Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Civilizace

Jen silnější káva?

Na trhu je hned několik léků, které zlepšují paměť a soustředění a zároveň potlačují impulzivní jednání a sklony k rizikovému chování. Lékaři je předepisují duševně nemocným pacientům nebo lidem s poškozeným mozkem. Pomáhají však i zdravým, usnadňují jim například práci v třísměnných provozech

2008-335-mobr-59AR062008nahled.jpg
2008–335-mobr-59AR062008nahled.jpg • Autor: Respekt

2008-335-vobr-59AR062008.jpg
Fotografie: Pilot je v pohodě, vzal si pilulku. (Na palubě americké letadlové lodi Theodore Roosevelt) – Autor: ISIFA • Autor: Respekt

Kofein v šálku kávy nebo čaje už každému z nás nesčetněkrát pomohl ve chvílích, kdy jsme potřebovali podat vrcholný duševní výkon, ale náš unavený organismus se tomu vzpíral. Nikdo v tom nevidí nic špatného. Co kdyby byl ale k dispozici lék, který by dramaticky zvyšoval schopnost koncentrace, posiloval paměť a výrazně nám pomáhal nacházet řešení složitých situací? Viděli bychom v něm jen „silnější kávu“ a svolili bychom k jeho užívání? Nebo bychom jej vnímali jako drogu a snažili se jej zakázat jako nedovolený doping?

Na mejdan s dopingem

Nejde o hypotetickou situaci. Na trhu je hned několik léků, které zlepšují paměť a soustředění a zároveň potlačují impulzivní jednání a sklony k rizikovému chování. Lékaři je předepisují duševně nemocným pacientům nebo lidem s poškozeným mozkem. Pomáhají však i zdravým, usnadňují jim například práci v třísměnných provozech.

Stále častěji ale užívají tyto léky lidé, kteří jsou prostě jen nespokojení s vlastní duševní výkonností. V anonymním průzkumu, v němž odpovídala více než tisícovka amerických vysokoškoláků, se 16,2 % studentů přiznalo, že užívají pokoutně získané léky na předpis, aby dosáhli lepších studijních výsledků. V drtivé většině brali lék ritalin, určený pro hyperaktivní děti trpící poruchami pozornosti. Studentům pomáhal například lépe se soustředit při přípravě na zkoušky. Mnozí po něm sáhnou i před mejdanem – chtějí totiž spolužákům imponovat tím, jak jim to „pálí“. Ritalin užívají víceméně pravidelně dvakrát až třikrát týdně.

Podobně se rozmáhá i užívání modafinilu, léku určeného pacientům s narkolepsií. Toto vážné onemocnění se projevuje náhlým upadáním do stavu podobnému hlubokému spánku. Nemocný nemá nad ataky nemoci žádnou kontrolu a modafinil mu pomáhá zůstat v bdělém stavu.

Lék ovšem zabírá i u zdravých lidí proti zcela obyčejné ospalosti. S úspěchem jej užívali například američtí piloti bojových letounů, kteří během války v Perském zálivu museli udržovat permanentní bojovou pohotovost. Ve Spojených státech předepisují lékaři modafinil i těm, kdo často cestují mezi časovými pásmy a musejí být zcela fit, i když jim jejich vnitřní biologické hodiny velí, že je čas na spánek.

Stále častěji pak získávají tento přípravek bez lékařského předpisu lidé, kteří by chtěli pracovat „čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu“ a zcela zákonitě se potýkají s narůstající únavou. Zpravidla jej kupují přes internet. Některé studie zároveň dokazují, že modafinil má pozitivní vliv i na práci mozku odpočinutých lidí. Zvyšuje například rychlost reakce a zlepšuje prostorovou paměť. Podobných léků, využitelných či zneužitelných ke zvýšení duševní výkonnosti, se nabízí celá řada a mnohé další se vyvíjejí.

Léčba, nebo vylepšení?

Užívání těchto léků vzbuzuje největší obavy kvůli nežádoucím vedlejším účinkům. Zatímco nemocní berou zmíněné přípravky pod dohledem lékaře, pokoutní užívání se děje bez lékařské kontroly, přičemž o tom, jaké mohou být dlouhodobé důsledky, víme jen málo. Důvod k obavám přitom existuje – například ritalin může u dětí vyvolat zpomalení růstu. Daní za jeho užívání je i určitá zbrklost, která vede k chybám při rychlém rozhodování.

U nemocného bývají případné nežádoucí komplikace více než vyváženy tím, že mu lék pomůže. Zdravý člověk ale riskuje zdravotní problémy ve snaze získat „něco navíc“. Pokušení schválit léčbu a odsoudit „vylepšování“ je opravdu silné, je ale hranice mezi léčbou a „vylepšením“ člověka opravdu tak jednoznačná? Představme si dvě děti se stejnou duševní výkonností, obě poněkud zaostávají za průměrem populace. Pokud u jednoho z nich lékaři diagnostikují psychickou poruchu, kterou lze kompenzovat lékem, budeme považovat za přirozené, že se dítěti léčby dostane – a jeho duševní výkonnost se zvýší. A teď si představme, že stejný efekt by měla léčba i u druhého dítěte, lékaři u něj ale psychickou poruchu neodhalili. Máme mu léčbu odepřít? Co když trpí poruchou, kterou lékaři zatím diagnostikovat neumějí? A nedostali bychom se tak do paradoxní situace, kdy se diagnóza duševní choroby či poruchy do jisté míry stává pozitivní skutečností, protože otevírá možnosti k „nápravě“?

Nechuť k vylepšování duševní výkonnosti člověka zřejmě nebude ve všech případech stejně silná. Co když lék užije unavený chirurg, aby po dlouhé náročné směně zvládl komplikovanou operaci? Co když po něm sáhne dispečer letového provozu, udrží díky němu pozornost, a sníží tak riziko chyby, jež může mít fatální následky? Lze si představit, že řada lidí bude ochotna v podobných situacích užívání podobných léků tolerovat, nebo je dokonce považovat za žádoucí.

Zákazy už nic nezmohou

Studenti i vyučující na amerických univerzitách užívají léky pro vylepšení duševní činnosti ve stále větší míře. Bylo by naivní se domnívat, že k tomu nedochází i v jiných koutech světa a mezi jinými skupinami obyvatel. „Vzhledem ke globálnímu trhu s léčivy, díky němuž jsou léky přes internet velmi snadno dostupné, nebude šíření prostředků pro zvýšení duševní výkonnosti možné zastavit,“ konstatují například na stránkách prestižního vědeckého časopisu Nature britské psychiatričky Barbara SahakianováSharon Morein-Zamirová z University of Cambridge. „Hon za svépomocným zvyšováním schopností v duševní oblasti nabude stejné intenzity, jaké jsme dnes svědky u kosmetiky nebo pohlavních funkcí.“

Určitá etická nejistota, která je s tím spojena, se projevuje i v dalších oblastech: většina ze současných léků neúčinkuje nijak dramaticky. Když si student při přípravě na zkoušku „vypomůže“ silnou kávou, nikdo v tom nevidí pokus o podvod. Máme tedy považovat za nefér jednání, když sáhne po léku s obdobným stimulačním efektem? Je to jen proto, že kofein byl obsažen v běžně dostupném nápoji, zatímco lék má podobu pilulky nakoupené přes internet? Pak bychom se museli ptát, zda pro nás není důležitější forma stimulace než sám fakt, že se někdo pokusil dosáhnout lepšího výsledku. Byl by pro nás lék přijatelnější, kdybychom si jej mohli volně koupit a kdyby byl obsažen v nápoji?

Přijetí či odmítání léků zvyšujících duševní výkonnost nebude nikdy zcela jednoznačné. Pokud nás při konkurzu na nové místo předčí někdo, kdo dosáhl vyššího soustředění pomocí léku, budeme si připadat jako sportovec, který prohrál s nadopovaným soupeřem. Zaměstnavatel ale nemusí náš pohled sdílet. Uchazeč, který ve snaze uspět sáhl po lécích, prokázal, že je ochoten pro práci u dané firmy udělat víc než ostatní. A to může zaměstnavatel vnímat pozitivně. Není pochyb o tom, že společnost, jejíž zaměstnanci by zvyšovali své okamžité duševní schopnosti pomocí léků, by byla výkonnější a snáze by se prosazovala proti konkurenci. Její personál by například lépe zvládal úkoly, jež je nutno dokončit v šibeničních termínech.

Odtud je již jen krůček k nátlaku na zaměstnance, aby takové prostředky užívali. Rozložení rizik a zisků je přitom nerovnoměrné: firma může na zvýšení výkonnosti svých pracovníků jen vydělat, naopak rizika nesou zaměstnanci.

Vše je o to komplikovanější, že většina léků vyvolává mírné zlepšení v některých druzích duševní činnosti, na jiné druhy však může mít negativní vliv. Například ritalin sice zvyšuje pozornost, ale za určitých okolností zhoršuje prostorovou orientaci. Člověk tedy po užití takových přípravků podává lepší výkony v zaměstnání, ale v soukromém životě může být naopak handicapován.

Do budoucna je nutno počítat s tím, že efekt těchto léků bude narůstat a jejich negativní vedlejší účinky budou stále zanedbatelnější. Pak se budeme muset vážně zabývat jejich vlivem na celou společnost, protože mohou do jejího fungování přinést zásadní změny. Není například pochyb o tom, že tyto prostředky zvýší sociální nerovnost, protože někdo si je bude moci dovolit, zatímco jiným zůstanou odepřeny.

V současnosti jsme svědky prvních snah o vyvolání celospolečenské diskuse. Britská lékařská komora vydala v listopadu roku 2007 dokument nazvaný „Zvýšení inteligence: etická hlediska posílení duševních schopností“ a prestižní vědecký týdeník Nature věnoval téže problematice třístránkový komentář. Autoři těchto textů nenabízejí jednoduchá řešení, ta pro obdobné globální problémy ostatně ani neexistují. Za velký pokrok by považovali, kdyby pokusy o zvyšování duševní výkonnosti pomocí léků napříště nezůstávaly stranou zájmu odborníků a kdyby se o fenoménu dozvěděla i široká laická veřejnost.


RITALIN V ČESKU

Léky pro zlepšení duševní činnosti se berou „na černo“ i v Česku. „Ahoj, užívám ritalin už delší dobu, jsem VŠ studentka a velmi mi pomáhá, ale pozor na dávkování, nemělo by se zvyšovat,“ zní například anonymní diskusní příspěvek na serveru doktorka.cz. Ritalin i modafinil jsou u nás málo dostupné, mohou je předepisovat jen někteří odborní lékaři, což podle Státního ústavu pro kontrolu léčiv vede ke snaze kupovat je na internetu. Oficiální data o tom, kolik léků touto cestou proudí k zákazníkům, ale neexistují – podle Národní protidrogové centrály není samotné zneužívání léků konkrétním člověkem protiprávní, a tedy se nesleduje.


Autor je biolog.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte