Hořčičná sezona
Žluté lány se již pomalu mění v okrovou skvrnu na tácku vedle klobásy. Plody hořčice, tyto „štětinaté šešule, ukončené šavlovitě prohnutým zobanem“ (jak říká odborná literatura) již vydávají své štiplavé semeno. Nastává čas na ostrý požitek zvaný hořčice.
Slastný pocit žhavených sliznic, který labužníci tolik milují, působí různé chemické látky. V hořčici je to isothiokynát: vznikne enzymatickou reakcí po narušení hořčičných semínek a útočí primárně na sliznice nosu. Isothiokynát je možné si užít na mnoho způsobů, neboť hořčice není jen jedna. Je mnoho hořčic a některé jsou klasika. Samozřejmě Grey Poupon neboli první dijonská hořčice světa. Jak říká legenda, dobře živená koncernem Kraft, který značku dnes vlastní: již v roce 1777 se monsieur Grey a monsieur Poupon spojili, aby dali vzniknout dijonské hořčici, této charakteristické směsi bílého vína a semen hořčice černé, kterou dodnes napodobují výrobci z celého světa.
A máme tu ještě další rodinné stříbro, či spíše mazlavé zlato. Podle Colemanů se v rodném Norwichi jmenuje ulice a jejich hořčice se vyváží do celého světa, například i k nám. Kromě klasické anglické hořčice Coleman’s, kde je trochu bílého a trochu černého semene a chuť je tedy někde mezi plnotučnou a dijonem, dodávají třeba také hořčici v prášku (za sto korun krabička, viz například www.cullinaria.cz, www.robertson.cz). Přidává se jako koření do masa, výstřednější labužník v ní ovšem může třeba také máčet ovoce a oscilovat mezi pálivostí a sladkostí.
To měl rád i Johann Conrad Develey, který hořčici poprvé osladil. Stalo se to v roce 1854 v Mnichově a vznikla tak nasládlá bavorská hořčice. A připomeňme ještě dalšího klasika hořčice, Patricka Batemana, hlavního hrdinu thrilleru Americké psycho. Vraždící právník si dává mozek své oběti s troškou Grey Poupon a z toho pálení jej až mrazí.
