Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Eseje

Středoevropský monzun

62_R28_2009_n.jpg
62_R28_2009_n.jpg • Autor: Respekt

Mocný cizinec, který přichází zdaleka

Koncem června jsme projížděli podél Dunaje od Vídně přes Panonii a pak k bratislavskému Děvínu. Dunaj zde byl kalný, unášel celé stromy a zaplavoval lužní lesy. Normálně přicházíme přivítat řeku, ale teď se nám řeka valila naproti. Brodili jsme se pod hradem a americká kolegyně říkala, že jí mohutný, žlutohnědý proud připomíná rodnou Mississippi.

V Praze nebylo lépe. Potřeboval jsem sjet z Proseku do města a váhal, zda si mám vzít deštník. Došlo k situaci, jakou jsem ještě nezažil. Velká průtrž mračen se na chvíli zklidnila. Jako by bylo po bouři. Během další půlhodiny se však přivalila další mohutná fronta a za hodinu ještě jedna. Působilo to dojmem, že bouřky jsou navlečeny na jedné niti jako korálky. Podobný průběh měly srážky na většině území republiky. Záplavy vznikaly ne z jedné bouře, ale z jejich opakování.

Běžná středoevropská bouřka vzniká z horka a modré oblohy. Někdy kolem druhé hodiny odpoledne nebo i později se nebe pokryje vysokými hradbovitými mraky, vzduch se na chvíli zastaví, pak přijde náraz větru a během pěti minut začne mocně pršet. Hlavní příval většinou odezní během dvaceti minut, pak ještě nějakou dobu prší nebo mží a pak zase trochu prosvitne slunce. Někdy se přívalová vlna vrací, ale zřetelně přitom slábne.

Tato situace však byla nová. Několik dní se převalovaly šedé dešťové mraky, ze kterých vydatně pršelo, pak na chvíli přestalo a zase pršelo dál. Blesky byly vzácné a překvapivé, protože vznikají na kontrastní obloze, ale zde byl temně šedý celý obzor. Člověka nejvíc překvapovala síla srážek – neměly konce. Nebyla to běžná středoevropská bouře, která se vyřádí a odezní, ale – jak se později ukázalo – mocný cizinec přicházející zdaleka.

62_R28_2009_s.jpg
62_R28_2009_s.jpg • Autor: Respekt
Nová slova
Před deseti lety jsme začali používat výraz „přívalové deště“, který se mezitím stal součástí běžného hovorového jazyka, stejně jako překlad anglického pojmu „flash floods“ – blesková povodeň. To samo o sobě ukazuje, že klimatická změna je něco reálného. Přívalové deště a bleskové povodně sice existovaly vždy, ale jednalo se o odlehlé a izolované události, zatímco dnes je považujeme za běžný, „sériový“ jev.

Na místě je otázka, do jaké míry je klimatická změna projevem přirozené periody, tedy že podstatný nárůst přívalových dešťů se v dějinách opakuje. V našich podmínkách můžeme hledat odpověď buď v kronikářských záznamech, anebo – pro delší časové období – podle toho, kdy vznikaly hluboké rokle. K velkým přívalovým srážkám došlo v holocénu (tedy po odeznění poslední ledové doby před 12 tisíci lety) víckrát – určitě na rozhraní starého a středního holocénu, dále v pozdní době bronzové a ve 14. století či ještě o něco později během malé ledové doby. Dokladem jsou 5–10 metrů hluboké erozní rokle se strmými stěnami, jaké nalezneme ve všech českých i moravských pahorkatinách. Proto můžeme téměř s určitostí říct, že nebezpečí přívalových dešťů se týká celého, kopcovitého, území Česka.

Vypadá to tak, že vznik hlubokých roklí se váže jak na neobvykle studené, tak i na neobvykle teplé počasí. V prvním případě proto, že promrzlá půda není schopna nasát vodu a ta se v určitém momentě změní v tak turbulentní proud, že se zahloubí do podloží a vytvoří rokli. Pokud při jejím ústí leží nějaká vesnice, pak může zažít povodňovou vlnu o výšce 1–4 metrů. Mimořádně teplé klima zase způsobuje větší odpar a tím i vyšší srážky, které se však některým krajinám vyhýbají, takže na jiných místech prší o to víc.

Zkušenosti z pouští
Je poučné znát výzkumy z pouštních oblastí. Otázka přívalových dešťů byla totiž intenzivně studována na Blízkém východě a v severní Africe, kde je nutné porozumět vodě a co nejvíc ji udržet na místě. Klimatická analýza ukazuje, že každých několik století se dostavují vlhčí a sušší cykly, které jsou nepravidelně doprovázeny přívalovými dešti.

Zejména izraelští vědci věnovali desetiletí intenzivních výzkumů objasnění otázky, za jakých podmínek se kumuluje voda v podzemních zásobnících a odkud pochází. Ukázalo se, že podzemní zásobníky severní Afriky a levantského pobřeží se zaplňují hlavně z velkých bouří přicházejících až z Atlantiku. Často dochází k tomu, že tlaková níže, která způsobuje písečné bouře na Sahaře, nasaje vlhký atlantský vzduch, prachová zrna pak zafungují jako nukleační jádra vodních kapek a začne intenzivně pršet.

Atlantik
Dá se něco z těchto pozorování použít pro naši současnou situaci? Klíčová je pravděpodobně role Atlantského oceánu. Je obrovský, může přinášet celé laviny bouří. V tropické a subtropické části je jeho povrchová teplota oproti dlouhodobému normálu asi o 1,4 °C vyšší. Teplejší oceán má mnohem větší energii, může vytvářet silnější větry, které od západu procházejí přes středozemní oblast, kde je za vhodné situace teplé moře dál zesílí a obvykle při okraji tlakové níže vpustí do střední Evropy. Je to analogická situace jako u silných hurikánů na pobřeží Floridy a v Karibiku, které rovněž berou svoji energii z teplé mořské hladiny.

Nedivil bych se, kdyby prvním příznakem červnových přívalových dešťů byl silný vítr, který na jaře poprášil Česko saharským prachem. Jenže v červnu přicházely větry z ještě větší dálky – z Atlantiku. Loni postihly silné západní deště Maroko a Alžír. Ulicemi těchto pouštních měst se valily metrové vlny a Sahara se nečekaně zazelenala. Za poslední století nikdo nic podobného nepamatoval.

V podhůří českých a moravských hor
S teplotou Atlantského oceánu toho my ve střední Evropě, mnoho nenaděláme, ale určité zmírnění síly srážek je možné. Procházel jsem nyní kus Podkrkonoší, kraj, který jsem detailně znal před třiceti lety a pamatoval si, jak vypadal. Překvapilo mě, kolik je v lese nových, širokých cest a svážnic. Polovina z nich byla poškozena stékající vodou. Stačí pár let krize, během které se o část cest nikdo nebude starat, a budeme z nich mít zárodečné rokle, které urychlí nástup bleskových povodní. Rovněž ve vsi, kde dřív bylo na kole nutné objíždět kaluže na nezpevněných cestách, se skoro všude objevil asfalt. Je to sice pohodlnější, ale odvod vody z krajiny je rychlejší. Na druhé straně byla zatravněna část polí, takže ty srážky, které nezachytil les, se vsakovaly na křovinami zarůstajících pastvinách.

Jiný běžný problém jsou lidé, kteří sebevědomě staví své domy, kde se jim to líbí, a to zcela bez ohledu, zda se jejich pozemek nalézá při vyústění nějaké rokle nebo u vody. Někdy stačí málo – starší domy mívaly metr vysoké kamenné podezdívky a do domu se vstupovalo po schodech. Dnes jsou spíš v módě vstupy ve výši terénu.

Ale je také možné, že o bleskových povodních slýcháme stále častěji prostě proto, že se dříve většinou odehrávaly v přírodě, která nebyla tak hustě osídlena jako dnes. Přívalové deště s námi ještě nějakou dobu, kterou bych odhadoval na nejméně pár desítek let, vydrží. Pokud to jde, je lépe jim ustoupit a stavět domy tam, kam ničivá síla bleskových povodní nedosáhne.

A pokud chceme uvažovat do vzdálenější budoucnosti, až naše děti či vnuci budou hodně velcí, tak je třeba počítat s ještě většími a nečekanějšími srážkami. Projezdíme ropu, ztopíme uhlí, odčerpáme zemní plyn. Skleníkové plyny budeme vypouštět v mnohem větší míře. Země se dál oteplí a silné bouře z Atlantiku k nám budou přicházet častěji. Nebude to hned a možná to nebude nikdy. Máme čas obejít okolí svých obcí a podívat se, odkud by mohla přijít přívalová vlna, a něco s tím udělat – vytvořit rozlivové terasy, vsakovací pásy anebo vysadit smíšený les a hlavně dobře zvážit novou výstavbu.

62a_R28_2009_s.jpg
62a_R28_2009_s.jpg • Autor: Respekt
VÁCLAV CÍLEK
je geolog a klimatolog, působí v Geologickém ústavu AV ČR. Je autorem řady vědeckých prací i esejů publikovaných ve Vesmíru, Respektu a dalších časopisech. Spolupracoval na třech desítkách knižních titulů, za knihu Krajiny vnitřní a vnější a za následující dílo Makom: Kniha míst získal Cenu Toma Stopparda (2004).

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte