Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Co se mnou bude?

30C_stransky_mala_R01_2010_n.jpg
30C_stransky_mala_R01_2010_n.jpg • Autor: Respekt

Vdovy a vdovci na těžké cestě k novému životu

Pro spoustu z nás je to černá můra. Konkrétně v České republice každoročně prožije trauma ze ztráty životního partnera zhruba čtyřicet tisíc lidí. Kromě smutku ale před nimi stojí i šance začít znovu. Je sice těžké přijít na to jak, ale jde to. I navzdory tomu, že tuzemské okolí zatím cestu ze sevření samoty rozhodně neulehčuje.

30B_stransky_R01_2010_s.jpg
30B_stransky_R01_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Václave, jsi tu?
Bylo studené lednové pondělí, na zahradě zedníci spravovali garáž, kterou rozbořil spadlý strom, a Anna Soukupová jim jako každý den vařila jídlo. Kolem páté zazvonil telefon: manžel se ptal, kde dnes je. Tento čas totiž vždy trávila u něj v nemocnici, kde ležel po těžkém infarktu. Dnes se ale kvůli řemeslníkům zpozdila. Nasedla tedy do auta a za půl hodiny byla v bílé nemocniční chodbě. Zazvonila na sestru, jestli může jít za manželem do pokoje. Místo obvyklého ano však slyšela pouze „pan doktor přijde“. Na chodbě pak čekala nejdelších dvacet minut v životě: když lékař konečně přišel, už jí jen vyslovil upřímnou soustrast. Přesně za tři měsíce měli manželé Soukupovi slavit zlatou svatbu a najednou tady Anna zůstala sama pouze s výčitkami, že manžela vůbec do nemocnice poslala. Když dnes – přesně tři roky po jeho smrti – v jejich domě v Petrovicích u Rakovníka zapraská podlaha, pomyslí si „Václave, ty už jdeš spát?“.

Seznámili se na konci padesátých let v odpoledních tanečních a za půl roku byla svatba. Anně bylo tehdy pouhých šestnáct let. „V každém koutě vidím manžela, proto jsem dům chtěla hned po jeho smrti prodat. Děti mi to ale nakonec rozmluvily,“ říká Anna Soukupová v rozlehlém domě, kde jí společnost dělá štěně výmarského ohaře a televize, kterou má od smrti manžela stále zapnutou, aby neslyšela samotu. Moc přátel nemá, protože muž jí setkávání kvůli žárlivosti často zakazoval. Soužití s ním evidentně nebylo lehké, ale nikdy by se nerozvedla. „Byl, jakej byl,“ říká Anna Soukupová a je na ní vidět, že jí ze života zmizel těžký balvan. Dnes pravidelně jezdí za kamarádkami, a dokonce se výrazně zlepšil i vztah s dětmi, které kvůli otcově nerudné nátuře dříve do domu nerady jezdily. I přesto ji však tíží samota, kterou se snaží vyřešit inzeráty na internetu. Nejlépe se ale cítí na zahradě se svými psy, slepicemi a mini prasetem, které si také pořídila pro potěšení až po manželově smrti. Z její zahrady je teď téměř zámecký park s keři roztodivných tvarů, v jejím rohu je skromný hrob, kde je uložena manželova urna.

Po padesáti letech má konečně volnost, jenže každá myšlenka na to, zda smrtí svého manžela něco nezískala, je pro ni utrpením. Jakmile si se smrtí blízkého člověka spojuje i nějaké výhody, trápí ji špatné svědomí. „Kvůli tomuto pocitu jsem si musela nechat předepsat prášky od psychiatra,“ říká devětašedesátiletá řidička z povolání na penzi. Paní Soukupová v tom rozhodně není sama. Do podobného vnitřního konfliktu se dnes propadá spousta pozůstalých.

Bez rozloučení
Ročně je u nás rozděleno o třetinu více manželství smrtí než u soudu. Podle statistického úřadu tak v roce 2008 zažilo smrt manžela nebo manželky 40.875 Čechů, celkem žije v Česku přes tři čtvrtě milionu vdov a vdovců. Smrt partnera pro člověka samozřejmě znamená především ztrátu dosavadní identity. „S manželem tvoříte jednotku, která se najednou rozpadá. Tím vzniká prázdný prostor a není vůbec lehké ho znova zaplnit,“ vysvětluje psychiatrička Valerie Štáfková. Společně s kolegyní Dagmar Jančovou z krizového centra v pražských Bohnicích odpověděly na fakt, že vdovy a vdovci potřebují speciální přístup, a před třemi měsíci založily samostatnou terapeutickou skupinu pro pozůstalé. Hlavní problém je v tom, že lidé prožívající toto trauma potřebují o ztrátě partnera stále znova a znova mluvit a to bývá pro ostatní zatěžující. Například po ztrátě zaměstnání nebo rozvodu se lidé obvykle posunují dopředu a jejich situace se pravidelně vyvíjí a mohou ji nějak ovlivnit (čeká se na soud, komunikují s pracovním úřadem nebo se účastní rekvalifikačních kurzů a musí hledat jiné zaměstnání). Vdovy a vdovci ale stále zůstávají na jednom místě a okolí jejich problémy časem přestává brát vážně, protože jim prostě „jen“ někdo umřel.

Ačkoli patří ztráta partnera k největším lidským stresorům, nebere ji společnost tak vážně jako třeba smrt dítěte a pozůstalí se brzy dostávají do izolace. „Když dříve byla vdova oblečena do černého, okolí ji chránilo a dávalo prostor pro truchlení. Dnes se běžně toleruje smutek do pohřbu, ale pak lidé od pozůstalého už očekávají normální vitální chování,“ říká Jančová.

Dnes se lidé v bezradnosti rituálům vyhýbají, třetina pohřbů je dnes bez obřadu, v Praze dokonce každý druhý. „Stále se mi vrací pocit, když jsem dávala urnu do kufru od auta a říkala jsem si: Tak tohle je můj manžel,“ říká Dana, která nechce prozradit své příjmení. I dva roky po manželově smrti má urnu doma ve sklepě a čeká na vhodný okamžik, aby popel mohla rozptýlit na chalupě, jak si to manžel přál. „Bojím se toho, mám strach ze vzpomínek,“ přiznává překladatelka, které v jejích 45 letech umřel manžel na rakovinu, a ona zůstala sama s dvěma dcerami. Jedinou památkou na manžela je ambiciózní model námořní lodi. Zatím však rodina nenašla odvahu ho v bytě vystavit. Je to známá věc: hodně lidí se podobně jako Dana vyhýbá obřadům, ale toto rozloučení jim bude později chybět. A pokud člověk přirozený smutek blokuje za určitou mez, může se časem propadnout do vážných psychických a zdravotních problémů.

30C_stransky_mala_R01_2010_s.jpg
30C_stransky_mala_R01_2010_s.jpg • Autor: Respekt
Zbytečné překážky
Na cestě z pasti je nejtěžší překonat samotu. Tady platí, že vdovci to mají daleko lehčí než vdovy. Ačkoli „muži nepláčou“, mají lidé větší tendenci vdovci pomáhat například v domácnosti, zatímco od ženy očekávají, že vše zvládne sama. „Vedlejším efektem je, že vdovec není tak často sám jako vdova. A to je klíčové,“ říká Julie Městková z občanského sdružení Život 90, které nabízí v Praze širokou paletu služeb pro seniory: „Muži také pomoc umí lépe přijímat, což zpětně motivuje lidi, aby jim pomohli.“ Dalším uzlem je fakt, že okolí neumí s vdovami dobře komunikovat a i ony samy se dostávají do izolace. „Najdenou hledáte nové přátele, protože máte pocit, že do staré party, s kterou jste s manželem třeba jezdili na dovolenou prostě už nepatříte,“ říká Julie Městková z vlastní zkušenosti. Před deseti lety její milovaný manžel po dlouhé nemoci zemřel. Cestu k nové životní etapě hledala dlouhých sedm let: „Pak jsem pochopila, že se musím spolehnout jen sama na sebe.“

Také pro překladatelku Danu byla největší ranou samota. Tříletý boj manžela s rakovinou byl pro rodinu velkou zátěží (ve stejné době chronicky onemocněla i jejich dcera) a smrt manžela sotva se držícího na nohou byla pro všechny úlevou. Přesto se nenaplnilo utěšování přátel, že „to bude dobrý“. Tíhu samoty Dana řeší pobytem v nákupních centrech, kde se prochází mezi cizími lidmi. I když úplně změnila image a tráví více času v kině nebo divadle (kam manžel nerad chodil), stále myslí na to, že si toho s manželem nestačili tolik říct. Tak alespoň dnes každému hned říká, co si myslí. „Dnes si také vážím obyčejných věcí a užívám si každý den,“ přiznává Dana.

Mimořádně nepříjemné je, když se na cestě z traumatu objevují zbytečné překážky. V tomto smyslu umějí své rozehrát třeba nepružné úřady a firmy. Po smrti manžela odpadl rodině Dany jeden příjem a rodina se dostala do finanční tísně. I když byl účet veden na oba manžele, banka jej na pokyn notáře kvůli dědickému řízení zablokovala a přestaly z něj odcházet všechny pravidelné platby na byt. Také na poště Daně nechtěli ani po předložení úmrtního listu vydat doporučené dopisy, které se týkaly celé rodiny, byly ale adresovány pouze na manžela. „Mobilní operátor odmítl zrušit manželovu smlouvu na telefon s odůvodněním, že je uzavřená na dva roky,“ říká překladatelka z Prahy.

Dana nakonec všechno našla na internetu (rady pro pozůstalé nabízí na svých stránkách například občanské sdružení Cesta domů). Podle sociální pracovnice z Cesty domů Lucie Přádové by se s lepší komunikací s pozůstalými mělo začít už v nemocnicích: „Smrt blízkého se dnes sděluje ve spěchu a vyzvednutí věcí po zemřelém je otázka pěti minut. Pozůstalí nemají čas položit otázky, které je v souvislosti se smrtí blízkého tíží a nikdo jim ani nedá kontakty třeba na hospicové poradny.“

Cesta k nápravě bude dlouhá. Etika a komunikace s pacienty se dnes sice na lékařských fakultách běžně učí, ale o skutečných prioritách svědčí fakt, že zatím figuruje pouze v roli okrajového předmětu.

Na téma ztráty životního partnera, přístupu k vdovám a vdovcům, i možností, jak se mohou pozůstalí se ztrátou blízkého člověka vyrovnat, můžete 14.1. od 12:00 diskutovat s psychoterapeutkou Dagmar Jančovou a psychiatričkou Valerií Štáfkovou z krizového centra v pražských Bohnicích. Své dotazy můžete pokládat již nyní.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte