Literární závěť faráře bezdomovců připomíná naléhavě rozdíl mezi řečmi a skutkem
Čtyřiadevadesátiletého
abbé Pierra
považovala Francie za někoho stejně důležitého, jako byl
Charles de Gaulle
nebo
Louis Pasteur
. Stařík v dlouhé sutaně, s bílým plnovousem a odstávajícíma ušima, na kterých visely veliké brýle, byl populárnější než fotbalista Zidane. U jeho rakve v Notre-Dame bylo předloni plno. Bezdomovci, biskupové, politici, vrchní rabín Francie a hlavní francouzský islámský duchovní. Toho staříka znala opravdu celá Francie. Někteří ho zbožňovali, jiní ho považovali za zbytečného rýpala a neřízenou střelu. Páter anarchista. Levičák. Kritik kšeftíků demokratických mocných s totalitními režimy. Ten, který dokázal v televizní debatě jako jediný říci extremistovi Le Penovi, ať „laskavě drží hubu“. Jeden z mála křesťanů, který nahlas říkal, že hněv může být spravedlivý, pokud nezůstane jen u řečí, ale také se proti jeho příčinám něco konkrétního udělá. Dobro je čin! Jeden skutek za sto plamenných řečí!
Více než tři čtvrtě století dělal abbé Pierre (1912–2007) pro zpřítomnění jednoduché věty „Bůh je láska“, co uměl. A po svém! Právě ta odvaha improvizovat na hranici mezi povoleným a zakázaným je na Testamentu – jakési literární závěti abbé Pierra – strašně sympatická. Jsou to…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
