Jeho celoživotní osud prostředníka mezi kulturami, zejména mezi českou a německou, se tradičně vysvětluje tím, že pocházel z „utrakvistické“ pražské židovské rodiny – tedy takové, v níž se před první světovou válkou přálo shodně oběma hlavním zemským jazykům, češtině a němčině. Skutečnost byla trochu jiná: oba jazyky byly sice doma chápány jako potřebné, ale každý jinak. Čeština jako jazyk většiny, němčina jako jazyk odkazující ke kultuře vlivnější a významnější, než byla ta lokální.
Že se to u Eisnerů bralo právě takto, zdá se potvrzovat třeba volba škol, na které rodiče syna Pavla vyslali: po české reálce ho sice dali na pražskou univerzitu studovat mimo jiné slavistiku – ale v němčině. Ještě na konci první světové války Eisner v korespondenci odmítal, že by snad kdy byl Čechem. Po vzniku státu však změnil názor. Jednou z mála výhod židovského osudu ve střední Evropě v té době byla možnost zvolit si příslušnost k té či oné národní nebo jazykové kultuře.
Jít s Němci se po roce 1918 Eisnerovi jevilo jako jít buď spolu se šovinisty ze Sudet, nebo s příslušníky pražského německého ghetta, prudce tajícího v popřevratovém českém slunci. Eisner si tedy vybral většinovou českou společnost – a s ní i momentálně mnohem větší šanci se v životě nadechnout. Během dalších čtyřiceti let se stal jedním z nejvlivnějších a zároveň nejpřesvědčenějších hlasatelů…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 46 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
