Než bys řekl „peča kuča“
Večer věnovaný ve známém pražském kině prezentacím architektů, designérů, grafiků, výtvarníků a teoretiků se stal vyhledávanou událostí. Staví totiž na hlavu představu, že kreativní lidé o své práci nedokážou zajímavě mluvit.
Svou práci dělá tak dobře, že jí kvůli ní pravidelně chodí hodně ošklivé e-maily. „V Aeru je jen sto míst vyhrazených k internetové rezervaci. Když se systém o půlnoci spustí, o hodinu později už není ani jeden volný lístek. Poslední akce byla vyprodaná za dva dny a ti, kteří se na ni nedostali, byli dost naštvaní,“ říká Jana Kostelecká (1975), produkční akce Pecha Kucha Night. Večer věnovaný ve známém pražském kině prezentacím architektů, designérů, grafiků, výtvarníků a teoretiků se stal vyhledávanou událostí. Staví totiž na hlavu představu, že kreativní lidé o své práci nedokážou zajímavě mluvit.
Je to nesmysl
Pecha Kucha je termín, kterým Japonci označují štěbetavé zvuky během rozhovoru. Právě v Tokiu se v roce 2003 zrodila první Pecha Kucha Night. Vymysleli a uspořádali ji zde známí architekti Astrid Kleinová a Mark Dytham. Tito dva Evropané, usazení v Tokiu, v touze propojit výtvarníky, designéry, techniky, ale i zajímavé „domácí kutily“ stanovili jednoduchý princip: každý z vystupujících komentuje dvacet obrázků své tvorby, na každý z nich má dvacet vteřin, a pak uvolní místo dalšímu kolegovi. Těch šest minut a čtyřicet vteřin musí stačit k tomu, aby diváky přesvědčil, že svou práci dělá dobře. „Čekala jsem nějaké podivné prezentace, ale totálně mě to odrovnalo! Vybrali…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 56 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
