou stráž. A tím hra skončila, protože za úsvitu dalšího dne, 11. března 1845, ležel pokácený stožár na zemi počtvrté a kolem něj všichni členové britské hlídky mrtví.

Od toho dne se počítá začátek války mezi Maory a britskými osadníky a vojáky, zvané válka o stožár. Oficiálně skončila přesně o deset měsíců později překvapivou remízou: Maoři totiž své vesnice opevnili důmyslným systémem zákopů, podzemních chodeb a dřevěných palisád – ty vypletli silnými vrstvami pružných lněných copů, takže proti nim byly kulky z anglických mušket i lehkých děl bezmocné. Britové sice potlačili povstání, ale plné kontroly nad vzbouřenými oblastmi nedosáhli.

Hone Heke se v očích Maorů stal hrdinou, který do jisté míry spojil i některé znesvářené kmeny a donutil Brity znovu si přečíst (byť jen v anglickém znění) Smlouvu z Waitangi. A i když se podrobný rozbor jejích právních důsledků dostal na pořad dne až ve dvacátém století, několik soudů muselo v jednotlivých sporech uznat její platnost, čímž se smlouva stala základním právním dokumentem, o který svou dnešní Maoři existenci na Novém Zélandě opírají. Jakousi ústavou, která je stále vykládána různými způsoby a stále vzbuzuje u jedněch pocit nevděku a u druhých pocit podvedených.

Hone Heke zemřel na tuberkulózu dva roky po uzavření příměří. A Union Jack se už nad zátoku Ostrovů nevrátil. Dodnes tam stojí holý stožár.

Autor je spolupracovník Respektu.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte