Československo 1989: V zákopech Svobodné Evropy
Československo 1989: V zákopech Svobodné Evropy • Autor: Profimedia.cz

Komunisté jim říkali štvavé vysílačky. Jejich redaktoři ale nechtěli Čechy a Slováky přímo nabádat k revoluci, jen k ní svými informacemi a komentáři dodávali kuráž. Nakonec to vše ale trvalo déle, než si sami představovali.

 

Koncem listopadu 1989 utíkal výtvarník Milan Palec, manžel redaktorky Hlasu Ameriky Hany Palcové, s nákupní taškou po Washingtonu. Náhodou ho potkal další člen této rozhlasové stanice Ernest Stredňanský. 

„Kam tak letíš?“ ptal se Stredňanský.
„Pro šampaňské.“
„Co budete slavit?“
„Svobodu, už to tam prasklo, je konec.“
„Ale to je spíš náš konec, Hlasu Ameriky.“
„Aťsi, hlavně že je ta zem svobodná.“
Radost, úlevu, ale i tečku za jednou dobou lze z toho dialogu lehce vyluštit. Obdobné pocity panovaly i v Mnichově, Paříži, Londýně, Vídni, kde sídlila – řečeno komunistickou hantýrkou – „rozvratnická emigrantská centra“. Lidé, kteří v nich pracovali, měli za sebou pozoruhodnou práci. „Vlastně jsem to všechno dělal proto, abych se jednou mohl vrátit,“ říká tehdejší vídeňský spolupracovník Hlasu Ameriky Ivan Medek.


Kudy do Svědectví?
Skoro čtyřicet let (od roku 1951) bylo nedílnou součástí poslechu svobodných informací z Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy (RFE) či BBC tzv. moskevské boogie neboli komunistické rušičky. Posluchač s uchem přilepeným k reproduktoru zachytával sotva slyšitelné zprávy či komentáře a často si musel obsah vět jen domýšlet.

„A pak koncem roku 1988 náhle zmlkly, což byl jasný signál, že jsou na konci sil,“ vzpomíná Lída Rakušanová, od roku 1968 známá komentátorka RFE. Rudé právo sice psalo, že „nějaká štvavá vysílačka dnes už naši ideologickou vyspělost ohrozit nemůže“, pravdou však bylo něco jiného. Moskevské boogie dohrálo kvůli nedostatku peněz pro nákladný provoz rušiček. Nepřímo se tím přiznával ekonomický kolaps východního bloku a ohlašoval rok jedinečných změn.

„Těch signálů bylo víc a souvisely s nástupem Gorbačova do funkce. Pro mě osobně to byl například fakt, že jako ředitele československého vysílání Hlasu Ameriky mě už v roce 1986 pustili do Moskvy na Hry dobré vůle a pak i do Československa na dva sportovní podniky,“ vysvětluje své cesty za železnou oponu v letech 1986–1987 Pavel Pecháček, tehdy oficiálně vedený jako „nepřítel státu“. Ivan Medek k atmosféře na konci 80. let dodává: „Začal jsem z Československa dostávat víc telefonických i dopisních zpráv, a to i od neznámých občanů. Lidé se přestávali bát.“

Podobně vnímal situaci v Paříži i Pavel Tigrid. Jednoho srpnového podvečera roku 1988 přišel do kavárny kousek od pařížské redakce Svědectví očividně unavený z maratonu setkání s mladými Čechy a Slováky, kteří se ve městě nad Seinou díky snadnějšímu výjezdu z ČSSR začali pravidelně objevovat. „Nemají už strach jako jejich rodiče a o komunistech se většinou odmítají bavit, ti pro ně skončili. Ty mladé lidi zajímají už úplně jiná témata, než co se děje v politbyru,“ komentoval s rozzářenýma očima důležitou změnu chování mladé generace ostřílený novinář.

„V zásadě bylo jasné, že v komunistickém táboře ke změnám dojde. Ale nikdo si netroufal říct, kdy a v jaké podobě. Nechtěli jsme proto vzbuzovat plané naděje,“ popisuje atmosféru mezi zaměstnanci Svobodné Evropy na začátku roku 1989 její politický komentátor Milan Schulz, jenž v Mnichově působil od září 1969. „Šlo nám spíš o to, povzbudit nečinné obyvatelstvo k výraznější aktivitě, k odvaze, k veřejným projevům nesouhlasu se strnulostí režimu. Tu změnu však museli udělat lidé doma.“

Nešlo ale o přímé vybízení k revoluci. Ostatně z vysílání Svobodné Evropy třeba v době Palachova týdne lze tento realistický přístup zaslechnout i dnes. Jde především o věcné informace určené československé veřejnosti, co se přesně v Praze děje. „Byla tady maďarská zkušenost z roku 1956, kdy RFE bouřící se Budapešť povzbuzovala a nabádala k otevřenému střetu, k boji, i když maďarské redakci v Mnichově muselo být jasné, že jim Západ nepomůže a jak to pak dopadne,“ vysvětluje Pecháček postup československé sekce, které po návratu z USA v roce 1989 šéfoval. Zásah sovětských tanků už sice nehrozil, ale jistota, že znervóznělí normalizátoři nepoužijí vlastní armádu jako v srpnu 1969, na počátku posledního roku totality velká nebyla.

Jak povzbuzování vypadalo, ukazují programy vysílání. Mimo reportáže a komentáře k aktuálním událostem se do Československa četly i všechny dokumenty Charty 77, zprávy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, nová jména signatářů petice Několik vět. Taky se citovalo z ilegálních Lidových novin, kritizovala zaostalá ekonomika, polemicky se diskutovalo nad režimní propagandou.

Z výslechu k telefonu
Svobodná Evropa financovaná americkou vládou tenkrát sídlila v komplexu budov stojících v Anglické zahradě, táhnoucí se centrem Mnichova. Československé oddělení mělo okolo dvaceti pěti redaktorů, plus režiséry a administrativu. Technický personál tvořili Němci. Mimo běžné zprávy tiskových agentur novináři využívali informační zdroj v podobě sítě spolupracovníků z ČSSR. Tedy disidenty, členy křesťanských iniciativ, sdružení jako třeba SPUSA (Svaz přátel USA), kteří do redakce telefonovali či informace posílali přes cizince pobývající v Československu. K dispozici byl i archiv s přepisy komunistického rozhlasového a televizního vysílání, český a slovenský tisk. Ten do Mnichova přicházel na oficiální adresu poštou na dobírku.

Hlas Ameriky se na rozdíl od Svobodné Evropy mnohem víc věnoval informacím o Spojených státech samých a světovém dění. Podle Pecháčka rovněž platila odlišná kritéria pro přijímání nových redaktorů. V Americe vše probíhalo formou výběrového řízení. Po zkouškách novinářských kvalit a jazykovém testu rozhodovala o vhodnosti kandidáta nezávislá komise. Roli hrálo i americké občanství. V Mnichově byly podmínky mírnější, a to hlavně po roce 1968, kdy se vysílání RFE rozšiřovalo. Tehdy byli na základě osobního kontaktu přijímáni literáti nebo žurnalisté, kteří právě emigrovali z ČSSR.

Odlišnost obou západních rádií ale spočívala hlavně v počtu vysílacích hodin: RFE 18 hodin denně, Hlas Ameriky dvě hodiny. Hlavní informační pramen z východní Evropy washingtonské redakci zajišťovali američtí korespondenti. Jejich články československé oddělení přeložilo a ihned vysílalo zpět. Teprve dalšími zdroji byly telefonáty s disidenty, členy nezávislých skupin a od roku 1978 i vídeňský spolupracovník Ivan Medek.

„Když probíhal výslech se členy Jazzové sekce, skončil v jedenáct dopoledne a jeden z přítomných mně z nějaké veřejné telefonní budky hned poté volal,“ popisuje Medek funkčnost linky Praha–Vídeň–Washington–Československo. „Sepsal jsem to a okolo třetí odpoledne pak odtelefonoval do Washingtonu. V devět večer už zpráva zněla z přijímačů po celém Československu.“

Měl bych jet
V roce 1989 proudily informace a komentáře do Československa již nerušené, v zemi se po Palachově týdnu z pohledu Západu ale pořád nic nedělo. „Člověk se necítil ve své kůži. Kolegové z rádia se neustále ptali, kdy už se konečně probudíme. Všude okolo ČSSR se něco dělo, vřelo to, jenom tam nic,“ vzpomíná pařížský spolupracovník Svobodné Evropy a novinář Radio France Jiří Slavíček. Obdobně popisuje dobu čekání na probuzení Čechů a Slováků i Rakušanová. „Iritovalo mě, že se pořád nic neděje. Mysleli jsme si, že se doma něco stane třeba při výročí srpnové invaze nebo 28. října, ale nic.“

Když se v září 1989 uskutečnilo v německém Frankenu tradiční setkání československých intelektuálů exulantů, jež pořádal opat Anastáz Opasek, a z Prahy poprvé dorazila i oficiální delegace Svazu československých spisovatelů, téma jedné z besed určil Pavel Tigrid otázkou – sejdeme se za rok doma? Slovenský spisovatel Ladislav Ballek jen rezignovaně pokrčil rameny a za delegaci odpověděl, že bohužel asi ne. Československé otálení se změnami na podzim roku 1989 už bilo do očí.

„Herdek, tam se konečně něco děje, měl bych tam jet,“ vzpomíná na svoji reakci Pavel Pecháček, jakmile se v Mnichově 17. listopadu dozvěděl o mlácení studentů na Národní třídě. Československé velvyslanectví požádal o vízum už na začátku listopadu po svatořečení Anežky Přemyslovny v Římě. Osmnáctého listopadu byla sice sobota, ale přesto mu z Bonnu na jeho dotaz odpověděli, že vízum je připravené. V úterý byl v Praze, a stal se tak prvním novinářem, který skrze RFE informoval celé Československo o dění v Praze. Oficiální rozhlas, televize i tisk tehdy ještě zarytě mlčely. O tři dny později byl sice Pecháček ze země vyhoštěn, to už ale jeho roli přebírali studenti a jako houby po dešti vznikající Občanská fóra.

Svědectví se v roce 1991 přestěhovalo do Prahy, kde následující rok zaniklo. Podobnou cestou šla i Svobodná Evropa a od léta 1994 zahájila činnost v české metropoli. O osm let později české vysílání RFE skončilo. Nejdéle přicházely zprávy v češtině z Hlasu Ameriky, který se na našem území definitivně odmlčel v roce 2004.


Seriál Československo 1989, který vycházel v Respektu 28–47/2009:
1. Smutný ostrov: Několik vět, roztříštěný disent a Havlova nepolitická politika
2. Napišme to přestavbově: Žurnalistika ve stínu propagandy a (auto)cenzury
3. Rocker a soudkyně: Odvážný rozsudek v politickém procesu na maloměstě
4. Vrazi v pyžamu: Pohlaváři v rezavějícím stroji komunistické strany
5. Mazej ze školy: Příběh posledních dvou vyhozených vysokoškoláků
6. Džínová diverze: Jak džíny přispěly k rozkladu socialismu
7. Když Moskva mlčí: Gorbačovovi reformátoři proti místním normalizátorům
8. V zákopech Svobodné Evropy: Piráti na komunistických vlnách
9. Kemp pod Petřínem: Uprchlická samospráva na západoněmeckém velvyslanectví
10. Muž v ilegalitě: Stanislav Devátý, disident, který zmizel
11. Malá Strana na nohou: Vzpoura obyvatel pražské čtvrti proti „modernizaci“
12. Lid a hry: Samizdatová žurnalistika a novináři v ilegalitě
13. Zrod kapitalismu Czech made: 7 let slušovického počítačového undergroundu
14. Nevycházet, nedýchat: Dobře utajovaná severočeská ekologická katastrofa
15. Rozrazil to rozrazil: Přelomové představení brněnských divadel
16. Opozice v mlází: Diverzanti v horách na česko-polské hranici
17. Jak měnil až vyměnil: Pohádka o jednom favoritu
18. Azyl v Ječné: Jak fungoval nejdůležitější byt v normalizačním Československu
19. Vždy připraven: Mladí obránci socialismu a jejich bobříci
20. Listopad náčelníka Danišoviče: Den, který spustil revoluci

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte