34A_mala01_R43_2009_n.jpg
34A_mala01_R43_2009_n.jpg • Autor: Respekt

Zatímco Amerika se ještě jen připravuje na boj s globálním oteplováním, Česko už se stalo zemí zaslíbenou pro investory slunečních elektráren. Díky velkorysé podpoře státu rostou jako houby po dešti, trh se zelenou energií se ale poněkud vymyká kontrole.

34A_mala01_R43_2009_s.jpg
34A_mala01_R43_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Češi staví sluneční elektrárny jako o život. Bylo by však chybou myslet si, že jde o projev uvědomělé snahy zmírnit globální oteplování. Za boomem slunečních (fotovoltaických) elektráren, kterých se u nás do letošního září postavilo už 2583, jsou totiž „jen a jen peníze“. V průběhu půldruhého roku narostla výroba slunečních elektráren 25násobně a toto úctyhodné číslo by bylo v pořádku, kdyby tuto aktivitu podnítil volný trh. Jenže tak to není. Byznys se „zelenou“ energií se roztáčí až příliš rychle díky podpoře státu, která je tak štědrá, že se původně dobrý úmysl může vymknout kontrole a ve skutečnosti poškodit jinak zdravou myšlenku o šetrnosti k životnímu prostředí.

Česko se vůči EU zavázalo vyrábět 8 % elektřiny z obnovitelných zdrojů do roku 2010 (cíl zřejmě nesplní, neboť v letošním pololetí dosáhlo jen 6,5 %), a to je jeden z důvodů velkorysých státních stimulů. Jen od ledna do září se počet slunečních elektráren zdvojnásobil. Dalším důvodem boomu je pokrok v technologii fotovoltaických panelů, jsou stále výkonnější a levnější. Díky této kombinaci se v Česku stal z provozu sluneční elektrárny až nezdravě výnosný byznys.

Jak funguje podpora
Stát nedotuje přímo investory (i když eurofondy pro veřejný sektor tuto možnost nabízejí), ale stanoví pro různé typy obnovitelných zdrojů závazné ceny na výkup vyrobené energie, které jsou o dost vyšší než u energie z jiných zdrojů. Tyto náklady se rozpustí v cenách ostatních energií, takže nepřímo jde vlastně o formu zvláštní daně uvalené na spotřebu energie.

Výše ceny je vypočtena tak, aby se investice do obnovitelných zdrojů energie podnikateli přiměřeně vyplatila (výnos kolem 7 %) a vrátila za dobu něco přes deset let. Zároveň stát upravuje podmínky tak, aby podnikatele do budoucna chránil před „státní zvůlí“, a podnikatel získává jistotu, že nějaká další vláda nepřivede jeho projekt na mizinu.

Bohužel, stát to s podporou investorů poněkud přehnal. Energetický zákon a vyhláška Energetického regulačního úřadu (ERÚ) totiž notně omezily možnost státu dokonce i pro budoucí elektrárny hýbat s cenou. Možnost ročního snížení cen je pro nové investory nejvýše 5 % ročně a zdaleka neodpovídá tomu, jak se zvyšuje účinnost a rentabilita fotovoltaických projektů. Díky prudkému technologickému vývoji se tak návratnost investic do slunečních elektráren zkrátila až na šest let a výnos kapitálu může dosáhnout až 30 % ročně. A to při minimální míře rizika. Technologie se jeví jako spolehlivá, často dokonce bezobslužná, a navíc lze některá rizika projektu pojistit.

Není divu, že soukromí investoři tuto příležitost před časem rozeznali, a nastala obrovská bitva o pozemky, které instalaci elektrárny umožňují. A to již zdaleka nejen v zónách obdařených příznivým slunečním svitem (jih Moravy a Čech, částečně i střední Čechy), ale dokonce i na severu naší země, kde by dříve takovýto projekt nemohl splnit požadovaná kritéria návratnosti.

Český sluneční Klondike
Byznys však není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát. Nestačí zajistit si jižní svah v slunečné oblasti. Klíčovou podmínkou je „správné“ určení pozemku v územním plánu a umožnění výstavby (což, jak víme, je v Čechách zvláštní disciplína s nejasnými pravidly), ale zejména možnost připojení k elektrické síti. V tomto případě totiž nejde o rodinné domky s fotovoltaickými panely na střeše, ale o projekty v řádu stovek kilowattů (a tedy mnoha set panelů) možného výkonu, je tedy důležité být co nejblíže vedení vysokého napětí, na které se lze připojit. To patří místním rozvodným firmám (E.ON, dcery ČEZ či PRE). Je zjevné, že je velký rozdíl mezi tím, zda si investor musí postavit vlastní vedení stovky metrů dlouhé za miliony korun, anebo se za pár tisíc připojí na blízké dráty.

Tím ovšem zádrhely nekončí: rozvodná soustava musí mít kapacitu pro přenos elektřiny vyrobené novým investorem. Proto před samotnou stavbou elektrárny musí investor získat od majitele sítě takzvanou blokaci její kapacity, tedy záruku, že jeho energii odkoupí a využije.

Tyto záruky poskytují majitelé sítě (rozvodné závody) zdarma, nicméně obrovský boom fotovoltaiky vedl k tomu, že k dnešnímu dni jsou těchto blokací už tisíce. A prim hrají blokace pro sluneční elektrárny – kdyby byly postaveny všechny sluneční elektrárny, které již získaly souhlas na stavbu, zvedla by se produkce „elektřiny ze sluníčka“ v Česku dvacetinásobně. Zdá se však, že některé tyto blokace jsou umělé a stávají se samostatným byznysem: slouží k tomu, aby byly prodány, respektive za peníze uvolněny tomu, kdo připojení bude opravdu potřebovat.

34B_varianta_R43_2009_s.jpg
34B_varianta_R43_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Řeč čísel
Ochránci přírody a fandové do nových technologií mohou právem namítnout, že jistá míra nadměrné stimulace je přijatelná i za cenu zdivočelého trhu, pokud slouží rychlému rozvoji nového odvětví. To ovšem neznamená, že cena může být jakákoli. A v případě podpory slunečních elektráren se zdá, že v Česku to zašlo příliš daleko.

Státem stanovená cena energie ze slunečních elektráren je u nás dnes necelých 13 000 Kč za MWh a je výrazně vyšší než například cena v okolních zemích. Tam je nejčastěji kolem 9000 Kč, což se mimochodem shoduje s výpočty ERÚ pro návratnost investic do fotovoltaiky i pro české potřeby (tedy výnos kolem 7 %, návratnost 12 let).

Příliš vysoká cena však není jediný problém. Boom slunečních (ale i větrných) elektráren dělá potíže rozvodným sítím nejen kvůli „spekulativním blokacím“. Tyto elektrárny totiž vyrábějí energii jen tehdy, když „sluníčko svítí či vítr duje“, jinak stojí (podle pravidel ERÚ to vypadá tak, že v případě slunečních elektráren se dá počítat s výrobou elektřiny v rozsahu jen kolem 12 % instalovaného ročního výkonu). Přesto musí být rozvodné sítě dimenzované tak, jako kdyby elektrárny běžely na plný výkon pořád, což je zbytečně drahé.

Sluneční elektrárny se na výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů podílí sice jen 7 %, ale od státu dostaly už 40 % z celkové částky 2,6 miliardy korun na podporu všech obnovitelných zdrojů. Díky boomu dostanou podle odhadu ERÚ v roce 2010 jen sluneční elektrárny už tři miliardy a sumy porostou dál. Tyto peníze platí každý z nás v cenách za elektřinu a zatímco letos podporujeme sluneční energii pěti haléři za každý spotřebovaný kilowatt, příští rok to bude trojnásobek. Není to zas tak málo, zvážíme-li, že budeme připlácet zhruba desetinou z tržní ceny „surové“ energie na elektřinu ze slunce, jejíž podíl na trhu dnes činí 0,5 %.

A dokud se nepodaří vyřešit ekonomicky přijatelný způsob skladování energie, nebo nedojde k rozvoji takzvaných chytrých sítí (které pomáhají regulovat spotřebu podle výroby energie), budou spotřebitelé platit další náklady ve formě nezbytných investic do rozvodných sítí a zejména stavby zdrojů, které nepoběží permanentně, ale začnou energii vyrábět jen vždy pár vteřin poté, co slunce zajde či vítr přestane foukat.

Nelehký úkol
To vše vůbec neznamená, že bychom měli uvrhnout klatbu na obnovitelné zdroje a vrátit se k ruinování dalších kusů naší země třeba těžbou uhlí. Neměli bychom však ani strkat hlavu do písku před vážnými chybami, kterých se stát (přesněji spíše ERÚ, ministerstva průmyslu a životního prostředí) dopustil, když nenastavil podmínky tak, aby mu umožnily pružně reagovat na výraznou změnu situace, ke které zjevně došlo.

Jenže místo hledání rozumného řešení zřejmě dojde k obvyklému ping-pongu mezi státními orgány. ERÚ, který si již je plně vědom potíží, pravděpodobně narazí na malou ochotu ministerstva životního prostředí diskutovat o změně podmínek. Musíme také počítat s tvrdým lobbingem stavitelů elektráren, kterým jde o nemalé peníze. Současná politická situace navíc nedává velkou naději na rychlý zásah.

Příliš snadné a neúměrně vysoké zisky investorů do fotovoltaiky však budou splácet všichni spotřebitelé elektřiny, a tím může také růst míra jejich naštvání. Vinou rostoucích cen energie pak bude stále menší prostor pro zavedení transparentních ekologických daní (tedy daní uvalených v různé výši podle toho, jak je elektřina vyrobena – de facto jde o obdobu spotřebních daní na alkohol nebo benzin, ovšem zde placena výrobcem energie). Takové daně by správným způsobem „trestaly“ špinavé formy výroby energie, a navíc by místo do kapes soukromých investorů mířily do státní pokladny.

Paradoxně se tedy může stát, že na jedné straně bude díky novým technologiím růst šance obnovitelných zdrojů energie, ale současně poroste odpor lidí vůči tomu, aby za ni platili. To by ovšem byl velmi špatný vývoj, proto by měl stát napravit svou chybu co nejdříve.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte