I poražené revoluce mohou jednou dosáhnout svého cíle
Masakr na pekingském náměstí Nebeského klidu otřásl světem a zatemnil obraz Číny na dlouhou dobu. Při cestách Čínou jsem si však vždy kladl otázku, kolik Číňanů má alespoň mlhavou představu o demokracii západního typu a kolik z nich by ji skutečně chtělo. Představa, že vhodná a zemi prospěšná vláda by mohla vzejít z všelidového hlasování, je z hlediska čínského myšlení pošetilá. Myšlenka o užitečnosti oddělení zákonodárné, exekutivní a soudní moci pak zcela šílená.
V Evropě je oblíbeným klišé, že Číňané prahnou po demokracii. Ostatně, potvrdit či vyvrátit existenci této touhy v reprezentativním měřítku je v Číně – při tamním způsobu zastřené a náznakové komunikace – vyloučeno. Všudypřítomný konzumně-výrobní rauš však svědčí spíše o tom, že peníze mají přednost. Život v Číně, už vzhledem k hustotě osídlení, je mnohem tvrdší než u nás a prostoru k „sebeuskutečnění“ je podstatně méně a je jinak utvářen. Málo se ví o tom, že třeba za císařské éry měl čínský poddaný v podstatě volnou možnost stěhování i volbu způsobu obživy bez systému koncesí a povolení.
Magické dvacetiletí
V souvislosti s masakrem, od něhož uplynulo dvacet let, je však možná zajímavější uvažovat o dopadu vítězných a poražených revolucí obecněji. Dnešní hospodářský úspěch…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
