Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Téma

Ztraceni v Gruzii

34_tema01_jaros_R30_2009_n.jpg
34_tema01_jaros_R30_2009_n.jpg • Autor: Respekt

Necelý rok po válce s Ruskem se kavkazská země ocitá ve zvláštním patu. Investoři odcházejí, prezident, do kterého Západ vkládal velké naděje, je čím dál tím neoblíbenější a konflikt s mocným sousedem může kdykoli vypuknout znovu.

34_tema01_jaros_R30_2009_s.jpg
34_tema01_jaros_R30_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Hranici tady nevymezuje celník ani vojáci u kontrolního stanoviště. Že jste ji překročili, to poznáte až podle kulek svištících směrem na vaše auto. Na silnici severně od gruzínského města Gori nikdo přesně neví, kde končí pravomoc gruzínských úřadů a kde už vstupujete na území jihoosetinských ostřelovačů. Ani Gruzíni, ani Osetinci tu po loňské válce nechtějí narýsovat hraniční linii, jako by počítali s další bitvou, která síly nastaví znovu.

Obyvatelé vesničky Nikozi severně od Gori však hranici znají vcelku přesně. „Tam dole, za tím sadem, tam začíná Osetie,“ ukazuje po sobotní mši z věže ortodoxního kostela starší muž na místo, kam by se teď už neodvážil vkročit. Ovocné stromy, které má na mysli, rostou dvě stě metrů před námi. Dalších pár set metrů za nimi už stojí paneláky a částečně rozbombardované domy Cchinvali, metropole Jižní Osetie, kde se během loňské války Ruska s Gruzií odehrály nejtvrdší boje.

Pohled na svěže zelené listí ovocných stromů přitom uklidňuje sluncem a prachem podrážděné oči. Smrtelné nebezpečí není možné vidět ani cítit. Před kostelem postávají nalíčené dívky, které si na mši obuly boty na podpatcích a oblékly své nejkrásnější šaty. Postávají tu i babičky, jejichž tváře nejsou skryté pod make-upem, ale rozrývají je desítky hlubokých vrásek. Taková je běžná sobota v nárazníkovém pásmu, v místě, které se v případě nové války ocitne pod palbou jako jedno z prvních.

„Místní opilec se jednou v noci zatoulal k háji. Osetinci ho unesli a týden ho pak mlátili v nějaké cele v Cchinvali, na tuhle noční cestu jen tak nezapomene,“ vypráví jeden z církevních hodnostářů o životě na frontové linii. Občas prý přes hranici přeletí kulka zřejmě opilého osetinského milicionáře. „Naše krávy tu hranici neznají, chodí se jako před válkou pást na louku poblíž linie. Osetinci je tam často kradou a někdy unesou i pasáčka, který je nahání zpět. Pak zdlouhavě vyjednáváme jejich navrácení,“ vypráví na nejvyšším místě gruzínské vesničky Nikozi, u kostela, vloni v srpnu částečně vybombardovaného ruskými letouny.

34_tema03_jaros_R30_2009_s.jpg
34_tema03_jaros_R30_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Šachové figurky
Během loňské srpnové války ruské tanky poprvé od skončení studené války vjely do jiného, nezávislého státu. Jižní Osetie, území začínající za zeleným hájem před námi, se stala pro zbytek světa důkazem toho, že se Rusko nevzdalo carských a sovětských tužeb a stále považuje Kavkaz za svůj zadní dvorek. Rusové v této gruzínské provincii od počátku devadesátých let podporovali separatisty a místním obyvatelům nabízeli ruské pasy. Dnes je má asi osmdesát procent z necelých sedmdesáti tisíc Osetinců.
Vloni v srpnu se gruzínský prezident Michail Saakašvili pokusil odštěpeneckou provincii opět ovládnout. Rusové však zareagovali nemilosrdně. Jejich tanky se zastavily jen několik desítek kilometrů od hlavního města Tbilisi a ruský parlament po válce uznal nezávislost Jižní Osetie, která se zdá být pro Gruzii navždy ztracena.

Ruští vojáci, kteří během války bojovali po boku jihoosetinských milicí, teď v rozporu s mírovou smlouvou zůstali vesničanům v Nikozi na dohled. Přebývají v kasárnách v Cchinvali jen kilometr odsud. Příklon necelých sedmdesáti tisíc Osetinců k Rusku má však také své příčiny – ve vypjatém gruzínském nacionalismu počátku 90. let, který tehdy vyvrcholil občanskou válkou, kdy se z Gruzíny obléhaného Cchinvali stalo jakési kavkazské Sarajevo.

Obyvatelé Nikozi jsou figurkami na dnes nejvýbušnějším místě geopolitických šachů mezi Ruskem a Západem. Evropa a Amerika chce zajistit, aby se Gruzíni mohli osvobodit ze zajetí studenoválečnické ruské sféry vlivu a sami si určovat svoji budoucnost. Ale nedělají to čistě z idealismu – jen přes Gruzii se totiž mohou vyhnout ruskému území při čerpání ropy a plynu z bohatých nalezišť Kaspického moře.

„Za to všechno můžou Rusové,“ shodnou se při vzpomínání na válku oslovení lidé tady v Nikozi. Ti a osetinské milice tu podle jejich slov předešlých sedmnáct let konflikt i národnostní nesnášenlivost cíleně provokovali. Na zdech v Nikozi visí večerními prudkými dešti potrhané plakáty s fotkami gruzínských generálů, kteří se v dubnu údajně pokusili o vojenský puč proti prezidentovi Michailu Saakašvilimu. Plakáty ještě slibují částku, kterou získá ten, kdo psance nahlásí. Peníze už ale nikdo nedostane. Na útěku byli zastřeleni, případně čekají na soud.

Spojenec Západu Michail Saakašvili se v Nikozi pořád těší podpoře oslovených lidí. Ve Tbilisi, kam teď přejedeme po stejné silnici, kudy se v srpnu valily ruské tanky, to však řada lidí vidí jinak.

34_tema02_jaros_R30_2009_s.jpg
34_tema02_jaros_R30_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Dějinná výhybka
U silnice z Gori do Tbilisi ženy prodávají tucet odrůd třešní. Na dřevěných stáncích visí „gruzínský Snickers“, jak místní cizincům představují čučchelu, ořechy obalené ve sladké šťávě z hroznového vína. U silnice se čas od času objeví vesničky postavené jako ze stavebnice – drobné, sériově vyráběné domky sestavené v pravoúhlých uličkách – uprchlická satelitní městečka. Při pohledu ze silnice vypadají na polích jako nepřirozený nádor. V několika vesnicích stojí tisíce domků, ve kterých žijí uprchlické rodiny gruzínského původu, které z Jižní Osetie vyhnaly osetinské milice. Dříve hospodařily na svých polích a žily ze své každodenní práce. Teď bydlí v sádrokartonových ghettech, která vypadají jako domky na černošských předměstích jihoafrických měst, a prakticky nikdo z nich nemá zaměstnání.

Projíždíme místem, kde se vloni zastavily ruské tanky mířící na Tbilisi. Kdyby chtěly pokračovat, tak by jim zřejmě v dobytí hlavního města nikdo nezabránil. Ani George W. Bush, přítel gruzínského prezidenta, by kvůli kavkazské republice netáhl do světové války proti Rusku. A to přesto, že Michail Saakašvili po svém spojenci z Bílého domu pojmenoval silnici vedoucí z letiště do centra hlavního města, avenue George W. Bushe prý mají jen tady ve Tbilisi a v Albánii. I ona má symbolizovat vytouženou cestu na Západ – pryč od mocného Ruska –, kam by Saakašvili svou zemi nejraději přemístil. Geografie je však nemilosrdná. Gruzíni žijí prostě příliš blízko Moskvy a příliš daleko od metropolí Západu.

U mostu za vjezdem do Tbilisi postávají desítky mužů, kteří jakoby se odnaučili usmívat. Snad každý z nich má mezi rty či mezi prsty zasunutou cigaretu a dívá se do ulice. Mezi muži se povalují kladiva, pilky a jiné nástroje. S rozepnutými knoflíky od košilí tu čekají na někoho, kdo by potřeboval jejich práci. Stále však nikdo nepřichází. Pár stovek metrů od nich je ale práce dost. Jeřábi tu dokončují skleněnou konstrukci hotelu Kempinski.

Na zvlněnou krajinu mezi opadávajícími omítkami paneláků, skleněnou architektonickou postmodernou a prachem se ze svého sedla uprostřed kruhového objezdu dívá statný muž na koni, socha krále Davida Stavitele. Projíždí kolem něj orezlé a otlučené Lady i nablýskané německé limuzíny, auta z různého místa i z různé doby, které však spojuje agresivita řidičů sedících za jejich volanty.

34_tema02_varianta_jaros_R30_2009_s.jpg
34_tema02_varianta_jaros_R30_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Král David Stavitel v minulých deseti letech vystřídal Stalina v roli jakéhosi největšího Gruzína. „Naše historie, ta by měla být klíčová pro všechny články o Gruzii. V zahraničí si lidé myslí, že jsme byli vždycky součástí Ruska, že tu před Ruskem nikdy nic nebylo,“ apeluje na mě průvodce Giorgij. Všichni jeho spolužáci během ročního studia ve Švédsku si mysleli, že Gruzie vždy byla jen jakousi periferií Ruska. A Giorgije to štvalo. Už dávno před příchodem Rusů tu přece stála třeba katedrála v městečku Mtskheta nedaleko Tbilisi, poutní místo gruzínských věřících, kteří křesťanskou víru převzali již ve 4. století, jako druhý národ na světě.

„Bohatou vlastní kulturu máme, ale není tu nic jako evropský smysl pro občanství,“ vysvětluje Giorgij. „Když někoho potkáš, tak se tě hned po několika větách zeptá, odkud pocházíš. Myslí tím místo, odkud pocházejí tvoji předci, tvoje rodina. Podle toho se k tobě pak chovají, když jsi ze stejného kraje, tak ti víc věří,“ říká. Moderní gruzínský stát tedy vlastně nikdy neexistoval, území vždy ovládaly regionální klany. Nebylo snadné prosadit centrální správu pětimilionové země, kde se na rozloze menší než Česko střídají subtropické kraje při pobřeží Černého moře, vinicemi posázené pahorky i pětitisícové skalnaté vrcholky Kavkazu.

Michail Saakašvili však s takovou vizí přišel. Jeho Gruzie zítřka, kterou svým spoluobčanům nabídl, měla být „spojením Côte d’Azur a Švýcarska“. Obklopen přáteli s diplomy ze zahraničních univerzit je jednačtyřicetiletý Saakašvili vlastně prvním vládcem, který se snaží z Gruzie učinit moderní, centralizovaný stát evropského typu. Jako by chtěl po svém zvolení do úřadu v roce 2004 (s 96 procenty hlasů) přehodit dějinnou výhybku své země. Podobně jako když se Kemal Atatürk v sousedním Turecku po první světové válce rozhodl orientální panství přebudovat na moderní národní stát evropského typu.

Kam od jeho nástupu k moci Gruzie kráčí, na tom se však neshodnou zahraniční pozorovatelé ani sami Gruzíni. Na jednom se ale oslovení přívrženci i odpůrci prezidenta přece jen shodnou. Michail Saakašvili se pustil do velkého sociálního experimentu. „Snaží se z Gruzínů udělat Evropany,“ říká náš překladatel Giorgij. „To se nemůže povést, a jestli přece jen ano, tak to potrvá desítky let.“

Odlišná pracovní mentalita, mnohem silnější rodinné a klanové vazby, naprosto odlišné tradice, to jsou pro Giorgije důkazy toho, že Gruzie má ještě pořád blíže k Asii než k Evropě. V centru Tbilisi stojí ortodoxní a arménské kostely, synagogy a oprýskané domy s obrovskými balkony. Na první pohled je tu jasné, že Gruzie je odedávna uzlem Asie, Evropy a Ruska. Místem na hranici mocností, které si však nikdo nedokázal navždy podrobit.

Na severu za Kavkazem přitom leží mocný a velký soused, který si kdysi Gruzii podrobil a teď o ni nechce přijít. Rusko si toto nové, západní nasměrování Gruzie nepřeje a hodlá mu zabránit.

A navíc – podmínkou uskutečnění vize moderní Gruzie se pro Saakašviliho stalo i obnovení územní celistvosti státu, tj. ovládnutí Jižní Osetie, Abcházie a Adžárie, které byly od občanské války počátkem 90. let mimo kontrolu Tbilisi a pod ochranou Moskvy. Jen po vyřešení těchto teritoriálních konfliktů si Gruzie mohla dělat naději na přijetí do západních politických struktur a vzdát se dobrovolně těchto regionů v nacionalismem prodchnutém prostředí nebylo možné.

Konflikt mezi Ruskem a Gruzií se proto zdál být předem naprogramovaný, a to i bez proslulého temperamentu a místy cholerického Saakašviliho vystupování, které Moskvu tak provokuje. Ovšem pohled do samotné Gruzie ukazuje, jak je vnímání Saakašviliho jako „našeho muže“ v boji se „zlým“ Ruskem zjednodušené a zkreslené.

34_tema12_varianta_jaros_R30_2009_s.jpg
34_tema12_varianta_jaros_R30_2009_s.jpg • Autor: Respekt
V neprůstřelné vestě
Je už večer a nad Tbilisi začíná svítit televizní věž. V pestrých barvách bliká jako vánoční stromek ozdobený svíčkami koupenými za levný peníz na tržišti. Pro spoustu Gruzínů je symbolem toho, jak daleko je jejich prezident od západních standardů, kterých se sám tak často dovolává.

Nevadí jim ani tak kýčovitá výzdoba noční dominanty metropole. Místní novináři se smějí, potahují z cigarety a vyprávějí, že věž tyčící se nad Tbilisi je ozdobena na výslovné prezidentovo přání. Takto si prý Michail Saakašvili v Gruzii zkrátka rozhoduje úplně o všem.

Podle svých kritiků dnes charismatický prezident pokračuje v kavkazské tradici autoritářských vůdců. Jen Západ prý jeho přehmaty bagatelizuje podle staré doktríny Henryho Kissingera z časů studené války, že je „to sice bastard, ale náš bastard“.

Saakašvili se často brání tíhou úkolu, který je na něj naložen – musí žít s brigádami ruské armády za kopcem, i proto prý musel v minulých šesti letech třicetinásobně navýšit armádní rozpočet. „Nesu zodpovědnost za gruzínské dějiny v příštích tisíci letech,“ ospravedlnil například na podzim 2007 rozehnání padesátitisícové demonstrace obušky, slzným plynem a gumovými projektily.

I spousta kritiků prezidentových autoritářských tendencí uznává, že je z dnešní nabídky špičkových politiků pro Gruzii pořád tím nejlepším možným vládcem. Podle jeho příznivců navíc opravdu zůstal stále tím charismatickým modernizátorem, který před šesti lety okouzlil svět. Tehdy muž s právnickým titulem z Columbijské univerzity strnulou zemi ovládanou mafiánskými klikami začal radikálně reformovat. Na důkaz přátelství a ochrany před Ruskem mu tehdy republikánský senátor John McCain přijel osobně do Tbilisi darovat neprůstřelnou vestu.

Gruzie-mapa-0717_s.jpg
Autor: Respekt
A Saakašvili Gruzii opravdu rozhýbal. Policisté do té doby běžně vydírali, šikanovali a při výslechu mučili občany. Saakašvili je jednoduše všechny propustil a novým policistům dal na gruzínské poměry vynikající platy. Ve vesnicích dnes běžně bývá nejopravenější a zároveň nejmodernější budovou právě neony ozdobená policejní stanice. Dále Saakašvili dostal za mříže do té doby všemocné kmotry mafie, zneškodnil loupežné bandy ohrožující životy v těžko dostupných horských údolích, přilákal investory i schopné emigranty. Ke Gruzii také připojil převážně muslimy ovládanou oblast Adžárie, jejíž místní diktátor prchl do Moskvy. A že nejde o ledasjakou změnu, ale o revoluci, to stvrdil zavedením nové státní vlajky.

Podobně se dá z jiného úhlu podívat i na blikající televizní věž nad Tbilisi. Než se Saakašvili dostal k moci, tak nebyla osvětlená ani tato věž, ani tři čtvrtiny ulic Tbilisi, teď už pouliční osvětlení funguje takřka ve všech ulicích metropole. Podobně nejednoznačné jsou i hlasy a obrazy, na které reportér narazí při snaze pochopit dnešní Gruzii v ulicích a kancelářích ve Tbilisi.

34_tema06_jaros_R30_2009_s.jpg
34_tema06_jaros_R30_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Igelitové cely
Před budovou parlamentu postávají přísně se tvářící muži, kteří se alespoň toto dopoledne ani jednou neusmějí. Od dubna tu blokují hlavní dopravní tepnu. Zastavěli ji igelitovými hranatými stany. Symbolizují prý cely, stejně neútulné jako tu, do níž prezident Saakašvili údajně zavřel celou zemi. Ze soukromé opoziční televize je mezitím podporuje zpěvák, bavič a bratr jednoho z opozičních předáků Giorgi Gachechiladze. Nechal se zavřít do své televizní cely, odkud denně vysílá protivládní show.

„Budeme tady, dokud prezident neodstoupí,“ říká před celou číslo 125 jeden z opozičních aktivistů. Těmito slovy současně shrnuje jediný cíl, který opozici sjednocuje – odchod temperamentního prezidenta. V den, kdy by toho dosáhli, se podle všeho opoziční svazek rozpadne a začne boj o nového vůdce, žádný ucelený program opozice nenabízí.

„Saakašvili není vlastenec,“ nadává citovaný demonstrant a jeho přátelé před parlamentem. Nechává se prý ovládat Západem a zároveň prodává klíčové energetické podniky Rusům. Sofistikovanější vůdci opozice ho kromě diktátorských tendencí viní především z toho, že začal předem prohranou válku s Ruskem. V té podle nich definitivně ztratil separatistickou Jižní Osetii. Navíc tím Gruzii, zemi závislou na příchodu zahraničních investorů a na ruském trhu, uvrhl do dlouhodobé, těžko napravitelné hospodářské krize. Rusko, se kterým dnes Gruzie nemá diplomatické styky, bojkotuje gruzínské výrobky a vystrašení investoři se od loňské války stahují. Co se v Gruzii vypěstuje a vyrobí, to musí být někde prodáno a k ruskému trhu prostě není na obzoru žádná alternativa.

34_tema07_mala01_jaros_R30_2009_s.jpg
34_tema07_mala01_jaros_R30_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Naprostá většina lídrů opozice však není proruská, v na evropské poměry nacionalistické Gruzii by to byla politická sebevražda. I oni podporují vstup do NATO a nechtějí se vrátit pod mocná ruská křídla. Myslí si však, že není možné prosperovat ve věčné konfrontaci s nesrovnatelně větším a mocnějším sousedem, který bude za severní hranicí ležet napořád. Spousta lídrů opozice jsou ostatně bývalí spojenci prezidenta Saakašviliho z časů růžové revoluce. Rozešli se často kvůli osobním hádkám nebo různým podnikatelským zájmům. I proto jim Gruzíni důvěřují ještě méně než neoblíbenému prezidentovi.

Saakašvili opoziční lídry a všechny své kritiky pravidelně nazývá ruskými agenty, důkazy pro to však nemá. Podle všech oslovených Gruzínů jsou tato obvinění spíše důkazem prezidentovy paranoie – co kritik vlády, to je pro něj prý ruský agent.

Stany před parlamentní budovou jsou teď v červnovém vedru povětšinou prázdné. Stojí před nimi chudí rolníci, opilci, muži s tetováním na ruce, které náš překladatel rozpoznává coby tetování vězňů. „Jsou to placení revolucionáři. Opoziční lídři je za přespání v igelitové cele platí,“ říká překladatel Giorgij, pětadvacetiletý student informatiky. I během růžové revoluce v roce 2003 prý Saakašvili platil lidem, kteří z celé země přijeli do Tbilisi demonstrovat proti volebním podvodům. „Nejsou děnki, není revoluce. Tak se tu zkrátka revoluce dělají,“ říká Giorgij.

34_tema10_gori03_jaros_R30_2009_s.jpg
34_tema10_gori03_jaros_R30_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Více upřímnosti
„Jsou tu opoziční noviny, protivládní televize, volby, můj nezávislý úřad,“ říká ve své kanceláři Sozar Subari, pětačtyřicetiletý a v zemi velmi uznávaný gruzínský ombudsman. „Takže to tu vypadá jako demokracie. Jenže tak to úplně není, o všem v Gruzii rozhoduje jediný člověk, Saakašvili, dělba moci je jen na oko,“ říká Subari, kdysi zpravodaj Rádia Svobodná Evropa a někdejší Saakašviliho spojenec.

I Subari byl během demonstrací před dvěma lety několikrát zmlácen policií, prohlásil tehdy, že „už není rozdílu mezi Gruzií a Lukašenkovým Běloruskem“. Na svém laptopu pouští záznam pouliční kamery, na němž několik aut zablokuje cestu vozu zástupce ředitele místní pobočky Coca-Coly, který se zrovna vrací z dubnové opoziční demonstrace. Dvanáct mužů ho pak vytáhne z auta a brutálně bije a kope.

Důkazy, že v několika autech seděli gruzínští tajní policisté, neexistují, Subari může usuzovat jedině z toho, jak ministerstvo vnitra maří vyšetřování tohoto a podobných zřejmě politicky motivovaných přepadení, k nimž dochází často po skončení demonstrací. „Takových případů mám z minulých dvou měsíců padesát, nikdo je nevyšetřuje,“ říká ombudsman, který je však stále vládou placeným úředníkem.

„Nejznámější je asi starší případ z roku 2006, kdy se bankéř Sandro Girguliani na jednom večírku pohádal s přáteli ministra vnitra. Policisté ho pak naložili do auta, odvezli za město a tam ho umlátili. Nakonec za to byli čtyři zaměstnanci ministerstva vnitra odsouzeni k osmi a sedmi letům vězení a vloni od prezidenta dostali milost. Ministr je ve funkci dodnes,“ vzpomíná na vraždu Sandra Girgulianiho, jehož obří fotografii vystavili opoziční demonstranti před budovou parlamentu. Vypráví dále o vykonstruovaných obviněních proti zaměstnancům jeho úřadu a zmiňuje posty, které mu byly nabídnuty výměnou za mlčení.

„Často sem chodí velvyslanci zahraničních států. Jsou k Saakašvilimu kvůli porušování lidských práv strašně kritičtí, ale jejich vlády kvůli Rusku prezidentovi leccos odpouštějí. Čekal bych víc upřímnosti a podpory demokracie,“ myslí si Subari. Uznává však, že za Saakašviliho předchůdce byl stav lidských práv a policejní zvůle řádově mnohem horší: „Tehdy policie mučila a mlátila úplně běžně.“

34_tema08_jaros_R30_2009_s.jpg
34_tema08_jaros_R30_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Banální válka
Saakašviliho velký projekt tedy Gruzii posunul kupředu, ale teď se země opět zasekla na místě. Zvláště po loňské válce je těžké najít známky onoho rychlého pohybu, který Michail Saakašvili před šesti lety do Gruzie přinesl. Pro většinu obyvatel vesničky Nikozi z úvodu článku to znamená jediné. Pracovat, chodit pravidelně na mši, čekat a doufat, že navzdory častým vojenským manévrům ruské armády i vojsk NATO nedaleko jejich domovů tentokrát klid zbraní vydrží.

„Gruzínská armáda se odsud stáhla hned druhý den války, teď sem do nárazníkového pásma nesmí. Jsme vydáni osetinským milicím napospas, Rusové ani nikdo jiný je zpacifikovat nechtějí,“ říká v úvodu citovaný církevní hodnostář. Některému z vesničanů mohou kdykoli prasknout nervy – třeba pod vlivem oblíbené pálenky čačy – a může začít střílet přes hranici. I tak banálně by tady u ovocného sadu v Nikozi mohly začít nové boje.

34_tema12_jaros_R30_2009_s.jpg
34_tema12_jaros_R30_2009_s.jpg • Autor: Respekt
KRÁSNÉ NOVÉ MĚSTO
V Signagi, třítisícovém městečku s výhledem na zasněžený Kavkaz, začal jeden z prestižních projektů prezidenta Saakašviliho – renovace několika nejkrásnějších měst, která by do jejich ulic měla přilákat davy turistů.

Okna, dlažba, omítky, vše je v centru městečka nové a opravené. Po dvou hodinách jízdy po děravých, prašných silnicích ze západně položeného Tbilisi je procházka po pečlivě zametených dlažebních kostkách Signagi jako z jiného světa.

Na okrově zbarvené zdi radnice je pestrými barvami pečlivě vykreslený znak Signagi, v rozích majestátního sídla městské správy stojí prosklené věžičky. Peníze však stačily jen na fasády domů. Po vstupu do dveří překvapí temno a prach, zdi jsou oprýskané, linoleum na podlaze otrhané a na chodbě páchne moč ze záchodů.

34_tema05_jaros_R30_2009_s.jpg
34_tema05_jaros_R30_2009_s.jpg • Autor: Respekt
I kvůli loňské válce zatím do Signagi více turistů než dříve nedorazilo. Stejně jsou na tom i v Kutaisi, druhém největším městě v Gruzii, které přišlo s renovací na řadu hned po Signagi. Z centra města se stalo jakési architektonické muzeum, i s fontánami a sochami. Za novými fasádami však také zůstávají staré interiéry. Rovnice, že krásné město přiláká návštěvníky, kteří s sebou přinesou peníze na další opravy, tady a v Signagi zatím nevychází. Po válce navíc utíkají investoři a prakticky všechny podniky ve městě zkrachovaly.

Funguje ale pořád opačná rovnice – turisté sice nepřicházejí, ale zato Gruzíni odcházejí do světa. Snad každá rodina má příbuzného v zahraničí a žije hlavně z peněz, které emigranti posílají. Ročně do Gruzie od migrantů přichází částka rovnající se odhadem šestině ročního ekonomického výkonu celé země.

„Tady nezůstanu,“ říká třeba čtyřiadvacetiletý Romeo z Kutaisi, který teď jen příležitostně pracuje jako DJ v jednom místním rádiu a jako kameraman v dětském centru. Sedmdesát procent výdajů rodiny platí z peněz, které mu posílá sestra Natia žijící už tři roky v Německu, kde pracuje jako vychovatelka v mateřské školce. Romeo chce jít za ní. Stejně jako z Kutaisi vlastně odešla většina kreativnějších mladých lidí. „Po válce jsem se definitivně rozhodl. Tady nemáme budoucnost, nevěřím, že se to zlepší, to spíš přijde další válka,“ říká a pomalu se po večerech učí základy němčiny. Sleduje přitom celé hodiny na monitoru svého počítače sestru v jejím mnichovském obýváku. Romeo i Natia mají neustále zapnutý skype a webová kamera jim dodává pocit, že jsou tak trochu stále spolu, ona v Mnichově, on v Kutaisi.

Fotogalerie k článku na www.respekt.cz.

On-line rozhovor s Emilem Sulejmanovem na téma současných vztahů Ruska k sousedním státům v úterý 21.7. od 11:00.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1242
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte