Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Dovolená v gulagu

tema01_R48_2009_n.jpg
tema01_R48_2009_n.jpg • Autor: Respekt

Skupina Čechů se letos v létě vypravila do míst, kde Stalinův režim věznil desítky tisíc lidí. Po smrti diktátora zůstaly pracovní lágry opuštěné v hluboké sibiřské tajze. Přežívají prakticky v původním stavu a během půlstoletí je navštívilo jen minimum lidí. Tady je zpráva o české expedici do krajiny duchů.

tema01_R48_2009_s.jpg
tema01_R48_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Všechno to začalo někdy v únoru letošního roku, kdy mě při prohlížení zapadlých sibiřských končin na Google Earth mimoděk napadlo zkusit najít zbytky transpolární železnice Salechard–Igarka. Sovětský represivní systém mě zajímá už několik let. Studoval jsem rusistiku a rád se toulám po odlehlých končinách Ruska. Trať, kterou jsem na monitoru hledal, se stavěla v letech 1947–1953 na přímý rozkaz Stalina a měla spojit řeky Jenisej a Ob. V neobydlených polárních oblastech budovali železnici především vězni gulagů, podle některých odhadů jich tu pracovalo až sto tisíc.

Dlouhé minuty jsem na monitoru projížděl pustou oblast u polárního kruhu na levém břehu Jeniseje, až jsem v nekonečné ploše neobydlené tundry a tajgy náhle spatřil jasnou stopu lidské činnosti – tenounkou nitku proplétající se mezi jezírky a močály. Při bližším zobrazení jsem se ujistil, že se jedná o zbytky železničního náspu. Každých 5–10 kilometrů byl na fotomapě patrný shluk několika budov, vždy v pravidelném rozestavění na čtvercové ploše. Bylo mi jasné, že se dívám na vězeňské lágry.

Jsou jich tam desítky. Přišlo mi neskutečné, že ještě půl století po Stalinově smrti někde v hloubi tajgy stojí nedotčené pracovní tábory gulagu. Jako tiché, ale naléhavé připomínky šíleného mechanismu, který znamenal smrt více než milionu lidí. Jak to v nich vypadá, kdo v nich žil a v jakém stavu jsou dnes? Kromě několika obecných zmínek jsem v literatuře ani na webu o lágrech podél transpolární železnice nenašel prakticky nic.

Budeš se tam muset vypravit sám, napadlo mě v jeden okamžik. Šílená myšlenka, nejdřív jsem ji zavrhl, ale ona se neodbytně vracela. A tak bylo o cíli mé letošní dovolené rozhodnuto. Jen by to chtělo vzít ještě pár lidí s sebou, někoho, kdo by mi pomohl zbytky lágrů a železnice pořádně zdokumentovat. Zpočátku jsem byl skeptický – kdo by mohl mít zájem jet se nechat sežrat v létě od komárů do gulagu... Ale kupodivu se pár takových našlo. Marta, která se chystá točit film o vězněné ruské básnířce. Šimon a Lukáš – filmaři, kteří o naší cestě natočí dokument. Lékař Jarda a dva Martinové – jeden studuje historii a zabývá se zakreslováním budov, druhý se vyzná v přežití v divočině jako málokdo.

Pohromadě se všichni poprvé scházíme až v Krasnojarsku, předtím jsme se vzájemně prakticky neznali. Už po pár minutách mám pocit, že lepší partu bych jen stěží dal dohromady. Snad je to dobré znamení.

tema08_R48_2009_s.jpg
tema08_R48_2009_s.jpg • Autor: Respekt
S báťuškou nejsou žerty
Dostat se do končin, na které mě upozornily satelitní snímky Googlu, není jen tak. Nejprve musíme letadlem do Krasnojarsku, poté téměř dva tisíce kilometrů parníkem po Jeniseji a ještě nejsme u cíle. Poslední úsek cesty budeme muset zdolat na malém rybářském člunu.

Plavba parníkem trvá čtyři dny. Řeka přibírá přítoky a každým dnem se rozšiřuje. Tady na severu má až pět kilometrů. Břehy nabízejí jednotvárný obraz tajgy, nekonečné kilometry nízkých lesů. Jen jednou dvakrát za den parník zastaví u vesnice na břehu, kupujeme si od místních na břehu ryby, brambory a okurky.

Doplouváme do Igarky, sedmitisícového panelového městečka a centra zdejší oblasti o rozloze České republiky. Právě Igarka měla být cílovou stanicí plánované železnice, dalšího z řady megalomanských Stalinových nápadů. Trať dlouhá 1200 kilometrů vedla polární pustinou a vyžádala si stovky životů z řad převážně nevinných vězňů gulagu. Její zbytečnost potvrzuje chvatné rozhodnutí nového vedení Sovětského svazu, které pár týdnů po Stalinově smrti rozhodlo o likvidaci rozestavěné železnice.

Pátráme, jak obtížné bude zbytky lágrů najít, a v místním muzeu nás varují – násep zaniklé trati, po němž se ze zaniklé osady Jermakovo vzdálené sto kilometrů odsud dá vydat do nitra tajgy, je již prakticky neprůchodný. V 90. letech po něm prošlo několik expedic, ta poslední se po něm vydala před čtyřmi lety.

Máme štěstí – v Igarce zrovna pobývá rybář Alexandr Kazancev. Ten je dnes jediným obyvatelem Jermakova, kdysi 15tisícového hlavního města budované železnice. Alexandr nakupuje zásoby pro své pomocníky. Padesátiletý chlap, kterého od pohledu jen tak něco nezaskočí. Typický Sibiřan, trochu odměřený, zvyklý spoléhat se sám na sebe, ale co slíbí, to platí. „Ubytuju vás, ukážu vám kam jít a na ryby vás taky vezmu,“ říká poté, co ho seznamujeme s našimi plány. Pak si říká o částku, ze které se nám protočí panenky. Je si evidentně vědom toho, že pro nás představuje jedinou možnost, jak se k lágrům a železnici dostat. Po dramatickém smlouvání o ceně (zaplatili jsme nakonec zhruba 30 tisíc korun) se druhý den večer scházíme v přístavu a nasedáme do přeplněných loděk.

tema05_R48_2009_s.jpg
tema05_R48_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Jenisej je jako zrcadlo, jediná vlnka nečeří hladinu. Slunce se líně blíží k horizontu a ohromné prostory řeky hrají všemi odstíny pastelových barev. Polární západy jsou fascinující podívanou. „Takhle klidný Jenisej jsem letos ještě nezažil,“ říká po chvíli mlčení Kazancev. Plavba na jedné lodi sbližuje. Otvíráme na dlouhou dobu poslední láhev piva, on se však odmítá napít. „S báťuškou Jenisejem nejsou žerty, je třeba si ho vážit a vykat si s ním.“ Chápu. Na každou stranu jsou to dva kilometry ke břehu, k tomu silný proud a víry. Každý rok si Jenisej vezme řadu životů, prý jsou to oběti za to, jak moc důležitá je řeka pro všechny, kteří kolem ní bydlí.
Jermakovo, kam jsme nakonec bez potíží dopluli, zažilo svůj rozkvět počátkem 50. let. Tehdy bylo městem s dvoupatrovými domy, školou, nemocnicí a veškerou infrastrukturou. Žili v něm vyhnanci (bývalí vězni) a civilní zaměstnanci železnice. Byl zde i velký lágr a ředitelství železniční stavby. Dnes je město tak zarostlé, že není prakticky nic vidět. Stěží rozeznáváme bývalé ulice. Město duchů. Tisíce lidí zde strávily produktivní věk svých životů jen z rozmaru jednoho šílence v čele státu.

tema02_R48_2009_s.jpg
tema02_R48_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Zvláštní pocit
Bydlí tu už jenom rybář Kazancev. V zimě v těchto končinách klesá teplota až na 50 stupňů pod nulou, během krátkého léta se bažinatá tajga mění v komáří peklo. Podle Kazanceva je to ale i výhoda. „Aspoň se tu jen tak někdo dobrovolně neusadí. Žil jsem dřív na jihu u Krasnodaru, měl jsem dům, ale na každém kilometru nějaký soused. Tady je klid.“

Žije tu už skoro dvacet let. A že kousek za domem na břehu má ohromné ruiny gulagu? „Ten pocit je někdy zvláštní,“ přiznává, „ale narodili se tu moji rodiče, ještě když město stálo. Mám pocit, že sem patřím, nemyslím si, že bych rušil ducha tohoto místa.“ Lágrům se proto nevyhýbá – když nedávno rozebíral prkna v jednom z baráků (potřeboval je na stavbu svého příbytku), našel za trámem tajný deníček některého z muklů. Mezi rozmazanými stránkami se v něm dají například přečíst věty o násilí páchaném dozorci na vězních. Co s takovým nálezem? Kazancev si ho zatím nechává u sebe na poličce mezi puškou a lahví samohonky...

Po dvou dnech strávených na břehu Jeniseje konečně vyrážíme na cestu po bývalém náspu, který by nás měl zavést k opuštěným táborům v hlubinách tajgy. Je druhá polovina srpna, a přestože jsme na polárním kruhu, vedro je tu jak u nás v létě. Všichni nám v Igarce děkovali, že jsme přivezli z jihu krásné slunečné počasí, my ho však proklínáme. Slunce a bezvětří tady v tajze totiž znamená především ideální podmínky pro mušky, komáry a jinou létající havěť, rusky „gnus“. Jsou všude a nelze se před nimi schovat. V dlouhých rukávech, rukavicích a moskytiérách kolem obličeje je strašné vedro. Sundáš si něco z toho a brzy nestačíš počítat krvavé štípance.

tema10_R48_2009_s.jpg
tema10_R48_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Zvyknout se na to nedá.
Kromě komárů to ale zatím jde, násep se jeví jako zarostlá cesta lesem (koleje se až na výjimky nedochovaly), ovšem kvůli nestabilitě a pohybům věčně zmrzlé půdy je zvlněný jak horská dráha. Po necelých dvou kilometrech narážíme na první jasný pozůstatek železnice – parní lokomotivu typu „OV“. V první půlce 20. století takových po Rusku jezdily stovky, dnes je to unikátní kousek. Opuštěná lokomotiva, obrostlá trávou a keři v bezlidné pustině – nic nemůže absurditu monstrózní Stalinovy stavby vystihnout lépe.

Po několika hodinách chůze narážíme na jezírko, na jehož břehu jsou patrné zbytky jakési dřevěné konstrukce. Pokud mapa nelže, měli bychom být kousek od prvního lágru, táboru Barabanicha. Cítím jemné napětí, trochu mě mrazí a nedokážu se vyznat ve svých pocitech. Měl bych mít radost, že jsem se konečně dostal k hlavnímu cíli naší anabáze. Ale nemám. Copak se mohu radovat z objevu tak divného místa, jako je lágr gulagu? Co tady vlastně dělám? Ano, táhla mě sem zvědavost a snad i touha po dobrodružství, ale nebylo by lepší radši nechat tahle místa na pokoji?

Je skoro půlnoc, začíná polární soumrak. Představuji si malátné siluety vězňů tahajících v padesátistupňovém mrazu dřevo do svých baráků a s postupující temnotou jsou černější i mé myšlenky. Teď do lágru nepůjdeme, ráno je moudřejší večera, říkáme si nakonec. Jsem unavený a naštěstí brzo usínám.

tema16_R48_2009_s.jpg
tema16_R48_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Pro zdraví pracujících
Ráno mám pocit, že prší. To ale jen do stanu naráží hmyz. Vylézt ze stanu vyžaduje velkou dávku sebezapření. Nandáváme „nakomárniky“ (jak Rusové trefně říkají klobouku s moskytiérou) a vyrážíme do „našeho“ prvního lágru, v němž strávíme celý den až do pozdního večera.

V táboře Barabanicha žilo na tisíc vězňů. Kdysi přehledný shluk jednotných budov na ploše 300x250 metrů je nyní neuvěřitelně zarostlý, většina domů má propadlou střechu. Občas si musíme cestu mezi baráky prosekávat mačetou. V každé z místností vězeňského baráku jsou podél stěn dvoupatrové palandy, odhadem pro 40 lidí. Uprostřed malá kamínka, která už od pohledu nemohla vytopit v krutých polárních mrazech celou místnost. Některé palandy jsou i po 56 letech neuvěřitelně zachovalé, na podlaze se ještě válí koště, někde i válenka nebo vězeňská čepice. V předsíňce baráků jsou háčky na oblečení a sudy na převařenou vodu. Je vidět, že tábor byl opuštěn opravdu narychlo. Na dveřích jednoho z baráků čteme vybledlý nápis potvrzující dokumenty o ukončení stavby železnice krátce po Stalinově smrti: „21. květen 1953 byl den osvobození pro 200 lidí!“

Včerejší rozpačité pocity o smyslu cesty jsou pryč. Jsem si jistý, že tohle stojí za to zaznamenat. Gulag byl strašný systém organizované zvůle, potvrzení komunistické zločinnosti, a to je potřeba pořád připomínat. Pokud někdo pochybuje, tady je důkaz, stačí se rozhlédnout.

Lukáš se Šimonem točí záběry pro svůj film, oba Martinové se věnují přesnému zakreslování vybraných budov pro trojrozměrný model – plánujeme později vytvořit počítačový model lágru. Ostatní prozkoumáváme barák po baráku a necháváme se překvapovat povalujícími se předměty. Není jich mnoho, ale některé z nich nás udivují. Rozstříhaná mapa Evropy. Knoflík od uniformy. Krabička od zápalek značky Sob. V táborové nemocnici nalézáme skleněné ampulky od léků, krabičky od vitaminů, papírky s nápisem „Pro zdraví pracujících“.

Je to zvláštní, navzdory zachovalosti jako by tu chyběla autentická atmosféra. Čekal jsem, že při prolézání lágru se budu cítit přinejmenším trochu stísněně, ale příliš emotivně to na mě nepůsobí. Jen si nedokážu vysvětlit proč. Buď si už vše vzala zpátky tajga a hustý porost pomalu při zarůstání odstranil zbytky lidské atmosféry. Anebo jsou tím důvodem chybějící cedulky, které by návštěvníka upozorňovaly na to, jaká zvěrstva se kde odehrála. V Osvětimi nebo Terezíně přesně každý ví, co se kde dělo, tady nevíš nic, a proto nic necítíš...

tema12_R48_2009_s.jpg
tema12_R48_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Zničili toho dost
Nad vchody některých baráků jsou dokonce vyřezávané ornamenty, vnitřky budov zdobí ornamenty vymalované válečkem. To jsem nečekal, působí to tak nějak – lidsky. Jak se shodují pamětníci, životní podmínky vězňů tady byly ve srovnání s tábory 30. a 40. let opravdu trochu lepší. Absolutní prioritou už nebyla likvidace nepřátel lidu, ale sama stavba železnice.

„Pracoval jsem v administrativní brigádě, a to je velký rozdíl ve srovnání s brigádami, které pracovaly na trati,“ píše ve vzpomínkách vydaných v Igarce v malém nákladu jeden z bývalých vězňů Sergo Lominadze. „Pracovat venku na trase, za stejnou normu jídla, v podmínkách toho strašného mrazu – půl roku, maximálně rok to může člověk vydržet. Proto ten, kdo zůstal naživu, musel práci nějak ,flákat‘. Dostat se do nemocnice, například. Zkrátka, na společných pracích to bylo moc těžké, a to přesto, že tato stavba ve srovnání s jinými, alespoň dle mých zkušeností, neměla takový vyhlazovací charakter.“ Otvírám dvířka od kamen na chodbičce v baráku dozorců. Uvnitř je spousta nespálených papírů. Vytahuji je na světlo a nestačím žasnout: dopis čísi manželky, písmo je skvěle čitelné: „Skoro jsem ztratila zrak, nohy mě bolí a počasí je tu moc špatné, syrové. Dostávám 351 rublů, ale protože jsem sama, na jídlo to stačí. A když si potřebuju něco koupit, tak si odepřu jídlo nebo prodám něco nepotřebného. Tak žiju.“ Tabulka zápočtů práce pro jednotlivé vězně. Dětská kresbička. Papirosy. Dopisy zabavené vězňům.

A listy plné básní. Dvě hustě popsané stránky končí verši: „Za tvé špatné skutky / nepřítel tě ocení / Za tvou hrdost a charakter / žádného štěstí není.“ Na konci listu pak stojí větička „Tyto verše jsou věnovány památce na dny těžkých prožitků v centrální táborové nemocnici. 9. září 1951.“ Kdo to psal? Jak skončil? Jako kdybych nálezem v kamnech zapnul zvuk k němému filmu. Rázem přede mnou začaly ožívat útržky příběhů, představuji si vězně trpící v nemocnici, dozorce vyhazující krabičky od papiros a radost, s jakou ti lidé tato místa opouštěli, když ani nestačili spálit to, co v rychlosti naházeli do kamen.

Ale co s tím? Přece nenecháme tyto písemnosti v kamnech. Střecha baráku se může provalit již tuto zimu, a další návštěvníci sem zavítají bůhví za kolik let, pokud vůbec. Ne, bereme vše s sebou, dokumentujeme místo nálezu a rozhodujeme se vše převést do elektronické podoby a poté předat muzeu věčně zmrzlé půdy v Igarce. Mrtvá trať totiž tvoří jednu z jeho expozic – tři místnosti s vitrínami, maketou vězeňských paland, fotografiemi a dokumenty.

tema11_R48_2009_s.jpg
tema11_R48_2009_s.jpg • Autor: Respekt
„Předměty nalezené v táborech a na trati jsou předměty historickými. A jako takové patří buď do samého lágru, nebo do muzea,“ říkala nám před pár dny rezolutně ředitelka muzea Maria Mišečkinová, ačkoli dobře věděla, že málokdo v kraji něco takového respektuje. S Marií jsme v Igarce strávili dva dny. Navzdory stále uzavřeným archivům a lhostejnosti úřadů i běžných obyvatel se téhle entuziastické dámě podařilo shromáždit řadu materiálů o železnici, dokumentů a vzpomínek pamětníků. Jenže možnosti igarského muzea jsou velmi omezené, železnice začíná ve sto kilometrů vzdáleném Jermakovu, tedy v místech, kam je i pro obyvatele Igarky velmi obtížné se dostat.

A tak je proti rozebírání a vyvážení předmětů z nejsnáze dostupných míst muzeum v Igarce prakticky bezmocné. Ještě před čtyřmi lety stály na břehu Jeniseje v Jermakovu dvě lokomotivy. Pak ale jednoho dne přijela nákladní loď s buldozerem a jeřáby, zaměstnanci firmy lokomotivy začali nakládat a vydali se hledat staré železo ve zbytcích města v tajze – za kovošrot se tehdy platily slušné peníze. Firma údajně jednala s posvěcením administrativy místní oblasti. Maria Mišečkinová zburcovala půl kraje. „Zničili toho na břehu v Jermakovu dost, ale dál už se o nic nepokusili,“ vyprávěla ředitelka. „Během devastace ty lidi pronásledovaly samé nepříjemnosti a poruchy techniky. Jeden z nich dokonce za nevyjasněných okolností zemřel. Sami říkali, že mají tíživý pocit, jako by tahali věci ze hřbitova. A měli vlastně pravdu, vždyť tady umíralo velké množství lidí a my ani nevíme, kde přesně jsou pohřbeni.“

tema13_R48_2009_s.jpg
tema13_R48_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Sami bez komárů
Na kraji lágru nalézáme malý domek, bytelně postavený srub, velmi slušně zachovalý. Vypadá zvenčí pěkně, ale mříže v miniaturních oknech dávají tušit, že to není obyčejný barák. Vcházíme dovnitř, je zde chladno. Podél stěny vede chodbička, ze které se vstupuje do čtyř oddělených místnůstek opatřených bytelnými železnými dveřmi s petlicí. Jsme v karceru neboli na samotce (oficiálně nazývané „trestný izolátor“), kam byli vězni posíláni na několik dní s minimálním přídělem potravy a vody za sebemenší provinění. „Ztratil jsi válenky nebo ti je někdo ukradl – hned putuješ do karceru. Nikdo nic nevyšetřoval. Komu je ukradli, ten šel sedět na samotku,“ píše ve svých vzpomínkách bývalý vězeň Vasilij Basovskij.

V celách samotky se ještě dnes povalují paraši, kýble, do nichž vězni vyměšovali. Trochu mě z toho mrazí, je to první místo, kde opravdu „něco“ cítím. Temnými kobkami se plíží atmosféra strachu a utrpení. Avšak nehledě na poněkud stísněný pocit, setrváváme v karceru dobrou hodinu. Díky chladu tu totiž nejsou komáři a mušky, což je v tento okamžik mnohem silnější argument než pieta před pochmurným místem. Snad nám bude prominuto.

„Útěky se trestaly tvrdě,“ vzpomíná dále Vasilij Basovskij. „Uprchlíka chytli, svlékli a nahého přivázali, dokud ho mušky a komáři nesežrali k smrti. Trvalo to jen dvě tři hodiny.“


tema17_R48_2009_s.jpg
tema17_R48_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Vlastní stopy
Třetí den vyrážíme dál po náspu. Doufáme, že najdeme ještě další lágry. Ráno nám ale zkolabovala GPS, budeme se muset spolehnout na starý dobrý kompas a držet se náspu. Jenže po pár hodinách chůze uhnout musíme, chceme totiž dojít k „tajnému“ lágru, který stojí necelý kilometr stranou od bývalé železnice. „Tajným“ nazývá tento tábor rybář Kazancev, protože není zanesen ani v podrobné mapě (samozřejmě také tajné), kterou získal kdysi od geologické expedice výměnou za zásoby lihu. Na fotomapě z Googlu je poměrně dobře vidět, dokonce je matně zřetelný i spojovací průsek vedoucí od náspu. Něco jiného než sedět nad mapou doma u počítače je ale stát vprostřed tajgy a držet pomuchlaný vytištěný papír, pokrytý zabitými komáry, a marně hledat jakýkoli záchytný bod. Tajga kolem náspu je všude stejná, zarostlá a nepřehledná, dohled jen pár metrů do strany. Není čeho se chytit.

Podle kompasu zjišťuji směr náspu a srovnávám ho s mapou. Nakonec se snažím zorientovat podle malého bažinatého jezírka – snad odpovídá tomu tmavému fleku na fotomapě. Vyrážíme tedy husím pochodem do strany a mačetou si klestíme cestu tajgou. Směr snad máme dobrý, protože za chvíli narážíme na zbytky elektrického vedení – to by mělo vést k táboru. Po půlhodině úmorného prodírání se mezi břízkami a modříny se konečně objevují ruiny jakéhosi baráku.

Každý z nás vyráží jiným směrem, a tak za chvíli se z hlubin tajgy ozývají výkřiky – „našel jsem barák!“, „ostnatý dráty, velký klubka na zemi!“, „tady je samotka!“. Za chvíli už ale nic neslyším, v objevitelské euforii jsem zašel moc daleko, až jsem se ocitl u jakési ruiny. Jak jsem ji obcházel, ztratil jsem orientaci a nedokážu odhadnout, z jakého směru jsem vlastně přišel. Na mé volání nikdo neodpovídá. A všude vůkol tajga s dohledem maximálně 5–10 metrů, olše, mlází, listy, vysoká tráva, neúnavný bzukot dotírajícího hmyzu a jinak úplné ticho... Hledám své vlastní stopy, abych se po nich vydal zpět. Jde to ztuha. Myslím na různé zkazky, které jsme si vyslechli na parníku. Třeba na tu o potměšilém duchu tajgy, který zbloudilého člověka záměrně vodí celé dny v kruhu uprostřed hlubokého lesa. Nejbližší vesnice je sto kilometrů, tam bych asi nedošel... Pak ale slyším hlasy ostatních, výborně! Rychle k nim a jako správný „načalnik“ vydat zákaz vzdalovat se od skupiny. V tomto lágru bychom se mohli ztratit velmi snadno. Je mimořádně nepřehledný a zarostlý. A opravdu je jiný.

tema07_R48_2009_s.jpg
tema07_R48_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Myslím na ducha tajgy
V barácích pro vězně jsou na rozdíl od zbylých lágrů v oknech i dveřích železné mříže (přestože utéct vlastně nebylo kam), kromě nezbytné samotky jsme objevili v táboře ještě jedno velké vězení, už s provalenou střechou. Vidím na ostatních, že se tu necítí moc dobře. Z mříží a železných dveří se na nás valí tíživá nálada. Na západním okraji lágru, hned vedle nevelkého močálu, stojí zachovalá strážní věž, dá se dokonce vylézt nahoru.

Není pochyb, jsme v trestném táboře vybudovaném v roce 1951. „Jednoho dne nás eskortovali do trestného lágru. Kromě zlodějů mezi námi bylo na čtyřicet politických s tresty 25 let,“ vzpomíná na tohle místo v nedávno vydané knize vzpomínek bývalý mukl Alexandr Snovskij. „Tábor působil deprimujícím dojmem. Hned nás seřadili na centrální plac a začali číst: ‚Za organizaci a pokus o útěk se odsuzují k zastřelení‘ a následoval seznam několika jmen.“ Snovskij se dostal do trestné brigády v lomu. „Lopaty jsme neměli, museli jsme krumpáči rozbíjet zmrzlou zeminu. Pracovali jsme bez přestávky, jídlo nám do lomu nevozili. Cítil jsem, že dodělávám.“ Život Snovskému zachránilo přeřazení do brigády ke střelmistrům.

V trestném lágru trávíme jen pár hodin, není nám tu moc příjemně. Ještě dokresluji plánek tábora a dokumentuji místa nálezu několika předmětů, které jsem se rozhodl vzít s sebou – plechový hrneček, lžíci a muklovský cedník – plechová miska proděravěná po většině povrchu nejspíš nějakým hřebíkem.

Ještě večer dorážíme k říčce a rozbíjíme tábor na zbytcích náspu u sedmdesátimetrového rozpadajícího se mostu, který měl sloužit železnici. Díky říčce máme dostatek vody, rozděláváme tři ohně (jako dymokury proti komárům), vaříme pohanku s nasbíranými houbami a stavíme stany.

Přemýšlím, co s nálezy z lágrů. Nevím proč, ale nechci je mít u sebe ve stanu. Stejně tak jsem si nedokázal jasně vysvětlit, proč jsem nakonec s sebou nevzal z trestného lágru muklovskou čepici. Přišla mi zkrátka jako příliš osobní předmět – kdoví kolik hrůz prožila někomu na hlavě. Že bych začínal být pověrčivý? Tajga je k tomu ideální místo, po několika dnech hlubokého klidu má člověk najednou prostor na myšlenky, které ve městě zůstávají uloženy kdesi v hlubinách nevědomí.

Myslím na duchy tajgy i na záhadná úmrtí těch, kdo odtud vyváželi lokomotivy. Čert ví, co je na tom pravdy. Už posté si opakuji, že jsme sem nepřijeli s cílem vyplundrovat lágry. Naopak, o těchto lágrech se musí dozvědět co nejvíc lidí a my pro to uděláme maximum. Předměty, které bereme s sebou, dáme do muzea, ať je může vidět i někdo jiný než pár šílenců v tajze.

Jak to, že všichni znají jména Osvětim, Buchenwald, Treblinka? A proč téměř nikomu nic neřekne Jermakovo, Pečora, Butygyčag? Proč se do bývalých německých koncentráků jezdí jako do muzeí, a tady dělají místní vše pro to, aby z táborů nic nezbylo? Byl snad celý sovětský systém lágrů méně zrůdný? Bavíme se o tom u ohně, probíráme vše pořád dokola. Ale ty papíry z kamen a další věci stejně radši zůstanou pěkně venku před stanem.

Sibir_gulag_mapa_R48_s.jpg
Sibir_gulag_mapa_R48_s.jpg • Autor: Respekt
Tak už to tu chodí
Zbytky železnice se touto pustinou táhnou na tisíc kilometrů daleko. Každých minimálně 10 kilometrů byl jeden pracovní tábor. V tajze a tundře směrem odsud na západ je tedy přes sto zapomenutých lágrů... Hodně lidí nám říkalo, že vlastně není důvod vidět víc táborů, protože jsou všechny stejné. Není to pravda, viděli jsme tři a každý je jiný.

Týden v divočině uplynul jako voda. Do Prahy je odtud ale ještě hodně dlouhá cesta. Zrána vyrážíme z Jermakova opět na dvou člunech. Hladina řeky je neklidná, loďka sebou prudce škube při nárazech do vln. Zatínám zuby, abych se nekousl do jazyka. Kazancev připlouvá k izbušce na protějším břehu a dává poslední sbohem rybáři, který tu občas přebýval. „Vypadl z loďky a utopil se, před pár dny, když jste byli v tajze. Tak už to tu chodí...“.

Přemýšlím, jak zpracovat vše, co jsme tu viděli. Minimálně bychom měli vytvořit speciální webové stránky dokumentující toto svérázné muzeum stalinismu pod širým nebem. Uvidíme, jak dopadne film, co natáčel Šimon s Lukášem. A možná by stálo za to jít trochu dál. Propojit naši bezprostřední zkušenost s prací historiků, zasadit ji do kontextu s vydanou literaturou o lágrech a vzpomínkami pamětníků... Snad se k tomu přes zimu dostanu.

MRTVÁ TRAŤ
Železnice Salechard–Igarka měla spojovat Jenisej s Obem v délce 1200 kilometrů. Takzvaná Transpolární magistrála vedla neobydlenými končinami podél severního polárního kruhu. Stavěla se v letech 1947–1953 na přímý Stalinův rozkaz a jako hlavní pracovní síla zde byli využiti, tak jako na většině tehdejších staveb v Sovětském svazu, vězňové gulagu. O smyslu stavby se dodnes vedou dohady, znám byl nejspíš jen Stalinovi. Hovoří se o potřebě spojit oblast norilských bohatých nalezišť se zbytkem Ruska nebo poválečných plánech propojit USA a Sovětský svaz železnicí přes Sibiř a Čukotku.

Stavělo se narychlo. Průzkum terénu a plánování trati byly zahájeny současně s výstavbou, definitivní projekt železnice byl hotov až v roce 1952, tedy v době, kdy už více než polovina její trasy byla postavena. Do roku 1953 se podařilo pracovně zprovoznit přes 900 kilometrů železnice, v běžném provozu však nebyla nikdy. Necelé tři měsíce po Stalinově smrti rozhodlo nové vedení Sovětského svazu o její likvidaci.
Na rozdíl od jiných „velikých staveb socialismu“ zůstala železnice Salechard – Igarka navždy opuštěná. Díky naprosté odlehlosti těchto končin a chvatné likvidaci se tak dodnes zachovaly zbytky trati a přilehlé lágry ve stavu, v jakém byly opuštěny. Železnici se teď říká „mrtvá trať“. Je to vlastně autentické muzeum gulagu pod širým nebem. Jenomže bez návštěvníků...

Autor pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů.

Podrobný deník čtěte na www.gulag503.blogspot.com.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte