Nedávno se v Praze konala konference o firemní společenské zodpovědnosti. Jde o jeden z hlavních výhonků na širším kmeni podobných koncepcí, které můžeme vysledovat od cechovních pokladen renesančních cechů přes podpůrné spolky odborových hnutí až po současné sledování ekologických stop či principu „fair trade“. Většina nadnárodních firem má svůj kodex společenské odpovědnosti, který obvykle říká, že firma nepředraží výrobek, nevnutí zákazníkovi, co nepotřebuje, dbá o životní prostředí, šetří energií a neodebírá zboží od pochybných společností.
Proces rozšiřování zodpovědnosti začíná u vlastních zaměstnanců, vede do širšího okolí firmy a posléze se rozšiřuje na lokální komunity i vzdálené dodavatele na jiných kontinentech. V podstatě kopíruje středověkou či pozdně antickou koncepci lásky. Ta začíná prvním stupněm – eros, kdy se jedná jenom o partnera, pokračuje druhým stupněm filia směřujícím k dětem a dětem přátel a končí v agapé, tedy rozšířené citlivosti k zemi, zvířatům a posléze k Bohu.
Nositeli společenské zodpovědnosti byly vždy zejména církve a její princip je obzvlášť silně vtištěn do judaismu a islámu, tedy náboženství, jež vyznávají komunity permanentně ohrožené nepřáteli, chudobou a pouští. V židovském prostředí se setkáváme se sedmiletými periodami odpouštění dluhů nebo s institucí proroků, rabínů či cadiků. Jde o sloupy, pilíře společnosti, která přežívá právě díky tomu, že rozumí své situaci a umí jednat. V islámu se jedná o společné modlitby a podporu chudých, v buddhismu o štěstí všech bytostí a podobně.
V tomto pojetí je společenská zodpovědnost principem, který impregnuje základy naší civilizace, ale zároveň často selhává v době krizí i blahobytu. V současném světě slábne jak role církví i státu, tradičních garantů společenské zodpovědnosti, kterou – nemá-li tento svět upadnout tak jako téměř všechny předcházející civilizace – je zapotřebí přenášet zpět na lidi, firmy a spolky.
Více než polovinu účastníků pražské konference tvořily mladší ženy a téměř zde scházeli starší lidé. Měl jsem pocit, že se dívám do tváře postkrizového světa, kdy v mladých rukách spočívá jako kdysi v časech Jane Jacobsové, Betty Friedanové či Rachel Carsonové pořádný kus péče o svět. Napadlo mě, že světu by možná bylo lépe, kdyby někdo politicky korektně nařídil, že nejméně 50 procent investičních bankéřů musí být ženy.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
