65_R01_2009_n.jpg
65_R01_2009_n.jpg • Autor: Respekt

Budík v pět ráno, půl hodiny káva a snídaně, dvacet minut venčení psa, pak třicet minut na třicet kilometrů do práce, v autě zprávy, abych byla alespoň mírně v obraze. Ještě v džínech si beru vysílačku, aby noční kolega nebyl v ohrožení dalším výjezdem – na záchranné službě rytmus práce určuje osud? náhoda? někdo tam nahoře, o kom nevěříme, že existuje? A pak už jen zbývá čekat, co dnes den přinese.

65_R01_2009_s.jpg
65_R01_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Zatím se probírám ranními e-maily na počítači, něco do koše rovnou, něco k vyřízení ihned, něco na odpoledne k pročtení. A vysílačka se za chvíli ozývá. Náhle vzniklá bolest na hrudi, paní 86 let, operátorka nám diktuje adresu. Ve voze si beru rukavice a vypisuji část záznamu o výjezdu. Léta praxe mě naučila nic neočekávat a nepřemýšlet, co bude na místě, často je všechno jinak, jako v životě. Vcházíme do venkovského domku, dcera pacientky nás čeká před domem, ptám se: Jak dlouho obtíže trvají? Měla už maminka infarkt? S čím se léčí? Jaké léky bere? Sama pacientka polosedí, pololeží na posteli, sténá a je bledá. Sahám na tep, na periferii nic, to moc dobré není a asi ani nebude. Kanylu, tlak, dvanáctisvodové EKG, vydávám pokyny pro sestru a řidiče, zatímco poslouchám plíce a srdeční ozvy. Z monitoru leze záznam se známkami srdečního infarktu. Spolu s nízkým tlakem to vypadá na komplikovaný průběh se šokovým stavem. Ordinuji léky a volám na operační středisko, aby mi zajistili přímo kardiocentrum – je to hop, nebo trop. Delší transport, možná šance, možná ne. V sanitě upravujeme polohu, dáváme kyslík, infuze kape – a pak už jen hypnotizuji monitor. Ruku na pulzu, který stále necítím. Po třiceti minutách předávám pacientku v jedné z pražských nemocnic a na zázrak bych tentokrát moc nesázela. I kardiolog na příjmu se tváří skepticky.

Zpátky na stanoviště a znovu k počítači, vyřizuji zcela netvůrčí záležitosti, v přítomnosti vysílačky je vše kreativní rizikové. Venku sněží, je advent. Jenže za chvíli se opět ozývá zvuk pagingu. Na statku spadlo děvče z koně, má úraz ruky. Zase si oblékám rukavice a dělám ty samé úkony jako už tisíckrát. Dívka leží na zemi, třese se zimou a levá ruka je nepřirozeně zkroucená. Říkám jí, že napřed dáme něco na bolest, a pak zkusíme horní končetinu zafixovat. A zase otázky: Nespadla na hlavu? Pamatuje si vše? Nic dalšího nebolí? Léčí se s něčím? – Až se bude točit hlava, tak nám řekněte. Už se točí, odpovídá dívka. Snažíme se dostat ruku do přijatelné polohy k zafixování v dlaze a k transportu. Děvče je statečné, i když s podporou opiátů, u úrazů jimi opravdu nešetřím. A už míříme na úrazovou ambulanci.

Na stanovišti si beru něco k jídlu a čaj. Pokud člověk přijme vnucený rytmus práce, lze toho docela dost stihnout. Necelou hodinku před střídáním se vysílačka znovu rozječí. Auto na střeše, daň celodennímu sněžení. Vyjíždíme, naše majáky blikají tmou, před námi hasiči. Doklouzáváme okresní silnicí na místo nehody, auto je otočené a zaklíněné o strom. Hledám bezpečnou cestičku příkopem, hasiči mezitím uvolňují auto a řidič sám vylézá ven. Chodí, mluví… V sanitce ho vyšetřuji, od hlavy k patě, až na naražené rameno nenacházím nic, tím lépe. To abyste slavil dneska druhé narozeniny, říkám.

Po návratu se zbavuji vysílačky a tím jsem mimo riziko. Ještě volám na kardiocentrum, jak dopadla naše ranní paní. Umřela. Abych se přiznala, čekala jsem to. Jsou chvíle a stavy, kdy jsme proti přírodě bezmocní, všichni do jednoho.

Vyjíždím, vybírám si hudbu na cestu domů. Jedu z celkem normální služby – pro mě. Co ale znamenala pro lidi, s jejichž životy jsem se potkala? Naše houkání a naše uniformy jsou pro nás každodenním chlebem. Pro jiné nosíme úzkost, přesto troufale doufám, že někdy snad i trochu naděje. Zanecháváme po sobě zmatek, použité stříkačky a obaly od infuzí, slzy. Potkáváme lidi ve vyhrocených chvílích jejich osudů. Něco umíme a mnohé nedokážeme, protože i když se o tom nemluví, smrt existuje. Přesto se snažíme přispět k dobrému nebo alespoň lepšímu vyústění příběhů – jako třetí sudička nad Sněhurčinou kolébkou.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte