Jenom čekala, kdy už to na nás spadne

Byl konec února loňského roku a tehdy dvaadvacetiletá Adéla, studentka pražské ekonomky, zrovna přijela na víkend do rodného Prostějova. Chystala se do sauny, když v televizi zahlédla, jak špatně dopadla schůzka Donalda Trumpa s Volodomyrem Zelenským – ukrajinský prezident bez jakékoli dohody Bílý dům předčasně opustil. „Ztuhla jsem, snad jsem ani nedýchala, chtělo se mi brečet,“ vzpomíná. Rychle pokračovala směr sauna, aby její rodiče neviděli, jak moc ji událost rozhodila. „Seděla jsem v tom horku a bylo mi hrozně,“ říká. Hlavou jí běžely katastrofické scénáře toho, jak by se situace ve světě mohla dál vyvíjet. „Říkala jsem si, že už ani nemá smysl žít, protože za chvíli tady budou lítat bomby. Každý den jsem čekala, kdy to na nás spadne.“

Adéla už od dospívání vášnivě sleduje politiku a světové dění. Na střední škole ji zasáhla pandemie, do toho s podobně naladěnými vrstevníky řešila domácí parlamentní volby. Když byla ve třeťáku, začala válka na Ukrajině. Tehdy ji ale uklidňovalo, že v Bílém domě je Joe Biden, a navíc cítila velkou sounáležitost a pocit, že může něco změnit – třeba se spolužáky uspořádala pro válečné uprchlíky sbírku. Situace se zlomila, když Donald Trump na sklonku roku 2024 vyhrál prezidentské volby a po čtyřleté přestávce se vrátil do úřadu. Od té doby začala sledovat geopolitiku denně. Prožívala to tak intenzivně, že jakákoli z jejího pohledu špatná zpráva jí způsobovala výrazný propad nálady – a ten největší právě dramatická schůzka Trumpa se Zelenským. 

Adéla sama sebe popisuje jako „velmi rodinný typ“. Má partnera, rozvětvené příbuzenstvo, rodiče, za nimiž často jezdí, a malé sourozence. Sama touží po dětech, ale zároveň si není jistá, zda je dobré je přivést do současného světa nebo zda něco její plány nenaruší. Nejvíce se bojí vypuknutí celosvětového konfliktu, toho, že by byli její blízcí v ohrožení, že by musela opustit zemi, na kterou je velmi fixovaná, nebo že by někdo z jejích blízkých musel dokonce bojovat. Její partner se přitom nedávno rozhodl, že vstoupí do aktivních záloh, aby případně „věděl, co dělat“. „Jsem samozřejmě ráda, ale zároveň doufám, že na to nikdy nedojde,“ přeje si. 

Obavy a psychickou nepohodu související se světovým děním Adéla rozhodně neprožívá sama. Výzkumníci (a koneckonců ani média) stále přesně nevědí, jak problém uchopit, ale v posledních měsících se v textech nebo na stránkách institucí zaměřujících se na duševní zdraví objevuje termín „geopolitická úzkost“. Hlavními zdroji těchto obav jsou kromě světové politiky a hrozby válečného konfliktu také postupující klimatická krize, překotný technologický vývoj a ekonomická nejistota. Někdy se všechny tyto faktory souhrnně označují termínem polykrize – pochází sice už ze sedmdesátých let minulého století, ale před několika lety jej začal znovu popularizovat americký historik Adam Tooze. „Problém přerůstá v krizi, pokud je pro nás náročné se s ním vyrovnat, a tím ohrožuje samotnou naši identitu. V polykrizi jsou jednotlivé šoky nesourodé, ale zároveň se vzájemně násobí tak, že celek je ještě více zdrcující než prostý součet jednotlivých částí. Někdy může mít člověk dokonce pocit, jako by ztrácel kontakt s realitou,“ shrnul badatel svůj pohled v roce 2022 pro Financial Times.