65_R21_jeden_den_svatebni_n.jpg
65_R21_jeden_den_svatebni_n.jpg • Autor: Respekt

Nemůžu spát. V hlavě mi bzučí jak v úle. Proč jsem tady v tomhle penzionu na Vysočině? Měli jsme to udělat jen se svědky… Mám hroznou trému, jak před nějakou zkouškou. Vždyť už máme s Marcelem roční krásnou dceru Bereniku, není to vlastně jen formalita? Dokážu si to vůbec užít? Pomáhá mi jen vědomí, že už jsem o těchhle předsvatebních stavech párkrát slyšela. Ach jo, už je světlo, chce se mi brečet. Potřebovala bych se schoulit do náruče, ale můj budoucí muž je stejně nervózní. Najednou úplně chápu, proč nevěsty byly před svatbou mezi ženami, a chtěla bych taky. Dobelhám se do sprchy, teplá voda je fajn.

65_R21_jeden_den_svatebni_s.jpg
65_R21_jeden_den_svatebni_s.jpg • Autor: Respekt
V osm na snídani mi nabídne KáčaMarkétou překvapení, že mě prý namasírují a učešou. Jo, to si nechám líbit. Ještě se domluvit, kdo bude hlídat Berušku. Po snídani rychle balím šaty, hledám malovátka a odcházím na dívčí pokoj, uléhám na postel a čtyři ruce mě začínají hladit a masírovat, v hlavě to pořád vře a je těžké ji umlčet, až masáž chodidel zabírá. Rozplývám se blahem a vychutnávám si okamžik, kdy o mě někdo pečuje. Pak následuje oblékání a česání, kamarádky mi vpletou do vlasů bílé květy. Připadám si nádherně a slavnostně.

Blíží se jedenáctá a je čas vyrazit. A kde je ženich? Prý se teprv obléká – má na to jen pět minut, protože ještě zařizoval spoustu potřebných věcí. Tak rychle pro kytky a s občankami na radnici do Bystrého na úřední obřad. Tam nemůžu Marcelovi narvat prsten na prst, nakonec se to podaří. Společné foto a do auta, prsteny dolů, protože nás čeká ještě jeden obřad u kapličky v Hartmanicích s farářem z Obce křesťanů Tomášem Boňkem. Bude to druhý obřad, protože tato církev nemá pravomoc oficiálně oddávat. Do kapličky nás nepustí, ale to mi nevadí. Venku je to daleko lepší. Miluji jaro – když vytryskne síla ze země a vypučí v gejzírech zelených něžných lístků a květů. Asi proto, že jsem se v tomto ročním období narodila, vlastně včera před 35 lety, ale úplně se to ztratilo v šumu organizačních detailů a nervozity. Počasí nám mimořádně přeje. Když jsme tu byli v únoru zařizovat detaily, byly tu závěje sněhu a já se bála, že budu na svatbě mrznout.

Jdeme nádhernou alejí. Tam konečně vidím po dvou hodinách Bereniku v kočárku. Ta, jak mě uvidí, začne brečet. Zjišťuju důvod pláče – je hladová, zapomněli jí dát připravené jídlo, ani ho nevzali s sebou. Je poledne, obřad už má začít, já ji nesu za roh ke kapličce na lavičku a v duchu vzdávám chválu kojení.

Kamarádky zpívají lidovky a svatebčané přicházejí. Dítě držíme v náručí a farář začíná mluvit pod širým nebem a je to hezké, navléká nám prsteny, omylem nastavím pravou ruku. Následuje gratulace a focení.

Všichni už jsme hladoví, budou dvě a ještě musíme chvíli čekat, než začne hostina v penzionu – šunkový závitek, pórkový krém, domácí svíčková, dort a ovoce. Polévku jíme z jednoho talíře děravou lžicí. Po obědě vybalujeme dary a já házím svatební kytici, neprovdané kamarádky se o ni při chytání skoro porvou.

Ve čtyři přijíždí kapela, Draga Banda – jsou tři, housle, kytara, buben, zpěv, a hrají lidovky, balkánské, cikánské písně a ještě mnohem víc. Hudbu, která má srdce i šťávu. Na dvorku pod modrou oblohou tančíme, šťastní, že to klaplo, a stres půlročních příprav odplouvá. Děti si hrají na písku a ostatní tančí nebo se vyhřívají na sluníčku.

V sedm následuje výborná večeře. Jsem ráda, že Berunka tu má spoustu lidí a věcí na objevování, tak je ve svém živlu. Celý den je v láskyplné péči svatebčanů, což v běžném životě není obvyklé. Většinou ji uspávám po osmé a pak průběžně kojím celou noc, protože mě má ráda jako svůj dudlík. Ale teď se mi nějak nechce a tak si dávám unavenou dceru na záda do nosítka a pokračuji spolu s ostatními v tanci a zpěvu. Malá za chvíli usíná, dávám ji do kočárku do vedlejší místnosti a ona spí neobvykle klidně. Asi ví, že je to pro mě a pro jejího tatínka důležitý den. Přicházejí na řadu další písně, tklivé i veselé.

Je po jedné a teď už zbývá jen se v klidu odebrat spát. V duchu se musím smát tomu, že jsem se minulou noc chtěla přestěhovat do jiného pokoje kvůli svatebnímu ryku, o kterém jsem si myslela, že mi bude vadit, až budu dceru uspávat. Přitom jsem nakonec já dělala největší hluk a byla vzhůru nejdéle, což se mi nepoštěstilo už několik let.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte