Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Přílohy

Vánoční kruh

52-formanek_n.jpg
52-formanek_n.jpg • Autor: Respekt

Šedivý cár igelitu s roztřepenými okraji se vlnil a současně rotoval asi třicet centimetrů nad chodníkem. Nepravidelné kruhy, elipsy, šustění, trhavý nebo plynule elastický pohyb. Na rohu Dlouhé ulice a Revoluční třídy přímo před Poštovní spořitelnou. Vítr však nefoukal. Zvláštní. Vánoční dekorace rozvěšené po sloupech a nad dveřmi obchodů visely nehybně jako okrasné štuky na fasádách okolních domů. Kabely, žárovky, halogeny, smrkové větvičky omotané barevnými řetězy. A šedivý cár igelitu se vlnil, nadzvedal, padal. Kolísavá síla a rozmary vzdušného víru ho neustále nutily do různě intenzivního dervišského tance.

Přesně jako tehdy. Už chtěl jít dál, když mu to proletělo hlavou. Rozhlédl se. Nedělní poloprázdná ulice. Od Štefánikova mostu se blížila tramvaj. Zvedl zrak do horních pater. Prázdná tmavá okna kanceláří. Někde matné závěsy, nevýrazné popelavě zbarvené záclony. Stála tam stařena. Nehybná, důstojná. Jako renesanční portrét zavěšený do okenního rámu. Nikde nikdo. Jen rozkmitaný šedivý cár igelitu s roztřepenými okraji, pár chodců a tramvaj, která už mizela na opačné straně Revoluční třídy. Ještě jeden pohled a zahnul do Dlouhé.

52-formanek_s.jpg
52-formanek_s.jpg • Autor: Respekt
„Musím na pár dnů odjet, promiň. Zavolám.“ Stálo na papírku v kuchyni na stole. Jinak byl byt prázdný, jedlička na balkoně zabalená do síťoviny, a on seděl v nočním rychlíku Paříž–Luchon na Slavkovském nádraží, batoh v přihrádce nad hlavou. Když ho tam položil, pocítil úlevu. Úlevu, že odjíždí, že to dokázal, odjet. Až se pozítří vrátí z Normandie, najde ten vzkaz, a nebude tušit, co se děje. Vánoce a on zmizel. Příbuzní, stromeček, husí játra, ústřice, bílé víno, srnčí ragú s celerovým pyré, červené víno, saláty, sýry, dezerty, koňak, řeči, hádky, dárky, polibky, slzy. A on jede pryč.

Soupravou to vskutku cuklo a vlak pomalu vyjel z medově žlutého světla nádražní haly do zimní tmy. Nebude tušit, co se děje. Zavolá? Uvidíme. Proč se hádat i o Vánocích. Možná až po svátcích. Lucien do telefonu přece říkal, teď hlavně přijeď a pak něco vymyslíme. Lucien, jeho první dlouholetý šéf a tenkrát i majitel menší pařížské firmy. Lucien, který se představoval slovy, nejsem Francouz, ale Bask, co se už brzy vrátí do Pyrenejí.

Rychlík letěl noční krajinou. Jako barevné světlušky z ní vyskakovaly vesnice a městečka s rozzářenými hvězdami a řetězy v ulicích, s rozblikanými stromečky v prázdných vestibulech venkovských nádraží. Pozoroval to netečně, apaticky, myšlenky soustředěné na představu její tváře.

Čte pořád dokola, pak přimhouří víčka, zapálí si cigaretu, zmačkaný papír hodí do koše, a když vydechne oblak kouře, vtáhne rty do sebe, až to vypadá, jako by měla zevnitř sešitá ústa. Nikdy mu to nepromine. Zmizet na Vánoce. Nedodržet zvyky, rituály. Stromeček, ústřice, saláty, víno, řeči o životní mizerii u plného stolu, hádky o politice, dárky a polibky. Do smrti bude v sobě nosit výčitku. Ale co bude do smrti?

Teprve když kousek před Orléansem spatřil na obzoru temnou siluetu rozlehlého stavení, představy potlačil podivný pocit, že už to jednou viděl. Noční vlak, kupé bez cestujících, sedící postava, záblesky světel za okny a náhle velký opuštěný dům. Atmosféra jako z obrazu Noc, napadlo ho a uviděl reprodukci Munchova díla v knihovně nad svým pracovním stolem, odkud lze skrze prosklené dveře zahlédnout i část balkonu. Balkonu, kde se teď krčí do síťoviny zabalená jedlička.

„Ráno vystoupíš v St. Gaudens. Naproti nádraží je kavárna, můžeš tam odsud zavolat a počkat tam, než pro tebe přijedu. Ke mně je to ještě přes deset kilometrů stoupání do hor,“ odbyl Lucien jeho námitky, že do vesnice přijde pěšky. „Hlavně se ozvi, až tam budeš. Možná si potřebuješ jenom odpočinout, tak si s tím teď nelam hlavu. Třeba něco vymyslíme.“ Slyšel Lucienova slova, když mu za Orléansem červenolící průvodčí sdělil, v kolik hodin vlak dorazí do St. Gaudens. Pak mužík s kulatým bříškem zkontroloval jízdenku, usmál se a prohodil: „Vánoce v Pyrenejích nejsou špatné.“ Trhl sebou. Rozuměl přece v Pyrenejích, a přesto mu v hlavě doznívalo, Vánoce v Paříži nejsou…

A zase ten vtíravý pocit, že už to kdysi slyšel, ve stejné situaci. Chlapík v uniformě zatáhl pojízdné dveře a zmizel v uličce. Ještě se vrátí a udělá to gesto. Sotva se ta myšlenka odněkud vynořila, dveře opět zavrzaly a skrze tlusté brýle mžoural do kupé průvodčí. „Nechcete, abych vás před St. Gaudens probudil?“„Děkuji, nebudu spát.“ „Hm, tak jo.“ Kulaté bříško se otočilo a do tmavého okna na chodbičce průvodčí vyplázl jazyk. Bylo to vidět jako v zrcadle. Zimomřivě se oklepal. Vlak svištěl nocí směrem na Poitiers. Čas od času skulinou v mracích prosvitlo měsíční světlo a do černé Loiry vpletlo klikatou stříbrnou hřivnu. Nebudu spát. Hm, tak jo. Usnul.

Zastavil se na Haštalském náměstí. Před kostelem si sedl na lavičku. Nebyla zima a tak chvíli pozoroval protější francouzskou restauraci Chez Marcel. Mraky se roztrhly a vysvitlo bledé zubaté slunce. Přivřel oči. „Já to věděl, že budete spát.“ Uslyšel zdálky hlas. Ve dveřích stál průvodčí a usmíval se. Za oknem kalné svítání, obrysy stromů na svazích, vlak projížděl údolím. Protáhl ztuhlé klouby a ucítil pachuť v ústech. „Díky.“ „Není zač, za chvíli jsme v St. Gaudens.“ Chlapík cvrnknul ukazováčkem do kšiltu služební čepice a odkráčel po směru jízdy. V tom okamžiku se mu vybavil útržek snu. Stojí na balkoně, nervózně kouří a volá na něj. Z chodníku se k ní otočí. Ona něco říká, volá, křičí. Není jí ale rozumět. Jen němá artikulace rtů v oblacích kouře. A on jde, odchází, nasedá do vlaku, jede někam nocí…

Souprava začala brzdit. Když vystoupil z vagonu, bodl ho do plic studený vzduch. Mrazivý závan ledu a sněhu z okolních hor. Po bílé nadílce totiž nebylo na nádraží ani památky. Uslyšel kňouravý dětský pláč. Otočil se, právě když ho míjeli mladý muž se ženou. Nesla zavazadla, partner svíral v náručí rozespalého malého kluka. Bradu měl opřenou o otcovo rameno. Po tváři mu stékalo několik slz. Sledoval trojici, jak se vzdaluje a současně blíží k postavě, která je podle mávání čekala u východu. 

„Tak si to v Pyrenejích užijte, "zaslechl do bouchnutí dveří známý hlas a vlak se pomalu rozjížděl. Vyšel před nádraží na malé náměstí. Na parkovišti stálo taxi, cestující z ranního expresu se rozcházeli nebo odjížděli auty. Za chvíli zůstal sám. Už se chtěl vydat na protější stranu, ale jeho pozornost upoutalo něco mezi dvěma lavičkami. Asi třicet centimetrů nad chodníkem se tam vlnil a vzduchem kroužil šedivý cár igelitu s roztřepenými okraji. Nepravidelné kruhy, elipsy, šustění, trhavý nebo plynule elastický pohyb. Vítr však nefoukal. Zvláštní. Vánoční dekorace rozvěšené po sloupech a nad dveřmi obchodů visely nehybně jako okrasné štuky na fasádách domů.

Náhle ucítil, že ho někdo upřeně pozoruje. Rozhlédl se. Náměstí bylo prázdné. Nikde nikdo. Zvedl zrak do horních pater domů. Většinou zavřené okenice. Bylo časné ráno. Někde za mraky vyšlo slunce. Naproti v prvním patře nad rozsvícenou kavárnou však v okně stála stará žena. Šedivé vlasy, vrásčitý obličej, noční košile. Nehybná, důstojná. Jako matný renesanční portrét zavěšený do okenního rámu. Nedívala se, zírala. A jak šel s batohem v ruce přes náměstíčko ke kavárně, pomalu užasle otvírala ústa.

Vstal z lavičky, obešel kostel a Řásnovkou zvolna zamířil zpět na Revoluční. Pohledem ohmatával kamennou dlažbu, do zvuku vlastních kroků poslouchal dávný příběh z městečka v Pyrenejích. „Naposled jsem ho viděl, jak jde přes náměstí. Ani jednou se neotočil. Říkal, že jde jen pro stromeček, že se za chvilku vrátí. Máti byla v lokálu, já šel nahoru k sobě do pokoje a vidím ho tím samým oknem, kterým viděla ona vás, jak jde s batohem k nádraží a od Luchonu přijíždí večerní vlak do Paříže. Zůstali jsme sami, nikdy se už neozval. Máma se z toho taky nikdy nevzpamatovala. Nakonec si namluvila, že prý odjel jen na pár dnů pryč, zavolá, a pak se vrátí. Jak zestárla, tak tomu úplně propadla. Každý den ráno stojí v okně, čeká na vlak od Paříže, vyhlíží ho.“ Majitel podniku Café de la Gare smutně pokrčil rameny a dolil víno do skleniček.

„Takhle se to přece nedělá. Když už máte někoho plné zuby, máte mu to říct a ne utéct jako zloděj. A ještě k tomu na Vánoce,“ dodal po chvilce ticha.

„Třeba to udělal právě proto, že už dál nemohl, nechtěl hrát nějakou vánoční idylku.“

„Při tak důležitém rozhodnutí musíte přece myslet i na druhé. Poznamenal tím život dvěma lidem až do smrti. Myslíte si, že od té doby můžeme v klidu slavit Vánoce třeba jako vy? Viděl jste, jak matka vyváděla, když uviděla člověkav otcově tehdejším věku s tmavými vlasy a batohem přes rameno? Ne ne ne, takhle se to nemá dělat.“

„Ale jak, když chcete někoho opustit a máte strach, že nevydržíte jeho pohled, výčitky?“

Majitel kavárny se na něj podíval a zase pokrčil rameny. „Já žiju celý život s matkou, mě se neptejte.“ Zaslechl v jeho hlase trpkost a ironii. V tom si uvědomil, že ještě nezavolal Lucienovi. Rychle to vyřídil několika omluvnými větami.

Až do smrti. Ale co bude do smrti? Pomyslil si, když vyšel na Revoluční a zamířil k Poštovní spořitelně. Ani ve snu by ho nenapadlo, když tenkrát seděl v nočním rychlíku Paříž–Luchon na Slavkovském nádraží, že se dalším nočním vlakem vrátí zpátky. Byl proto u papírku v kuchyni ještě dřív, než přijela z Normandie. Pak se hned pohádali, že není nazdobená jedlička a proč nebral telefony.

Přišel na roh Dlouhé ulice. Šedivý cár igelitu s roztřepenými okraji byl částečně omotaný okolo semaforu, volný zbytek visel zplihle dolů jako mrtvý had. Rozhlédl se. Nedělní poloprázdná ulice. Od Štefánikova mostu se zase blížila tramvaj. Zvedl zrak do horních pater. Prázdná tmavá okna kanceláří. Někde matné závěsy, nevýrazné popelavě šedé záclony.

Dva roky nato ho opustila. Pár dnů před Vánocemi. Všechno prodal a našel si práci v cizině. Na Štědrý den pravidelně telefonuje do Café de la Gare. Stará žena prý pořád postává u okna v prvním patře a pozoruje pasažéry z ranního pařížského rychlíku. Až do smrti.

Co bude. Smutek a naděje, zklamání a sny, životní mizerie u plného stolu, hádky, polibky a čas od času úleva. Podíval se do tmavého skla výlohy Poštovní spořitelny a vyplázl na sebe jazyk.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte